Exekutivní dysfunkce

Mluvíme-li o „dysfunkci exekutivních funkcí“, je třeba si připomenout (a osvětlit těm, kteří se s tímto problémem nepotýkají), že se jedná o souhrnné označení nejrůznějších obtíží. Problémy jedné osoby v oblasti exekutivních funkcí se nebudou nutně shodovat s obtížemi druhé osoby, přestože výsledek bude vypadat stejně (tj. jako neschopnost splnit úkol).

Pro některé lidi s deficitem v oblasti exekutivních funkcí je těžké rozložit si úkol na dílčí kroky. Jiní mají potíže spojit si příčinu a následek („pokud udělám x, nejspíš nastane y“), a jejich každodenní život je tak plný překvapujících a občas děsivých událostí. A zase další sice umí rozložit úlohu na dílčí kroky a rozumí kauzalitě, ale nezvládnou zahájit činnost (ahoj, má stará známá úzkosti), nebo se dostanou do půlky úkolu, ale pak je něco rozptýlí a oni zapomenou, co byl vlastně další krok, protože jich bylo víc než tři (zdravím svou poruchu pozornosti, vždy věrně po mém boku), nebo jim dojde energie dřív, než stihnou úkol dokončit (což může mít nejrůznější psychické či fyzické příčiny). Někteří lidé se špatně orientují v čase, a proto neumí odhadnout, jak dlouho jim úkol zabere, a nevyhradí si na něj dostatek času. Jiní lidé potřebují k tomu, aby se jejich mozek mohl soustředit, vysokou hladinu adrenalinu, a proto zvládnou úkol dokončit pouze tehdy, když pracují pod velkým stresem, což však vede ke spojení dané činnosti se špatnými pocity a následnému zvýšení jejich úzkosti.

A nemluvíme zde jen o hrstce lidí. S těmito problémy se potýká velké množství osob napříč nejrůznějšími skupinami, mimo jiné lidé s otravou těžkými kovy, autisté, chronicky nemocné osoby, osoby trpící úzkostí, schizofrenií či poruchami nálad nebo osoby s traumatickým poraněním mozku.

Je třeba, abychom rozvinuli systém podpory lidí s dysfunkcí exekutivních funkcí, který bude zohledňovat rozdílné typy dysfunkcí a jejich příčiny. V opačném případě totiž budeme s vaničkou vylévat i dítě: Vyžaduje-li naše společnost specifickou schopnost, kterou mnoho dospívajících a dospělých lidí buďto nedisponuje vůbec a ani si ji nemůže nijak snadno osvojit (jinak by to udělali, to mi věřte), nebo jí z důvodu zranění či nemoci nedisponuje dočasně, pak neskutečným způsobem plýtváme lidským potenciálem, který by jinak mohl být nám všem k užitku.

Namísto toho, abychom na exekutivní funkce pohlíželi jako na dovednost, kterou se některým lidem povedlo rozvinout více než druhým, obdobně jako umělecké či matematické nadání, schopnost porozumět složitým systémům či schopnost vést lidi, považujeme je za samozřejmost; má-li někdo v této oblasti deficit, znamená to, že je [zde doplňte pomýlený názor].

Co kdybychom stejným způsobem posuzovali výtvarné umění? Pokud neumíš dobře kreslit, musíš být nějakým způsobem vadný. Jak může někdo neumět kreslit? Každý může dobře kreslit. I malé děti umí kreslit pastelkami; chceš říct, že neumíš něco tak elementárního?

Co na tom, že od dospělého se očekává komplexní schopnost, nikoli nakreslit pár čar pastelkou. Co na tom, že ne každý mohl rozvoji této dovednosti věnovat dostatek energie, a co na tom, že ne každý disponuje potřebnou představivostí a koordinací ruka-oko, aby byl schopen tuto komplexní dovednost dobře ovládnout.

Znám lidi, kteří tvrdí, že každý může dobře kreslit, a možná mají na jisté úrovni pravdu. Je tu však jeden podstatný rozdíl, a sice že umět dobře kreslit není povinné ani samozřejmé. Pokud se to nebudete chtít naučit, nikdo vás kvůli tomu nebude považovat za horšího člověka. Naproti tomu exekutivní funkce vnímáme jako nutnost. A do jisté míry o nutnost opravdu jde, protože exekutivní funkce jsou nezbytné k tomu, abychom byli schopni se najíst, oblékat, udržovat hygienu či vzdělávat se. Ale všechno jen zhoršujeme, když automaticky předpokládáme, že v těchto činnostech jsou všichni schopni dosáhnout stejné úrovně a že při nich nikdo nepotřebuje – nebo neměl by potřebovat – pomoc.

Pokud bychom vytvořili společnost, která by na fakt, že potřebuji ve vhodný čas připomenout, abych se najedla, nepohlížela jako na něco nenormálního, nejspíš by se mi méně často stávalo, že se zapomenu najíst. Když jsem byla malá a za to, abych se najedla, nesli zodpovědnost jiní dospělí lidé, jedla jsem pravidelněji. Teď, když už jsem dospělá, předpokládá se, že se můj vnitřní barometr hladu nějakým magickým způsobem spravil. U některých lidí tomu tak opravdu je. Ale pro mě a pro mnoho dalších lidí to neplatí. Připustit, že existuje mnoho lidí, kteří s touto úlohou potřebují pomoc, a že na tom není nic zvláštního, je prvním a nejdůležitějším krokem k tomu, aby podpora v této oblasti byla společností vnímána jako nezbytná a samozřejmá.

A přesně o to bojují zastánci práv handicapovaných osob již celá desetiletí: Jednoduše předpokládejme, že lidé v této oblasti potřebují pomoc, a budujme společnost s tímto vědomím.

Článek vybrala a za anglického originálu zveřejněného na https://wrangletangle.tumblr.com/post/156193731532/when-we-say-executive-dysfunction-i-think-its přeložila Alena Hauzarová