Hluk

„Hluk mě zaplavuje a pohlcuje,“ pokouší se Julie Dachez¹ vysvětlit rozdíl mezi „já taky nemám rád(a) hluk“ a hyperestezií (zvýšenou citlivostí na senzorické podněty), se kterou se často potýkají autistické osoby. Přestože jsem mnohokrát musela přerušit práci a rozbrečela se kvůli hluku stavebních prací, vibracím reproduktoru své spolubydlící o patro níž či hádce sousedů; přestože nejsem schopná pracovat v knihovně ani se soustředit na rozhovor, pokud v pozadí hraje hudba – i přesto jsem si dlouhou dobu nechtěla přiznat, jak moc mě hluk zraňuje a ubíjí. A že mě ničí, až jsemtak prázdná akřehká, jako bych se měla každou chvíli roztříštit na kusy. Přitom já sama nejsem zrovna tichý člověk: mluvím nahlas, aniž bych si to uvědomovala, dělám často prudké a nešikovné pohyby a hlasitě dupu, a tak jsem se v zájmu konzistence po celá léta snažila hluk snášet; schválně jsem si nezacpávala uši, když jsem procházela ulicemi otřásajícími se zvuky stavebních prací, ačkoli mi do očí stoupaly slzy, ani jsem neodcházela z koncertů, které mě ochromovaly, jenom jsem si strčila do uší malé kuličky smotané z papírového kapesníku a nic jsem neřekla, přestože jsem se domů vracela tak vyčerpaná, jako bych právě doběhla maraton (a to je co říct, protože jsem nikdy v životě neuběhla více než 10 km).

Pocit pohlcení ve mně vyvolávají pachy, které do mě pronikají a usazují se ve mně. Zatímco zvuk ve mně rezonuje. Cítím ho v kostech. Cítím ho ve svých orgánech. Cítím ho v hlavě: z té se stane nervy vystlaná skořápka, ve které se zvuk odráží z jedné strany na druhou.

Ve dny, kdy jsem unavená, nemohu vystát zvuk lidského hlasu. Nemůžu si oddychnout a uvolnit se u sledování oblíbeného filmu nebo při rozhovoru se svým milým, protože všechny hlasy, které slyším, se zadrhávají, chrastí, přerývají se. Když jsem sama, poslouchám hudbu a sleduji filmy výhradně se sluchátky; tak trochu z neurčité obavy, abych nerušila nebo nebyla slyšet, ale zejména proto, že je to jediná možnost, jak získat relativně čistý tón, který přehluší zvuky okolí. Ale i to je často vyčerpávající: o jednu úroveň vyšší hlasitost je moc nahlas, o jednu úroveň níž moc potichu.

bRuit, RumoRe, kRaCH. V jazycích, kterými mluvím, rachotí, škrábe a vibruje hláska R. Neumím říct, co je horší: rachot bouraných betonových zdí o dvě ulice dál, sirény sanitek mířících k nemocnici nebo tiché praskání, které kromě mě nikdo neslyší, ale kvůli kterému já ztratím nit hovoru, ztratím trpělivost, ztratím nervy.

Můj zvídavý a velkorysý mozek odmítá zvuky diskriminovat a rozlišuje je výhradně za cenu vysokého soustředění: nevidí žádný důvod, proč by měl automaticky přisoudit vyšší důležitost lidskému hlasu, který zní v bezprostřední blízkosti, než hlasu přicházejícímu z dálky, vrzání židle, nárazům mouchy do okenního skla, tikotu hodin nebo tichému rytmickému dunění, které komusi uniká ze sluchátek; můžete si sami domyslet, jak zábavné pro mě byly roky strávené na základní škole a proč vrhám vražedné pohledy na lidi, kteří si během pracovní schůzky šeptají nebo se hlasitě vrtí na židli.

*

Zvuk větru opírajícího se do okenních tabulek.

Stavební práce, veškeré zvuky stavebních prací.

Zvuky vycházející z telefonu. (A vlastně telefonování jako takové.)

Zvuky nádobí, zvuky hrnců na plotně, zvuky zprudka zavíraných šuplíků či skříněk.

Ohlušující šustění, chrastění a šramocení papírových sáčků, když se moje spolubydlící vrátí z farmářských trhů.

Mouchy. (Z těch už jsem měla nervový záchvat.)

Zvukové vlny starých televizorů či velkých reproduktorů, které mi i při nízké hlasitosti rezonují v kostech, basy, které mi svírají srdce a kroutí vnitřnostmi, a noci strávené tichým pláčem, kdy mé vyčerpané tělo vnímá televizi souseda z pokoje nade mnou A ZÁROVEŇ televizi mé spolubydlící z vedlejšího pokoje.

Zvuky, které všichni milují, a které mi kazí letní rána: zpěv a štěbetání ptáků.

Iritující zvuky lidí, kteří si polohlasem pobrukují nebo popiskují.

Zvuky dýchání, žvýkání a mlaskání, ze kterých mi v žaludku narůstá agresivita.

Nehlučný hluk. Ten neuchopitelný zvuk baterie, když zapojím počítač do elektřiny. Podráždění, napětí, nervy na pochodu.

*

Dlouhou dobu jsem nechtěla používat ani pěnové špunty do uší, protože mě v uších tlačily (ty z vosku jsou o něco lepší). A zvuky zacpaných uší či uší stlačených sluchátky, zvuky vlastního dýchání, to všechno jsou také zvuky, se kterými je třeba se nějak vyrovnat.

Když řeknu: Dnes dopoledne jsem doma nemohla pracovat, protože sousedův pes vyl, je to čistá pravda. Znamená to, že i přes špunty v uších a nasazená sluchátka ten pronikavý, nervydrásající zvuk prostupoval celým mým tělem a tak mě pohltil, že jsem nemohla myslet na nic jiného. A skončila jsem stočená do klubíčka v posteli, kde jsem brečela a vyla stejně jako ten pes, a hlavou se mi honily myšlenky plné násilí.

Na večírcích, vernisážích, slavnostech, za zvuků hudby a zvuků kroků, za zvuků cinkajících sklenic a nalévané tekutiny, za zvuků mísících se hovorů v různých jazycích, hádám z pohybu rtů, z výrazu tváře, z kontextu, většinu si domýšlím, snažím se překřičet hluk, abych nemusela tolik poslouchat, moje odpovědi nedávají smysl, protože jsem nerozuměla otázce.

Ale má citlivost na zvuk s sebou nese i to, že některé zvuky miluji. Že vrčení každého automobilu značky Ford Transit, který projíždí ulicí, mi připomene automobil mého dětství a vrátí mě ve vzpomínkách domů. Že poznám nejen podle zvuku kroků, ale i podle šustění oblečení nebo zvuků dýchání, která z mých spolubydlících je právě doma. Že můžu mít až extatickou radost, když slyším šumění listů, déšť stékající po střešním okně nebo tiché syčení pálených svíček. Že se mi nohy samy od sebe rozpohybují tanečními kroky, když zazní jistý druh hudby, že se mi oči zalijí slzami, když tanečník či tanečnice flamenca klape podpatky, že mé srdce přetéká radostí, když slyším hrát akordeon.

¹ Francouzská autistická psycholožka a spisovatelka

Z francouzského originálu zveřejněného na https://pourquoipasautrement.wordpress.com/2017/11/25/le-bruit/ přeložila s laskavým svolením autorky Alena Hauzarová