Přicházíme v míru – autismus a komunita

Bylo vyprodáno, natřískáno. Ačkoliv jsem přišel mezi prvními, seděl jsem v předposlední řadě na kraji. Další seděli na schodech, na zemi přede dveřmi nebo stáli. Vedle mě seděl kluk, který byl velice nervózní. Těkal, neustále se rozhlížel, snažil se vyhnout fyzickému kontaktu, když si jeden z nás během těch třech hodin poposedl a letmo se druhého náhodou dotknul. Za mnou seděla rodina, která byla hostem minulých dílů a všichni její členové vážili dalekou cestu, aby tam mohli toho dne být. Nalevo od pódia seděl Marek, také host z dřívějška. Všechny nás spojovalo jedno téma – autismus.

Nešlo o představení, nešlo snad ani o diskusní večer, šlo o to, že přišli a setkali se lidé, kteří spolu chtěli být, kterým je v dané společnosti dobře.

Uvědomil jsem si, že Michal Roškaňuk s Jaroslavem Duškem vytvořili víc, než jen zajímavý pořad. Že má větší význam, než ten, že ho přenáší televize a tím dochází k důležité osvětě o  autismu.

Podařilo se jim vytvořit komunitu, společenství lidí, kteří se mohou setkávat nad společným tématem v otevřeném a přívětivém prostředí, aniž by komukoliv museli něco vysvětlovat.

Důležité je i to, jak pestrá ta komunita je – dostanou v ní prostor děti, dospívající i dospělí lidé, na všechny se dostane, všem je poskytována stejná váha, pozornost a respekt.

Až se bude konat příští, snad prosincový díl, přijďte taky, bude nám spolu dobře.

Možná se často cítíte osamělí a máte pocit, že nikdo nemůže porozumět tomu, co prožíváte. Tento zvláštní večer je ale příležitostí uvědomit si to, o čem hovoří následující píseň.