Autismus a úzkost – když pochvaly nefungují

Pochvaly jako svěrací kazajka

Chvalte! Slyší často rodiče autistických dětí. Chvalte za všechno. Dávejte odměny! Chvalte za konkrétní úspěchy, plácejte po zádech. 

Někdy ale právě chválení vede ne k posunu, ale k propadu. 

Typickým momentem prožívání autistických dětí, dospívajících a dospělých je úzkost a nejistota. Ty nemají původ v jediném momentu, v nějakém typu chování, ale pramení z autistického trčení, které je výsledkem každodenní autistické zkušenosti už od narození. Nedá se popřít, nedá se vyléčit, nedá se skrýt. Není na něm ale nic špatného. Je to stigmatizace autismu, nejistá či odmítavá reakce okolí a výlučný přístup k autistickým dětem, které způsobují v autistech úzkostnou reakci. Vedou v celoživotní cestu k hledání takového chování, které by omezilo tuto ambivalentní reakci a nahradilo ji reakcí, která je založena na přijetí. Bohužel, ani v takovém případě úzkost neodchází, ale trvá, protože nedošlo k přijetí samotné identity daného autisty, samotného autistického dítěte, ale jen části jeho chování, která není přirozená a je důsledkem snahy po lásce. 

Z hlediska vývojové psychologie jde o koncept attachmentu, který popsali Bowlby a Ainsworthová – to, nakolik se dítě cítí přijímané a milované a jisté závisí na tom, jak vnímá reakci rodiče, nejčastěji matky, k sobě samému. Tato zkušenost se pak nejen zrcadlí, ale i znovu odehrává v partnerských a přátelských vztazích a v sociální komunikaci. Neznamená to nutně, že je pravdivá teorie o tom, že chladné matky způsobují autismus (blbost!), spíš to souvisí se skutečností, že autistické a neautistické chování a prožívání se od sebe liší. Navíc ať už autisté nebo neautisté, nepamatujeme si mnohdy přesně co, jak a proč jsme v dětství cítili a jak jsme to komunikovali. To znamená, že i v případě autistického rodiče nemusí na úrovni attachmentu dojít k porozumění tomu, co dítě prožívá a komunikuje a k adekvátní reakci. Zásadní význam má nejen rané období, ale také puberta.

Úzkost se v případě autismu projevuje v mnoha rovinách a různě zasahuje do všech oblastí života – spíše ona sama je pervazivní poruchou, než samotný autismus – ten je pervazivní stejně jako třeba rasová příslušnost – je prostě danou vlastností, ne poruchou. A zatímco chování lze skrze podmiňování (odměny a tresty) modifikovat, jak víme od Pavlova, Skinnera a dalších (velmi bolestně a krvavě i od zakladatele ABA Terapie Lovaase), s prožíváním je to složitější. 

Úzkost nepřepíšeš

Pochvala je pěkná věc, ale má různý efekt v závislosti na tom, jestli ten, kdo je chválen cítí, že je zasloužená, či není. Podstatnější však je, že pochvala není lékem na úzkost. Chválením nedochází ke snižování úzkosti, naopak, jsou situace, kdy může chválení úzkost zvyšovat. Verbální děti s autsimem mohou chválení aktivně odmítat „Nejsem šikovný. Není to pravda. Nechval mě. Nepovedlo se mi to.“ Chválení nejenže nepomáhá, ale zvyšuje úzkost – dítě musí obhajovat svůj pocit. Říkáme a děláme něco, co mu není příjemné, co nechce slyšet. U neverbálních dětí je situace mnohem horší – na pochvalu mohou reagovat afektem, meltdownem nebo agresí. Dochází k bludnému kruhu, kdy přilíváme svými pochvalami, které mají uklidnit pod kotel. Ironicky je ještě výsledkem náš nebo odborníkův pocit, že dítě je mentálně zaostalé nebo agresivní, že jedná iracionálně a nedá se s ním pracovat.

Pochvala způsobuje úzkost tím, že na autistické dítě soustředí pozornost. Použijme velmi expresivní příklad.

Představte si, že jste na nějaké společenské události, ale ten den vás trápí nadýmání. Opravdu vám není dobře, všude kolem Vás jsou davy, potřebujete si ulevit. Víte, že to na záchod nestihnete, ale doufáte, že větry přebije hlasitá muzika. Zrovna ve chvíli, kdy si ulevíte však kapela nehraje a vše se tak odehraje v naprostém tichu. Výsledkem je nepředstavitelná úzkost a osnova na Vaší straně. Jste celí červení, zahanbení, stydíte se, a navíc vás štve, že vám objektivně není dobře. Patrně budete chtít prostor hned opustit, ztratit se v davu, zmizet. Pomůže Vám, pokud začnou lidi tleskat, hladit Vás po ramenou a přede všemi říkat: „Hezky sis ulevil! Parádní prd! Klidně si i kákni!“ Patrně ne.

Autistické děti nejsou hloupé, pokud se jim něco nedaří, jak by si představovaly, velmi dobře jsou si toho vědomy. Úzkost navíc často vede k přehnané sebekritice, jejímž důsledkem je u autistů perfekcionismus, potřeba kontroly a dokonalosti. Pokud se autistické děti o něco snaží a nedaří se jim to, není vždy nejlepší podporou začít chválit. Dělat z nich hlupáky. Copak můžou věřit tomu, že „Je to dobré. Paráda a skvělá práce.“, pokud mají v hlavě úplně jiný obrázek? Pokud chtěly docílit něčeho jiného? Pokud se srovnávají s něčím, čeho nedosahují? V dané chvíli se často mohou cítit stejně, jako bychom se cítili my ve výše uvedeném příkladu. 

V této situaci pochvala nejenže nepomáhá, ale škodí, zvyšuje v dítěti úzkost a rozšiřuje propast mezi námi a ním. 

Pokud dítě není ve fázi, kdy nastupuje meltdown, pak někdy pomůže vysvětlování. Porozumění – projev toho, že chápeme, co se v dítěti odehrává a co se děje. Pomáhá podpora, ale pozor: nabízená, nikoliv vynucená. A to jednou nabízená. „Mně taky trvalo dlouho se to naučit, to trvá klidně i pár dní. Můžu ti pomoct a zkusit to s Tebou?“ Pokud dítě neprojeví zájem nebo souhlas, podporu hned neopakujme. Vede to k další úzkosti, způsobené tím, že dítě nemá nad věcmi kontrolu. 

Stejně jako dítě hledá přijetí, lásku a oporu, hledá rodič, vychovatel nebo učitel způsoby, jak je projevit. Důležité není, jestli lásku, přijetí a porozumění projevujeme tak, jak si my myslíme, že je to správné, jak si to myslí terapeut nebo odborník nebo naši prarodiče. Z povahy attachmentu jde o to, zda dítě rozumí reakcím a chování druhé osoby a zda jsou adekvátní k tomu, jak vnímá vlastní chování a prožívání. Cesta rodičů, vychovatelů a pečovatelů je tedy o tom, jak komunikovat, cítit a dávat lásku, přijetí a porozumění způsoby, které dítě pochopí a pocítí jako komunikaci, lásku a přijetí ve svém vlastním prožívání.

Jen dítě samo ví, co a jak zrovna prožívá, ale to neznamená, že tomu vždy rozumí – to platí stejně u dětí i dospělých, u autistů i neautistů. Nedokáže nám to samo říct, ale stejně tak to nedokážeme určit a poznat my sami, ani to nedokáže říct nějaká další osoba. Děti ani dospělí přece nejsou pokaždé smutné ze stejného důvodu. Prožívání dítěte můžeme odhalit jen ve společné komunikaci, kterou vedeme s dítětem. V ní společně objevujeme ve vzájemném vztahu krajiny svých vnitřních světů.