Autistické maskování aneb proč nemám žádné přátele

Když jsem byla malá, dostala jsem od života tvrdou lekci, se kterou se dodnes snažím vyrovnat. Zjistila jsem tehdy, že pokud chci, aby mě lidé měli rádi, chtěli se mnou kamarádit a trávit se mnou čas, musím jim zatajit své zájmy i to, kým doopravdy jsem.

Že od sebe lidi odháním svým chováním, tím, jak jsem hlasitá a intenzivní, mi začalo docházet, když jsem byla na základní škole. Mluvit podrobně a otevřeně o svých zájmech mi vysloužilo nálepky jako exot, podivín apod.

Chtěla jsem s ostatními navázat kontakt tím, že budu sdílet své zájmy a mluvit o věcech, které mě baví a zajímají. Ať už šlo o mou oblíbenou knihu, kterou jsem přečetla nesčetněkrát, nebo o televizní seriál, jehož scény jsem přehrávala, abych ukázala, jak vtipné mi přijdou; způsob, jakým jsem věci podávala, ostatním připadal přehnaný.

Ale takhle já prostě komunikuji. Takhle jsem komunikovala už odmalička. Pak mě ale život naučil, že bych se za to měla stydět. Je divné a nenormální napodobovat postavy z televizní obrazovky. Způsob, jakým komunikuji, je divný.

To mi vštípila společnost a spolužáci. Bylo mi jasně dáno najevo, že přehrávat mé oblíbené scény je divná a nevhodná forma komunikace a že tím ostatní odrazuji.

Teprve na druhém stupni jsem si dala dvě a dvě dohromady a došlo mi, proč nemám žádné kamarády. To proto, že jsem sama sebou. Pokud chci, aby mě lidi měli rádi a chtěli se mnou mluvit, musím se „utlumit“ a chovat se stejně jako všichni ostatní, abych zapadala.

A to mě traumatizovalo.

Dělám to dodnes. Potlačuji věci, které bych potřebovala dělat, jen aby se ostatní v mé společnosti cítili lépe. Abych někoho nenaštvala. Abych byla „zdvořilá“.

Nesnáším udržovat oční kontakt. Dívat se do očí cizího člověka mi někdy působí až fyzickou bolest, ale přesto to dělám, protože je to „společensky žádoucí“. Někdy bych potřebovala křičet, vydávat zvuky nebo hýbat rukama a nohama, abych se zbavila ochromující energie v těle. Ale nemůžu, protože jsem na veřejnosti nebo s rodinou a bylo by „divné“, kdybych se tak chovala. A tak nechám energii narůstat a hromadit se až do mého fyzického a psychického vyčerpání.

Hlasité zvuky jsou pro moje uši bolestivé, a pokud slyším mnoho různých zvuků současně, je to, jako by se mi někdo snažil kladivem vytlouct mozek z hlavy. Chce se mi křičet nebo si zacpat uši, abych to zastavila, ale pokud to udělám, čekají mě odsuzující pohledy či výsměch.

A tak jsem se naučila disociaci. Naučila jsem se, jak svět na chvíli opustit.

Musím se oddělit od svého autentického já, abych se vyrovnala s extrémním stresem, který cítím, pokud jsem přestimulovaná a nemůžu se projevit tak, jak potřebuji.

Obecně je pro mě maskování hluboce bolestné. Muset bez ustání předstírat a cenzurovat každé své slovo, akci i pohyb je tak vyčerpávající a trýznivé. A přesto lidi nepřestává udivovat, že po dni stráveném ve společnosti druhých potřebuji načerpat síly.

Přes to všechno se pro mě maskování stalo mým obvyklým stavem.

Nedaří se mi zbavit se návyků, které jsem si utvořila v dětství. Nemám přátele a nejsem si jistá, zda je to tím, že žádné nechci, nebo tím, že jsem sama sebe přesvědčila, že by mě stejně nikdo za kamarádku nechtěl, protože jsem divná a „příliš intenzivní“.

Maskuji už tak dlouho, že se mi podařilo ostatní zmást a přesvědčit je, že jsem „normální“. Dokonce ani školení psychologové mi nevěří, když jim řeknu, že jsem autistka. Jak bych mohla být autistka, když „udržujete skvěle oční kontakt a velmi dobře komunikujete!“ Na tato slova mé bývalé terapeutky nikdy nezapomenu.

V jejích očích jsem fungovala „normálně“ a chovala se „normálně“, tak přece musím být v pořádku, ne? Nikdy ji nenapadlo, že jsem odmalička byla učena potlačovat své přirozené chování a osobité projevy. Dokonce ani v prostředí, ve kterém se přímo očekává, že projevím své autentické já, nedokážu kvůli strachu z odsouzení odhodit svou masku a chovat se doopravdy jako já.

Ve chvíli, kdy vstoupím do ordinace doktora či do kanceláře jiného odborníka, přepnu se do něčeho, čemu říkám „extra zdvořilý režim“. Znamená to, že se držím přesných pravidel, která jsem si vytvořila pozorováním toho, jak se v dané situaci chovají neurotypičtí lidé, když se snaží být „zdvořilí“. Udržovat oční kontakt, ruce mít složené v klíně, pokyvovat na znamení zájmu, mluvit pouze ve vhodnou chvíli. Jako by se mi v mozku přehrávala páska obsahující vhodnou kombinaci činností, které jsem odpozorovala a roztřídila do kategorií pro jednotlivé situace.

Nejsem to doopravdy já.

Nikdy jsem to nebyla já.

A ani to nikdy já nebudu.

Tolik mě ničí, že musím neustále předstírat. Traumatizuje mě to.

Na základě svých zkušeností jsem došla k závěru, že neurotypičtí lidé nejsou moc milí k těm, kdo nezapadají do jejich světa. Když nejsi ze stejného těsta jako všichni ostatní, společnost tě vyloučí a označí za nenormální.

Pokud máš zvláštní chování a zájmy, neurotypici se budou bavit tím, že tě budou zesměšňovat a vysmívat se tvé odlišnosti. Tím v tobě vyvolají pocity studu a zahanbení. Lidé si ani neuvědomují, jak krutá mohou být jejich slova a činy.

Anebo si to uvědomují a je jim to prostě jedno.

Z anglického originálu od Faith Vance zveřejněného na https://neuroclastic.com/autistic-masking-is-why-i-have-no-friends/ přeložila Alena Hauzarová