„Ty Schody nikam nevedou!“ Úvahy zdravotně postiženého člověka o specializovaných službách a jejich dopadu na osoby se zdravotním postižením

Norman Kunc (vyslovuje se Koontz) je vyhledávaným konzultantem a řečníkem v širokém spektru otázek týkajících se vzdělávání, zdravotního postižení a sociální spravedlnosti. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou a od tří let navštěvoval segregovanou školu pro studenty se zdravotním postižením až do 13 let, kdy byl zařazen do běžné školy. Získání bakalářského titulu v oboru humanitních věd a magisterského titulu v oboru rodinné terapie rozšířilo jeho celoživotní poznatky se zkušeností s označením „postižený“ v Severní Americe. Měl jsem to potěšení být v publiku při několika příležitostech, kdy Norman přednášel, a pokaždé jsem odcházel s dalšími podněty k přemýšlení a jednání Jeho poselství je někdy provokativní a jeho vhled je nepopiratelný. Zde je kousek mého odpoledne s Normanem Kuncem. 

Michael: Normane, díky, že jste si na mě udělal čas. Začněme diskusí nad tím, jakých specializovaných služeb jste se účastnil, když jste chodil do školy.

Norman: Fyzioterapie, ergoterapie a logopedie. Každý specialista měl svou vlastní místnost a dvakrát až třikrát týdně mě na půl hodiny až hodinu vytáhli ze třídy, abych mohl absolvovat terapii.

Michael: Mohl byste mi popsat své vzpomínky na to?

Norman: Nejprve bych chtěl říct, že je příhodné, že o rehabilitačních otázkách hovoříme právě v Den nezávislosti! Abych odpověděl na vaši otázku, vzpomínám si, že jsem si myslel, že fyzioterapeutická místnost je velmi podivné místo.

Michael: Proč to říkáte?

Norman: Měli tam všechno to podivné vybavení, činky, zrcadla a hrazdy. Ale nejpodivnější částí fyzioterapeutické místnosti bylo schodiště. Bylo tam takové schodiště se zábradlím na obou stranách, ale schody nikam nevedly – vedly přímo do zdi! Fyzioterapeutka ke mně přišla a řekla: „Jděte po schodech nahoru.“ Podíval jsem se na tu konstrukci. 

„Proč? Vždyť nikam nevedou!“ řekl jsem. 

Ale ona řekla: „Nevadí, jděte po schodech.“ Tak jsem šel do schodů a málem jsem se zabil, když jsem tam šel. Když jsem se dostal nahoru, fyzioterapeutka řekla: „Dobře! Teď jděte zpátky dolů.“ 

Řekl jsem: „Počkejte! Když jste mě tady nahoře vůbec nechtěla, proč jste po mně chtěla, abych šel nahoru?“

Michael: Řekla vám nějaký důvod?

Norman: Říkala: „Chceš přece lépe chodit, ne?“

Tehdy mě nenapadla lepší odpověď, než říct:: „Jo.“ A v tu chvíli jsem se v životě naučil, že není dobré být postižený a že čím víc dokážu své postižení omezit nebo minimalizovat, tím lépe se mi bude dařit. Když jsem chodil do segregované školy, zásadně jsem se vnímal jako nedostatečný a nenormální. Vnímal jsem se jako někoho, kdo je odlišný od zbytku lidské rasy. Implicitní poselství, které prostupovalo všemi mými terapeutickými zkušenostmi, bylo, že pokud chci žít jako hodnotný člověk, chci kvalitní život, mít dobrou práci, může to tak být. Stačilo překonat své postižení Nikdo nepřijde a neřekne: „Podívej, abys mohl žít dobrý život, musíš být normální,“ ale je to silné implicitní poselství. Absolvování tělesné a pracovní terapie významně přispělo k tomu, že jsem se považoval za nenormálního. Každá část mého života, od chvíle, kdy jsem se narodil, mi říkala, že jsem nenormální, ať už to bylo absolvování fyzioterapie, cesta do tábora Easter Seal Camp nebo noční nošení ortéz na nohu.

Michael: Jak jste tehdy reagoval?

Norman: No, chtěl jsem všechny ty věci, chtěl jsem mít dobrý život – takže jsem nakonec vyhlásil válku vlastnímu tělu. Byl jsem to já proti svému postižení a mé postižení bylo mým nepřítelem. Byl jsem pevně rozhodnutý, že nad tímto postižením zvítězím.

Michael: Jak jste navrhl bojovat sám se sebou?

Norman: Proměnil jsem se v perfektní dítě, které fyzioterapeuti vídají jen ve svých snech. Když po mně chtěli, abych udělal deset opakování určitého cviku, udělal jsem jich dvacet. Když po mně chtěli, abych udržel rovnovážnou polohu do deseti, udržel jsem ji do třiceti. Byl jsem rozhodnutý, že se dostanu do pozice ceněného člověka. A pokud to znamenalo překonat mé postižení, budiž.

Michael: Tyto rané zkušenosti se odehrály v době, kdy jste chodil do segregované školy. Co se stalo, když jste začal chodit do běžné školy?

Norman: Myslel jsem si, že můj znehodnocený status člověka s postižením překonám tím, že budu chodit do běžné školy. Nejprve mě vedení školy chtělo poslat do speciální třídy pro žáky s tělesným postižením v běžné škole vzdálené asi deset kilometrů od mého domova. Řekl jsem: „K čertu s tím!“. Především jsem chtěl chodit do běžné školy v mém okolí, protože to pro mě asi představovalo, že si mě někdo váží. Za druhé mě uráželo stigma, že jsem ve speciální třídě. Nechtěl jsem, aby mě všichni kamarádi ze sousedství, kteří nejsou postižení, viděli, jak nastupuji do toho velkého modrého autobusu pro děti s postižením. Proč mi prostě nepověsit na krk ceduli s nápisem „postižený“? Tomu všemu jsem se chtěl vyhnout.

Michael: Z toho, co říkáte, to zní, jako by bylo hodně odborníků, kteří viděli vaše postižení, ale neviděli vás jako člověka.

Norman: To je pravda. Kdybych vám teď měl popsat sám sebe, řekl bych, že mám bakalářský titul z humanitních věd a magisterský titul z rodinné terapie. Rozvedl jsem se, teď jsem znovu ženatý a žiji s Emmou a dvěma nevlastními dětmi. Mám rád klasickou hudbu a jazz. To, že mám mozkovou obrnu, je jeden malý aspekt toho, kdo jsem: je to součást toho, kdo jsem, ale není to určující vlastnost, která mě dělá tím, kým jsem.

Michael: Když se lidé nepřiměřeně zaměřují na vaše postižení, jak se k vám chovají?

Norman: Lidé si kvůli mému postižení vytvářejí neoprávněné domněnky o tom, kdo jsem jako člověk. Lidé na letištích si někdy myslí, že mám mentální postižení, nebo se ke mně chovají jako k dítěti. Někdy se domnívají, že potřebuji jejich pomoc. Lidé někdy předpokládají, že lidé s postižením jsou asexuální, mají nevyřešený hněv, popírají nebo že všichni musíme být osamělí nebo smutní, že náš život je plný frustrace. Tak se, jen velmi malá část mého života naprosto zveličí. Bohužel mě příliš mnoho lidí vnímá jako bych byl z devíti desetin postižením, jednou desetinou člověkem.

Michael: Jaký dopad měly tyto předpoklady na váš život a životy ostatních lidí s postižením?

Norman: Dává vám to pocit, že nejste tak docela člověk. Skoro jako byste si museli zasloužit právo být člověkem. A když si zasloužíte právo být člověkem, co tím získáte? Lidská práva! Takže když jste vnímáni jako méně než plně lidští, to, co je obvykle právem pro lidi bez postižení, se stává privilegiem pro lidi s postižením. Je to, jako by vám v případě postižení prokazovali laskavost tím, že vás nechají žít v komunitě. Jakmile prokážu, že jsem duševně schopný, pak jsem si právo na vstup do komunity zasloužil. Vidím, že se to děje nejen u lidí s postižením, ale v případě chudoby. Musíte prokázat své zásluhy. Je to kategorizace lidí na produktivní a neproduktivní. Když lidé vidí, že jsem inteligentní a výřečný, je to pro ně poselství: „I když má tento člověk postižení, může společnosti přispět. Proto ho pustíme dovnitř!“

Michael: Zdá se, že to, co jste zažil, je klasickým příkladem toho, co Marc Gold nazval „hypotézou kompetence/deviance, kdy platí, že čím více je člověk vnímán jako schopný, tím více mu ostatní budou tolerovat deviaci. Samozřejmě i tento jazyk, termín „deviace“, je zatížen negativními konotacemi.

Norman: O svém postižení raději přemýšlím jako o typu rozmanitosti než o deviaci nebo nedostatku: mé postižení je jen jednou z mnoha vlastností nebo atributů, které mě dělají tím, kým jsem. Lidé nemusí dokazovat svou hodnotu. Je zřejmé, že to, o čem zde mluvíme, je otázka lidských práv. Musíme stanovit bezpodmínečnou a přirozenou hodnotu lidí bez ohledu na to, jakou kombinací různých charakteristik se vyznačují.

Michael: Kdy jste začal mít pocit, že vaše postižení je spíše charakteristikou vaší osobní rozmanitosti než nedostatkem?

Norman: Když jsem studoval na univerzitě. Jednou večer jsem byl v hospodě s partou kamarádů. V jednu chvíli začal jeden z kluků napodobovat můj hlas. Překvapilo mě to a nelíbilo se mi, že to dělá. Tak jsem k němu potom přišel a zeptal se ho: 

„Proč napodobuješ můj hlas?“ 

Odpověděl: „Protože takhle mluvíš.“ 

Řekl jsem mu: „Hele, já artikuluji svá slova. Používám svůj hlas zřetelně. Neslintám. Když napodobíš můj hlas, celá moje show jde do kytek.“ 

A on na to: „Normane, proč se snažíš být nehandicapovaný?“

A to způsobilo kategorický posun v mém myšlení. Ten večer jsme si dlouho povídali a vypili jsme spoustu piva. Nakonec mi došlo, že mám právo být postižený. A místo toho, abych své postižení vnímal jako nedostatek, začal jsem ho vnímat jako součást přirozené odlišnosti mezi lidmi; byla to prostě vlastnost. Pochopil jsem, že se ve skutečnosti nijak neliší od jiných charakteristik, jako je výška, váha, rasa nebo pohlaví. Jinak řečeno, před tím incidentem v baru jsem se považoval za nenormálního. Vy jste byli normální lidé, já jsem byl nenormální. Vy jste všichni nepostižení, já jsem postižený. Vnímal jsem se jako kategoricky odlišný od většiny lidské populace. Byl jsem součástí skupiny se všemi ostatními nenormálními, nedostatečnými, zlomenými, postiženými lidmi. Jakmile u mě došlo k tomuto posunu, řekl jsem si: „Počkejte, jsem součástí normální rozmanitosti lidského společenství. Jsem normální v tom, že jsem různorodý.“ A tak jsem se stal normálním. Začal jsem přemýšlet: „Počkejte!“ Proč byla tato malá část toho, kým jsem, použita jako kritérium, aby mě zařadili do segregované školy, aby mi udělali to a to.” Všechno, co se mi stalo, jsem najednou začal přehodnocovat.

Michael: Dovolte mi, abych se na chvíli vrátil a zeptal se vás na vaše zkušenosti s terapeutickými službami, když jste chodil do běžné školy. Zda jste i nadále dostával stejné typy služeb ve stejném rozsahu.

Norman: Ne, v podstatě to přestalo.

Michael: Kdo o tom rozhodl?

Norman: No, myslím, že to rozhodnutí vlastně udělali terapeuti, protože si mysleli, že spoustu věcí zvládnu, a navíc jsem stejně chtěl přestat. Paradoxně se moje řeč nejvíce zlepšila v roce, kdy jsem s logopedií skončil.

Michael: Zní to, jako byste už na střední škole měl pevné představy o tom, co pro sebe chcete. Shodovaly se s tím, co pro vás terapeuti považovali za nejlepší?

Norman: Myslím, že věřili, že vědí, co je pro mě nejlepší, ale mýlili se. Terapeuti obvykle viděli jeden ze dvou typů cílů. Naivnější terapeut často vnímal jako cíl normálnost: učinit mě v očích společnosti cennějším. To byl tedy jeden cíl. To si terapeuti možná ani neuvědomovali: Myslím, že to mohlo být nevědomé.

Michael: Myslíte si, že lidé v oblasti speciální pedagogiky a rehabilitace jsou profesionálně socializováni a vyškoleni, aby takto uvažovali?

Norman: Ano, rozhodně, ale jde to ještě dál. Myslím, že obor rehabilitace je pro lidi s postižením tím, čím je pro ženy dietní průmysl. Žijeme ve společnosti, která zbožňuje plnou a zcela umělou představu o tělesné dokonalosti. Tento pohled na „normální“ tělo tyranizuje většinu žen, ne-li všechny, takže příliš mnoho žen v naší kultuře vyrůstá v přesvědčení, že jejich tělo je v nějakém ohledu nedostatečné. Jde o to, že chci, aby se odborníci zamysleli nad celou paralelou mezi dietou a rehabilitací. Proto vždycky říkám lidem s postižením: „Nikdy nechoďte na fyzioterapii k terapeutovi, který drží dietu! “ Pokud nenávidí své vlastní tělo, nevyhnutelně bude škodit i tomu vašemu!

Michael: Říkal jste, že existují dva názory. Mluvil jste o lidech, kteří chtějí usilovat o normálnost, ať už je to cokoli. Jaký je ten druhý názor, na který jste předtím narážel?

Norman: Teď se možná najdou terapeuti, kteří řeknou: „Počkejte, já nechci, aby lidé byli normálnější. Chci jim pomoci lépe fungovat, aby mohli dělat více věcí.“ To je pravda. Ačkoli se to zdá být mnohem osvícenější pohled, stále z něj mám vážné obavy, protože odborníci mylně ztotožňují úroveň fungování (funkčnosti) s kvalitou života, a to nemusí být to, o co u některých lidí jde. Odborníci říkají: „Když vám pomůžu lépe fungovat, zlepší se kvalita vašeho života.“

Michael: To je velmi rozšířený názor. Jaké jsou vaše obavy z tohoto způsobu myšlení?

Norman: Když se nad tím zamyslíte, lidé bez postižení často neztotožňují kvalitu vlastního života se svou schopností fungovat určitým způsobem, tak proč to aplikovat jinak na lidi s postižením? Myslím, že většina lidí by spíše souhlasila s tím, že kvalita života souvisí s důležitými osobními zážitky, pocity a událostmi, jako jsou vztahy, zábava a přínos pro život ostatních lidí. Pokud se zamyslíte nad nejvýznamnějšími okamžiky v životě, pravděpodobně nemají nic společného s úrovní vašeho fungování. Vsadil bych se, že mají spíše co do činění s jinými věcmi, jako je svatba, narození prvního dítěte, přátelství nebo třeba cesta na duchovní pobyt; pravděpodobně nemají nic společného s úrovní vašeho fungování. Je ironií, že rozvíjení vztahů, možnost přispívat své komunitě, dokonce i samotná zábava jsou lidem s postižením odebírány ve jménu snahy přimět je k lepšímu fungování, pravděpodobně, aby se zlepšila kvalita jejich života. Takže jsem se nedostal do běžné školy a pak jsem přišel o možnost najít si přátele. Proč? protože se odborníci snažili zlepšit kvalitu mého života tím, že mě dali do speciální školy, kde se mám naučit lépe fungovat. Takže mi vzali možnost mít kamarády a následně vlastně narušili kvalitu mého života.

Michael: Chcete říct, že lidé s postižením se nepotřebují učit lépe fungovat?

Norman: Ne, pro mě je asi klíčový rozdíl mezi tím, čemu říkám „snadnost žití” a“ a „kvalita života“; mnoho lidí tyto dvě věci zaměňuje. Usnadnění života by bylo něco, co by minimalizovalo fyzickou námahu, čas nebo energii, kterou je třeba vynaložit při každodenních úkonech. Ale to, že se život usnadní, nemusí nutně znamenat, že se zlepší i jeho kvalita.

Michael: Mohl byste upřesnit, co máte na mysli?

Norman: Jistě. Myslím, že v naší společnosti mnoho lidí předpokládá, že když si život „dostatečně usnadní“, kvalita jejich života bude přirozeně následovat. Zaměřují se tedy na to, aby si usnadnili život tím, že vydělají více peněz nebo si pořídí lepší dům, ať už je to cokoli, a předpokládají, že toto usnadnění přinese kvalitu. Ačkoli vidím, že snadnost života částečně přispívá ke kvalitě života, domnívám se, že je příliš zjednodušené předpokládat, že kvalita vyplývá ze snadnosti. Místo toho si myslím, že ke kvalitnímu životu přispívá mnoho věcí, například vztahy, pocit sounáležitosti, zábava, přínos a do jisté míry i samotné potýkání se se životem..

Michael: Ve vašich prezentacích jsem vás slyšel mluvit o velmi citlivých osobních zkušenostech, které jste prožil při fyzioterapii, a o tom, jaký to mělo dopad na váš život. Mohl byste se o některé z těchto zážitků podělit?

Norman: Když jsem studoval magisterský program rodinné terapie, měli jsme část věnovanou sexuální terapii. V této souvislosti jsme se učili o tom, že jsme dělali cvičení zahrnující dotek. Žertem jsem řekl svému profesorovi sexuální terapie: 

„Já to můžu učit, jen po mně nechtějte, abych v to věřil.“ 

On na to: „Jak to myslíte?“

Odpověděl jsem: „Nesnáším, když se mě někdo dotýká.“ 

V té době jsem měl sexuální vztah. Rád jsem se dotýkal druhé osoby, ale neměl jsem rád, když se někdo dotýkal mě. Asi o čtyři měsíce později jsme studovali vedlejší účinky posttraumatické stresové poruchy, konkrétně to, u obětí znásilnění a sexuálního napadení. Když jsme probírali příznaky, jako je odpor k dotekům, nedostatek důvěry a další, stále jsem si říkal: „Jo, to na mě sedí.“ A pak jsem si řekl: „Jo, přesně tak to mám.“ A pak jsem se vrátil k tomu, co se stalo. Pomyslel jsem si: „Počkat? Proč do všech těchto kategorií zapadám?“ 

Tehdy jsem si poprvé spojil sexuální napadení s vlastním životem. Mé tělo si neslo vzpomínky a tyto diskuse ve mně vyvolaly vzpomínky na fyzioterapii.

Michael: Říkáte, že vás v dětství sexuálně napadl terapeut?

Norman: To záleží na tom, jak definujete sexuální napadení. Pokud ho definujete jako vynucený sexuální akt, pak ne. Ale pokud definujete sexualitu tak, jak je definována dnes, ve smyslu fyzického prostoru, ve smyslu vlastní kontroly nad vlastním tělem, pak ano, byl to sexuální útok, protože důsledkem pro mě byly sexuální souvislosti v oblasti dotyků. Chci tím říct, že samotná praxe fyzické terapie v některých svých historicky běžných formách může mít stejné následky, jako zneužívání.

Michael: Mohl byste to rozvést?

Norman: Když se nad tím zamyslíte, od tří do dvanácti let mě třikrát týdně ženy, které byly starší než já, které byly mocnější než já, které měly větší autoritu než já, vodily do svého pokoje, do svého prostoru, na své území. Sundaly mi část oblečení. Narušily můj osobní prostor. Chytali mě a dotýkali se mě, manipulovali s mým tělem způsobem, který byl bolestivý – bolelo to. Některá cvičení, která se prováděla při fyzioterapii, byla velmi bolestivá, jiná byla hrozivá. Například to, při kterém sedíte nebo klečíte na podlaze a terapeut klečí za vámi a tlačí vás různými směry dopředu a do stran. Deklarovaným účelem této aktivity je zlepšit reaktivní reakce na rovnováhu. Ale když ji dělám s lidmi bez postižení jako tréninkovou aktivitu, připadá jim nesmírně ohrožující, když do nich člověk za nimi strká. Zvlášť když nikdy nevědí, jakým směrem je bude strkat. Když jsem chodil do školy, nevěděl jsem, že mám jinou možnost než se s tím smířit. Takže když se nad tím zamyslíte, co jsem měl od tří let výše? Lidé, ženy, které měly větší moc než já, si mě vzaly do svého prostoru, svlékly mi část oblečení, dotýkaly se mě způsobem, který byl bolestivý, a já jsem cítil, že v tom nemám na výběr. Pro mě je to forma sexuálního útoku, i když to bylo zcela asexuální. Součástí zneužívání je moc a nadvláda. Je důležité, aby odborníci pochopili a uznali rozdíl v moci, který existuje mezi nimi a dětmi s postižením, jimž mají sloužit.

Michael: Normane, jsem si jistý, že si uvědomujete, že mnoho lidí, kteří toto čtou, by řeklo, že terapeutické postupy, které popisujete, jsou aplikovány na lidi s postižením pro jejich vlastní dobro, koneckonců mají lékařský základ a ti, kdo je provozují jsou označováni za „pomáhající profesi“. Jak odpovídáte lidem, kteří tvrdí, že to, co dělají nemá se zneužíváním nic společného. Že jednají s těmi nejlepšími úmysly?

Norman: Mluvím pouze o své vlastní zkušenosti, ale moje odpověď souvisí s problematikou záměru. Někdy se lidé pozastavují nad mými myšlenkami, protože terapeut samozřejmě nemá stejný úmysl jako násilník. Jeho záměr je jiný, pozitivní, ale přesto může existovat podobnost jednání a podobnost následků. Můj problém spočívá v tom, že nemůžeme minimalizovat význam podobnosti jednání a následků jen proto, že úmysl byl pozitivní.

Michael: Je tedy součástí vašeho záměru přimět odborníky, aby se znovu zamysleli nad tím, co je záměrem jejich služeb a zda to odpovídá jejich jednání a důsledkům, které vyplývají z jejich práce?

Norman: Je rozdíl mezi péčí a kompetencí. Mnoho profesionálů v oblasti lidských služeb předpokládá, že protože se o lidi starají, jejich jednání je nevyhnutelně kompetentní. Jakmile zpochybníte kompetentnost jejich jednání, je to vnímáno jako zpochybnění jejich péče o člověka. Zdá se, že kompetence je v jejich pojetí neoddělitelně spjata s péčí. A oni říkají: 

„Ale jak můžete říct, že toho malého chlapce sexuálně zneužívám. Vždyť já mám toho malého chlapce rád. Nikdy bych neudělal nic, čím bych mu ublížil.“ To je pravda. 

Vy řeknete: „Ano, vím, že vám na něm záleží, ale také, že vaše jednání může být kruté.”

Michael: Co tedy říkáte odborníkům s dobrými úmysly, kteří chtějí být prospěšní lidem s postižením?

Norman: Musíme zpomalit. Především, velmi často je pokušením mnoha profesionálů zeptat se: „Tak mi řekněte, jak to mám udělat jinak,“ spíše než říci: „Pomozte mi o tom přemýšlet. “ Doufám, že lidé začnou chápat složitost problémů. To považuji za důležité.

Michael: Existuje ještě nějaká rada, kterou byste nabídl lidem, kteří se chtějí zamyslet nad svou praxí, aby ji zlepšili?

Norman: Učitelům a terapeutům neustále říkám: „Pokud chcete opravdu pracovat na svém profesním rozvoji, veďte si deník.“ To je velice důležité. Věnujte mu každý večer půl hodiny a zapisujte si, co vaši žáci dělají. Schopnost vypořádat se se složitostí lidí nezískáte jen tím, že si osvojíte množství strategií. Schopnost vypořádat se se složitostí lidí získáte díky hloubce myšlení. A mnoho lidí se snaze o hloubku myšlení vyhýbá, protože jsou příliš zaneprázdněni přebíráním této nekonečné knihovny nesourodých strategií.

Michael: Určitě máme spoustu strategií. Můžete navrhnout nějaké kroky, které mohou lidé podniknout, aby je uvedli do nějaké perspektivy?

Norman: Čtěte příběhy lidí s postižením. Čtěte literaturu o sebeobhájcovství a právech osob se zdravotním postižením.

Michael: Jestli tomu dobře rozumím, říkáte, že neexistují žádné kuchařky, žádné jednoduché odpovědi na to, co je „správné“ dělat.

Norman: Přesně tak. Je to stejné jako být mužem v naší společnosti, kde dominují muži. V určitém okamžiku musím jako muž vstoupit do světa s obavami a rozechvěním s vědomím, že díky svým mocenským a privilegovaným funkcím způsobím ženám škodu. Snažím se to nedělat, ale udělám to. Neexistuje žádný recept na to, abych si řekl: „Když udělám tohle, tohle a tohle, budu v pořádku.” Bylo by to hezké, ale tak to není.

Michael: Co si od tohoto pohledu slibujete, že si profesionálové odnesou?

Norman: Doufám, že si profesionálové uvědomí, že ze samé podstaty své role jsou utlačovateli kvůli obrovskému rozdílu moci mezi nimi a dětmi, se kterými pracují, nebo bych měl říct „na kterých pracují“. Dobrou zprávou je, že se dá něco udělat.

Michael: Například?

Norman: Každý může začít sám u sebe a čerpat z vlastních zkušeností. Například jako muž musím naslouchat příběhům žen. Ne s vlastními argumenty, které se mi honí hlavou: „Ano, ale, ano, ale…“. Místo toho potřebuji naslouchat tomu, jaké to je být ženou, která se bojí o vlastní bezpečí, když vystupuje sama z auta v podzemní garáži. Musím tomu opravdu naslouchat. Potřebuji si ten příběh opravdu vyslechnout, místo abych se tloukl do hlavy pocitem viny nebo studu, protože v naší společnosti historicky dominují muži. Potřebuji naslouchat tomuto příběhu tak, aby se překrýval s mou vlastní zkušeností se strachem jako osoby s postižením. Když žena poslouchá můj příběh o tom, jak se ke mně agenti letecké společnosti chovali příliš povýšeně, místo aby se cítila provinile a říkala si: „Panebože, i já jsem se takhle chovala k lidem s postižením,“ chtěla bych, aby si tento příběh vyslechla a vzpomněla si na chvíli, kdy se k ní choval povýšeně prodavač aut nebo automechanik: „Ano, kočičko, to bys nepochopila.“ Vztahování příběhů lidí k vlastním zkušenostem je součástí rozvoje reflexe a hloubky myšlení.

Michael: Jak se tedy člověk při poskytování specializovaných služeb vyhne útlocitnosti?

Norman: Především si myslím, že všichni obhájci musí být sebeobhájci. V pondělí ráno nemusí odborník vždy udělat to nejlepší, ale o to nejde. Myslím, že nejde ani tak o to, jak mohu zaručit, že neublížím; jde o to, abychom rozpoznali útlak, rozpoznali problémy a byli ochotni se s nimi potýkat.

Michael: Jaké výstupy si dokážete představit jako důsledek uvědomění si těchto problémů, reflexe a boje?

Norman: Dokážu si představit tři různé terapeuty, kteří si přečtou tento rozhovor a v v tom nejlepším smyslu budou mít různé způsoby, jak přistupovat k terapii. Jeden o tom může mluvit se svými kolegy; jiný může změnit povahu toho, jak provádí určitá cvičení s dítětem; další si může vést deník, který mu pomůže reflektovat vlastní práci Všechny jsou relevantní, ale důležité je, že si to vyslechli a nějakým způsobem to spojili se svou zkušeností a pak se rozhodli podniknout kroky na základě toho, kým jsou jako lidé, ne jako profesionálové, ale jako lidé. Doufám, že budou postupovat podmíněně a nadále si budou vědomi toho, že se mohou objevit další příběhy, které je znovu zpochybní; je to neustálý zápas. Reflexe, osobní nasazení a krása zápasu s nejednoznačností je místem, kde se mezi lidmi vytvářejí skutečná spojení, která je povznášejí nad scénář vztahu utlačovatel/utlačovaný.

Michael: Stanou se tak tito odborníci lepšími obhájci lidí s postižením?

Norman: Dovolte mi, abych se na chvíli vrátil zpět. Chtěl jsem říct, že všichni obhájci musí být sebeobhájci. Tím jsem chtěl říct, že nechci, aby se mě profesionálové zastávali mým jménem v domnění, že teď mají nově objevené znalosti o tom, co lidé s postižením chtějí. Nechci, aby terapeuti říkali: „Přečetl jsem deset čísel The Disability Rag” a pak ze sebe jen chrlili politicky korektní žargon.” Ne! Chci, aby terapeuti využili své ženské zkušenosti, aby využili své zkušenosti s tím, že jsou v pozici s menší mocí, aby do terapeutické místnosti vtáhli celou tu zkušenost s ženskými právy a vlastním útlakem. Takže když pak taková terapeutka přijde na případovou konferenci, kde se objeví nějaký problém týkající se intervence, doteků nebo čehokoli jiného, chci, aby to spojila se svou vlastní zkušeností a mohla věci zvažovat nejen na základě příběhů jiných lidí, ale i na základě svých vlastních zkušeností.

Michael: Znamená to, že pouze lidé, kteří mají nějakou významnou osobní zkušenost s tím, že byli utlačováni, se mohou vztahovat k příběhům, které slyší od lidí, kteří byli utlačováni jiným způsobem?

Norman: Chcete tím říct, Miku, co byste mi doporučil? Jako schopnému, heterosexuálnímu, bílému muži ze střední třídy? Naučte se naslouchat. Snažte se udržet svou mysl v klidu, dostatečně dlouho na to, abyste dokázali ocenit složitost toho, co je řečeno. Nemyslím si, že lidé musí být členy utlačované skupiny, aby dokázali naslouchat. Setkal jsem se s lidmi z utlačované skupiny, kteří neumějí naslouchat. Myslím, že nasloucháte mému příběhu pozorněji, než naslouchalo mému příběhu mnoho žen. Někdy si myslím, že se dokážu najít zkratku k ženám nebo k Afroameričanům, že mohu použít analogie o prodavačích ojetých aut, dietách nebo rasové diskriminaci.

Michael: Nějaké závěrečné myšlenky?

Norman: Prostě naslouchejte.

ptal se
Michael F Giangreco Ph.D.
University of Vermont Burlington, Vermont

7. září 1996

Tento článek poprvé vyšel v časopise: Fyzické postižení: (Časopis Rady pro výjimečné děti, oddělení pro tělesné a zdravotní postižení)
Český překlad je z anglického originálu, zveřejněného na https://www.broadreachtraining.com/giangreco

Informace obsažené v tomto článku vycházejí z polostrukturovaného rozhovoru, který s Normanem Kuncem vedl Michael F. Giangreco 4. července 1995 v Montrealu v kanadském Quebecu. Rozhovor byl se svolením pana Kunce nahrán na magnetofonový pásek a byl přepsán. Obsah zahrnuje 6 vybraných částí tohoto rozhovoru a byl zkontrolován panem Kuncem, aby bylo zajištěno, že jeho názory a myšlenky byly přesně prezentovány jeho vlastními slovy.