Modré cestování – Cestopis z Keni, den první: čtvrtek 19. března 2015

Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Africký východ slunce

Den 1 – čtvrtek 19. března 2015

Naše rodina se každý rok snaží vyrazit asi tak dvakrát za hranice všedních dnů, a to i mimo víkendy. Po loňské výpravě do Austrálie jsme se rozhodli trochu více prozkoumat kontinent, kde jsme se zatím podívali pouze na samý okraj – vydáváme se (já, máma a Lenka) do Keni v rovníkové Africe.

Na tuto cestu jsme se připravovali více než měsíc, protože jsme se – na základě doporučení – nechali očkovat proti řadě chorob, které se tu mohou vyskytovat, což stálo nemalé úsilí a peníze. Ve středu 18. března jsme se sbalili a večer jsme vyrazili z domu na letiště; to je stále pro obyvatele Prahy dost z ruky a zdá se, že ani nové stanice metra na lince A, které mají být brzy otevřeny, tuto situaci příliš nezmění. Přestože bylo deset hodin večer a letiště bylo skoro prázdné, u dvou odbavení byla mimořádně dlouhá fronta (cca. 200 lidí). Samozřejmě, že jsme se museli zařadit do jedné z nich.

Prošli jsme odbavením, které už je pro nás rutinou, a krátce po půlnoci naše letadlo společnosti Travel Service odstartovalo. Nutno dodat, že na tak poměrně dlouhý let se jedná o letadlo nevelké, bez moderních vymožeností, jako jsou obrazovky – do komfortu společnosti Emirates má daleko.

Náš let má dvě mezipřistání; nejprve jsme se asi po čtyřech hodinách na hodinu zastavili v egyptské Hurgadě, kde nás odvezli do letištní haly. Během našeho pobytu se rozednilo, takže východ slunce nás zastihl už v Africe. Slunce tu vychází a zapadá velmi rychle.

Druhá část letu trvala pět hodin a mířila na ostrov Zanzibar v Tanzanii. Většinu cesty jsme letěli podél Nilu a měli jsme za bílého dne krásný výhled na Afriku. Pravda, nevypadala úplně tak, jak jsme si ji představovali. Místo pralesů a savan se pod námi táhla poušť připomínající měsíční krajinu, se zelení pouze v těsné blízkosti Nilu. V jednu chvíli jsme ovšem proletěli velice blízko nejvyšší hory Afriky Kilimandžáro, a to byl opravdu pohled, který stál za to.

Přistání na Zanzibaru bylo spíše logistické – většina cestujících mířila tam a vysoupila, zatímco další turisté, kteří letí zpátky do Prahy, kam se naše letadlo bude zase vracet, nastoupili. Předtím však ještě vyrazilo na 40-minutový let do naší finální destinace, Mombasy.

Mombasa se rozkládá převážně na ostrově (takový keňský Manhattan). Je to druhé největší město Keni (má stejně obyatel jako Praha) a leží na 4. stupni jižní šířky, tedy velice blízko rovníku. Už na Zanzibaru jsme mohli pozorovat jeden klasický znak rovníku: slunce bylo v poledne prakticky v nadhlavníku, takže všechny stíny padaly kolmo k zemi. Slunce tu samozřejmě nedosahuje nadhlavníku celý rok, ale stává se to v období jarní rovnodennosti – a zrovna v tuto dobu přijíždíme. Teploty v Mombase přesahují třicítku.

Z letiště nás místní domorodci vezou mikrobusem do hotelu. Město trochu připomíná Káhiru; ulice plné aut a dopravní předpisy nejsou ani tak předpisy jako spíše doporučení. Rozhodně není radno, aby se na zdejší silnice vydávali cizinci. Pokud prý někam jedeme, je lepší využít hotelový taxík.

Náš hotel (Reef Hotel) je velký komplex na okraji města. Dostali jsme pokoj ve druhém patře, odkud je výhled na bazény a na moře – a také na velké množství kočkodanů rodu Chlorocebus, kteří tu v podstatě nahrazují jinde obvyklé kočky. Pohybují se samostatně nebo v rodinných skupinách přes cesty, stromy a střechy. Na kamenných zídkách se také často objevují gekoni a ptáci tu jsou, kdovíproč, zastoupení převážně něčím, co připomíná vránu. Domorodci jsou přátelští, lze mluvit až o vyslovené srdečnosti. Jeden ze zaměstnanců hotelu se pokoušel koupit Lenku, ale vzhledem k tomu, že by jím nabízené velbloudy bylo obtížné přepravit do ČR, sešlo z toho. Narazili jsme také na společnost Alibaba, která nabízí různé výpravy na safari či na moře. Používají velmi zajímavý marketingový tah – mají pochvalná, ručně psaná svědectví od svých zákazníků v jejich rodných jazycích. Všechna jsou ovšem poměrně nedávného data – z toho usuzuji, že je to mladá společnost, která se teprve snaží prosadit, a proto je ochotná nabízet i výrazné slevy svých služeb, jen aby získala další spokojené zákazníky, kteří by jí dál dělali reklamu. Uvidíme, co nám zítra řekne zástupce cestovní kanceláře, ale jejich ceny asi nepřetrumfne.

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Voda je tady, blízko rovníku, opravdu teplá. Třikrát jsme se vykoupali (v bazénu, v moři a ve vlastním potu) a pak už se blížila šestá hodina večer, kdy zapadalo slunce. Úsvit i soumrak jsou, jak jsem už zmiňoval, prakticky okamžité. Vrátili jsme se do pokoje, kde jsme využili hotelové wi-fi, která je zdarma – to je v takzvaných „civilizovanějších“ zemích prakticky neslýchané, což je dost smutné.

Zašli jsme na večeři, která je jako obvykle formou bufetu, a zalehli jsme; musíme dohnat spánkový deficit, protože jsme se dnes moc nevyspali.