18:65, povídka Marka Čtrnácta

Je to už několik dní, co jsem je dostal, a za tu dobu jsem si už zvykl.

Procházím temným městem ztuhlých soch, jako se to pravidelně stává každou hodinu, kdy ukazatel minut na mých hodinkách přeskočí z 59 na 60. Pak mám čtyřicet minut jen pro sebe, dokud hodinky nedojdou na 99 a nevrátí se zpátky na 00 a do normálního času.

Nevím, proč to dělají.

Sehnal jsem je přes internet, nechal jsem si je poslat, ale nevím, jestli mají tenhle efekt všechny nebo jen ty moje. Výrobce jsem se neptal. Jak takovou otázku položit? „Promiňte, nedělají vaše hodinky náhodou něco podivného s časem?“ Vypadal bych jako blázen.

A tak jsem si je nechal. Ony to jsou moc dobré hodinky, s koženým páskem, prvotřídní kvalita.

A samozřejmě je tu ta věc s časem.

Na noc je samozřejmě odepínám. Spočítal jsem si, že kdybych je nosil ve dne v noci, neustále, tak by mi za každé tři roky ukradly další dva roky života – ne že bych jich měl tolik. Jenomže se je bojím nechat doma. A pokud je mám kdekoli u sebe, podléhám jejich efektu, i když je nemám na ruce.

Nejtěžší bylo přijít na to, čím se zabavit. Většinou si čtu, když se čas zastaví, s baterkou, jako když jsem byl dítě a četl jsem si v noci pod peřinou. Nebo se procházím. Pozoruju zblízka holuby a mouchy, což normálně nejde. Do práce nechodím, jsem už několik let v důchodu, a tak nemám co dělat ani v normálním čase.

Je to spíš na obtíž než cokoli jiného, ale co mám dělat? Zastavení času, třebaže vždycky jen v celou hodinu, je věc, které se člověk nedokáže jen tak vzdát.

Procházím mezi těmi sochami. Nevidí mě, ale oni mě v podstatě nevidí, ani když čas běží. Žádný rozdíl, vážně.

Hodinky teď ukazují 18:70.

Znám trik, jak jejich efekt přerušit a vyklouznout ze zastaveného času. Stačí si je sundat, odložit a ustoupit aspoň o metr. Jenomže na veřejnosti se to dělat nedá, někdo by je mohl sebrat dřív než já. Musím si na to vybrat místo, kde nikdo jiný není.

A to je těžké poznat, protože, jak už jsem zmínil, je tma jako v pytli.

Jistě, dává to smysl – je zastavený čas a nic se nehýbe, a proto ani nic nemůže vydávat světlo, jenže víte, jak těžké pro mě bylo si na to zvyknout? Baterka, kterou mám u sebe, naštěstí funguje. A v zastaveném čase je i zima, teplo vychází jenom z věcí, kterým jste nablízku. Svým způsobem je jednodušší pohybovat se v něm v zimě, kdy jste beztak teple oblečení, v létě je to dost nepříjemné.

Hodinky ukazují 18:75.

Někdy mi to přijde absurdní, dát takovou schopnost do rukou člověku, který neví, co s ní, ale kdo ví, možná je to tak lepší. Jiní lidé by se třeba snažili páchat s ní dobro, ale já už jsem na to moc starý. Vážně, bylo by to k něčemu? Jsem jen osamělý starý člověk, který žije v jiném čase než ostatní – a není tohle vlastně definice každého starého člověka?

Místo minulosti svých vzpomínek žiju v přítomnosti, kterou ostatní nevidí. A mrznu tu ve tmě. Je to pech.

Hodinky ukazují 18:80.

Asi se vrátím domů a hodinky si na zbytek dne odepnu. Musel jsem na nákup. U pokladny jsem bezostyšně předběhl nějakého mladíka. Nevím, co si pomyslel, ale musel jsem se za každou cenu dostat z obchodu dřív, než udeřila celá hodina, jinak bych zůstal uvězněný za jeho skleněnými posuvnými dveřmi, které se mi v zastaveném čase samozřejmě neotevřou.

A na to, abych toho využil a nabral si tašku zboží zdarma, na to já nejsem.

18:85.

Vchod do činžovního domu, kde bydlím, je zavřený, a to znamená, že musím počkat, až se čas rozběhne. Sednu si na lavičku a vytáhnu noviny.

Zpočátku jsem si dělal starosti, že lidem bude nápadné, když při časovém posuvu zničehonic odněkud zmizím, nebo se někde objevím. Ale není. Nevšímají si toho, snad to ani nevidí.

18:90.

V novinách je všechno při starém, ale ve svém věku nemůžu očekávat, že by se něco změnilo, zvlášť když žiju tak pomalu.

Jsem jako hodinky s dobíhajícím perem a ovládají mě hodinky, které žádné pero nemají.

Ironie.

Jeden článek mě zaujal. Prý po celé zemi v poslední době dochází k řetězci záhadných loupeží, které mají společné to, že k nim vždy dochází v celou hodinu.

Možná bych měl tomu výrobci přece jen napsat.

18:95.

Sedím dál na lavičce a připravuju se na vstup do normálního času. Už je mi taky docela zima, i když lavička je vyhřátá sluncem.

Slyším kroky a otočím se. Posvítím baterkou.

Je to stín. Občas je vídám, když zastavený čas končí. Jsou černí a čtyřnozí, velcí asi jako velcí psi a pohybují se městem. Možná, že žijí ještě jinde, v jiných ztracených minutách.

18:99.

Sleduju posledních několik vteřin. Ještě štěstí, že vteřiny přeskakují normálně z 59 na 00. Čtyřicet vteřin zastaveného času každou minutu bych asi nevydržel.

19:00.

Konečně. Vstávám z lavičky a otvírám dveře domu.

Já vím, ne každý by asi dokázal tolerovat čtyřicet minut tmy a zimy každou hodinu.

Ale pochopte – jsou to opravdu pěkné hodinky.