Modré cestování – Cestopis z Keni, den druhý: pátek 20. března 2015
Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.
Pozorování mořské činnosti
Den 2 – pátek 20. března 2015
Dnes jsme si přispali a vstáváme až zhruba v 9 hodin. Vyrážíme na snídani, a potom jdeme do recepce, kde chceme, aby nám v pokoji aktivovali sejf. Systém tu mají prapodivný – v recepci vám cennosti uloží zdarma, ale použití sejfu na pokoji se platí! Nemělo by to být obráceně? A ještě ke všemu slíbený zaměstnanec, který měl sejf aktivovat, nejde a nejde. Chtěli jsme jít dopoledne k bazénu, ale čekáním na zaměstnance (zřejmě jistého pana Godota) jsme strávili tolik času, že už musíme jít na schůzku se zástupcem v 11:15.
Na schůzce jsme jako jediní – to nepamatujeme. Dostali jsme informace o hotelu a nabídku výletů; jsou hezké, ale všechny výrazně dražší, než co nám včera nabízela firma Alibaba (což je, když o tom tak přemýšlím, dost zvláštní jméno pro výletní kancelář). Zástupce nás navíc pouze upozorňoval, že plážoví poskytovatelé nemívají plné pojištění; nic jiného proti nim ale neřekl a my sami pojištění máme. Řekli jsme mu, že si to ještě rozmyslíme, ale rozmýšlení je krátké – zkusíme výlety vyjednat s Alibabou. Pokud nenarazíme na čtyřicet loupežníků, mělo by to být příjemné.
Po setkání míříme k bazénu. Pláž je tady opravdu hned u hotelu, stačí sejít po krátkých schodech. Ale moře se skrývá – je právě odliv. A protože je dnes Měsíc v novu (v Evropě je dokonce zatmění slunce, ale odsud viditelné není), je dokonce skočný, tj. vyšší příliv a odliv. Zkrátka a dobře, z vody vystoupila ještě jedna pláž asi 500 m od pobřeží a mezi ní a tou naší je velká mělčina. Nemáme stejně čas ji zkoumat, už je skoro oběd. Stále se tu pohybuje Lenčin nápadník St. Nicolas, kterého má sestra zřejmě zcela ohromila. I ona je jím ohromena, ale zřejmě v poněkud jiném slova smyslu. Jiný ze zaměstnanců, Tony, se pro změnu zhlédl ve mně, a pokouší se mi dohodit svou sestru. Jím nabízenou cenu (ulovit slona nebo lva) by pro mě ale bylo obtížné zaplatit, nemluvě o tom, že bych mohl mít problémy s celnicí, místem v letadle, atd. Napadlo mě, že kdybychom vyměnili Lenku za slona, jak to nabízí Nicolas, mohli bychom pak vyměnit slona za Tonyho sestru, ale cosi mi říká, že zbytek rodiny by na tuto formu mikulášské nadílky nepřistoupil.
Teprve po obědě bereme naše vybavení a vydáváme se k moři. Potápěčské ploutve jsme nechali na hotelu, zato však bereme naše zbrusu nové boty do vody; jejich sehnání v Praze bylo nečekaně složité, protože na toto zboží není sezóna, a tak jsme nakonec museli obcházet specializované obchody s potápěčským vybavením, které nabízejí sice drahé, zato však kvalitní zboží. Jen u mámy s tím byl problém – boty jí ne a ne sednout a musela si je před odletem několikrát vyměňovat.
Kromě bot jsme se vybavili také starými tričky. Z Austrálie máme špatné zkušenosti se spálením v průběhu šnorchlování – nejenže při něm totiž ležíte jen kousek pod hladinou, ale navíc snadno ztratíte pojem o čase. Proto jsme se rozhodli jít do moře v tričku.
Teď už ale začal příliv. Chtěli jsme doplavat na písčinu, která byla vidět za odlivu, ale nával vody nás silně brzdil a nakonec jsme tento pokus museli vzdát. V bližší části moře toho navíc ani nebylo příliš k vidění. Pouze ježovky, kterých bylo tolik, že mezi chaluhami tvořily přímo minové pole, a sem tam nějaká ta škeble nebo sasanka. Viděl jsem velkou škebli obrostlou sasankami, ale to byl tak nejvyšší bod naší výpravy. Lenka, která se nevydala tak daleko a pozorovala místní flóru a faunu, ovšem dokonce našla vajíčko, možná želví. Znovu musím ovšem vyzdvihnout teplotu vody, která místy přesahovala 30 stupňů! Začínám si říkat, zda jsou ryby, které tu podávají, vařené nebo zda už je v tomto stavu vytahují z moře.
Po výstupu z moře nás opět oblehli Alibabovci a začali jsme sjednávat výlety. Nakonec jsme tedy domluvili tři, které nám nabízeli – zítra jedeme na první z nich, prohlídku města Mombasa, kterou máme zdarma. Zaplatili jsme 200 euro zálohy, tak doufáme, že se Alibaba nespolčil s loupežníky.
Navštívili jsme také malý krámek, kde jeden z domorodců prodával místní umění. Po kratším smlouvání jsme s Lenkou něco nakoupili – ona olejovou malbu (prodavač ji před námi drhnul vodou, aby nás přesvědčil, že jde opravdu o olej) a já teakovou sošku lva.
Zbytek odpoledne jsme strávili opět u bazénu, s pauzou na odpolední čaj (zvyk zřejmě převzatý od Britů). Společnost nám dělá místní ještěr – podle Wikipedie by se mohlo jednat o běžnou agamu osadní. Není radno vzdalovat se od vody, panuje vedro jako… inu jako v rovníkové Africe. Ale stáhla se mračna a krátce po našem návratu do hotelu kolem šesté hodiny proběhl krátký, ale intenzívní deštík spojený s krásnou duhou. Alespoň nějaký nebeský fenomén, když už jsme neviděli to zatmění Slunce!
Vyrážíme na večeři, po které následuje zábavní program – vystoupení pětice keňských akrobatů. Měli řadu zajímavých čísel; u jednoho z nich, žonglování s klobouky, jsem byl dokonce určen jako dobrovolník z publika a dostalo se mi cti předvést svou neumělost před veřejností.
