Neurodiverzita, neurodiverzní hnutí
„Na konci osmdesátých let se začali scházet dospělí lidé s autismem a začalo se formovat neurodiverzní hnutí. Proč k tomu došlo právě tehdy?
Protože tehdy se objevila Dr. Temple Grandin, začala chodit na konference rodičů.Před tím, než se s ní setkali, většina rodičů nikdy neviděla dospělého člověka s autismem, protože byli pozavíraní po ústavech. Templiny přednášky na rodičovských konferencích byly prostě o tom, že popisovala, co prožívala a jak fungovala její mysl, když vyrůstala. Pro rodiče to bylo nepředstavitelně objevné. Bylo to, jako by mohli mluvit se svými dětmi, i s těmi, které nedovedly mluvit.
Temple popisovala věci, které jsou dnes už známé, jako jsou například smyslové obtíže nebo jaké to je mít autistickou krizi. Nikdy předtím se rodiče nedokázali takto ztotožnit s tím, co zažívaly jejich děti, nikdy předtím jim to nikdo nedokázal vysvětlit, jak se cítí. A najednou před nimi stál člověk s autismem, který líčil, jaké to je mít mysl autistickou mysl.
Na jedné z těch konferencí byl v publiku také mladý muž, který se jmenoval Jim Sinclair. Co dělala Temple mu ihned přišlo zajímavé. Pak ale sám mluvil na konferenci, kde ho rodiče bombardovali otázkami a řekl, že se cítil jako sám sebe popisující exponát v Zoo. Nechtěl být broukem pod zkumavkou lidí, kteří slyšeli jen to, co chtěli a patologizovali každé jeho slovo. Ve skutečnosti chtěl být jen členem skupiny dalších dospělých s autismem a zjistit, co mají společné.
Lidé s autismem se začali účastnit rodičovských konferencí a nabourávali je. Zatímco klinici a rodiče breptali svoje názory na autismus, někdo, kdo s autismem žil přišel k mikrofonu a řekl: Podívejte, ve skutečnosti je to tak a tak. Stala se z nich skupina lidí, kteří hrdě navštěvovali konference, až do doby, než se museli po vystoupení schovávat v šatně, aby unikli náporu lidí, kteří dokázali být opravdu hlasitě neurotypičtí.
Nakonec se oddělili a vytvořili Autreat, prostředí vytvořené lidmi s autismem pro lidi s autismem. Mezi těmi, kteří by nad něčím takovým kroutili hlavou by byl zcela jistě i Leo Kanner. Společenství autistů. Je něco takového vůbec možné?“
– Z rozhovoru o historii autismu se Stevem Silbermanem
