Žijí ve vlastních světech?

Jak se stále více zapojuji do hnutí autistické sebeobhajoby, zjistila jsem, že se stále více a více soustředím na to, jak o nás mluví populace neautistů. Častokrát jsem slyšela, jak je má krásná komunita plná života popisována neautisty slovy jako „nemoc“ či „epidemie“. I když to není očividné, jazyk, který používá naše širší společnost, když mluví o autistech, odráží hluboko usazený nepříjemný pocit a dokonce znechucení nad tím, co je jiné.

Jedním takovým příkladem je myšlenka, že my autisté žijeme ve svých „soukromých malých světech“. „Oni jsou ve svém soukromém malém světě“ je nepřímou narážkou pro intenzivní ableistickou představu „záhadného autisty“, někoho, kdo je „chycen“ ve svém „autismem řízeném“ těle nebo „uzamčen“ v mozku, který „neumí“ komunikovat, „neumí“ být empatický, nebo „neumí“ být sociálně přijímán… jako by byl autismus něco jako bublina okolo „normálního“ člověka. A navíc, slovo „malý“ v „soukromém malém světě“ přidává do této směsice jakousi infantilizaci: „malý“ je jiný způsob, jak považovat neurologii člověka jako dětinskou a z toho důvodu dokonce mnohem podružnější. Když jsem já ve svém světě, pak, sakra, není určitě „malý“.

Na chvíli mi dovolte, abych hrála ďáblova advokáta a abych vzala v úvahu myšlenku, že by hypoteticky mohly být odděleny autistické a neautistické „světy“. (Prostě mě v této mé úvaze následujte.) Řekněme, že autistické a ne-autistické duševní oblasti opravdu existují jako dvě opačná prostředí, tak jako proti sobě leží na naší planetě Severní a Jižní pól.

Kdyby to byla pravda, proč je pak autistické prostředí automaticky považováno za méně naplňující než to ne-autistické? Proč je neurotypická říše výchozím bodem normálnosti, zatímco „svět“ autismu je znehodnocen a zavržen jako narušená fantazie?

To sentimentální „soukromý svět“ vyjadřuje drsný předpoklad, že autistický mozek je jaksi svou podstatou vzhledem k realitě vyšinutý, a že je s ním něco velmi špatně. Kromě toho, tato fráze naznačuje, že fungujeme za jakýmsi druhem okenní tabulky z matného skla: tento zjevně autistický člověk je považován za nedosažitelného, stejně tak jako nečitelného. Naše přirozené odpovědi na podněty z našeho okolního prostředí (což může zahrnovat různé formy stimmingu, echolálii, meltdowny, shutdowny, vyhoření apod.) jsou charakterizovány jako symptomy zkreslené reality nebo patologického odpojení.

Ale, samozřejmě, nic není vzdálenějšího této pravdě. Mnoho autistů vyjadřuje zvýšenou citlivost na senzorické vstupy, zvýšenou empatii nebo zvýšené propojení s prostředím… ne-autisté to prostě nedokáží dobře rozpoznávat.

A to mi zde připomíná video nazvané „V mém jazyce“, které na YouTube nahrála autistická aktivistka Mel Baggs. Video silně zapůsobilo na mě i na mnohé další v mé komunitě. Pokud jste neviděli „V mém jazyce“, pak se na něj podívejte, a pak se podívejte ještě jednou.

Jsem dojatá pokaždé, když Mel popisuje, jak je v neustálé, bezeslovné konverzaci s okolními objekty, sílami a dalšími bytostmi, s tím se já také ztotožňuji. (Přesto, když jsem mezi neautisty, musím vynaložit tolik energie na to, abych maskovala své autistické rysy,  že jsem nucena vypnout tyto své konverzace. Doufám, že se toto jednoho dne změní, ale to už odbíhám.)

I v případech, kdy toto není důvodem toho, že autista postrádá empatii, chová se „mimo“ sociální normy a hodnoty, nebo jedná viditelně neurodivergentním (autistickým) způsobem, zůstává jeho lidství nedotčené. Přála bych si, abych tuto skutečnost nemusela v tomto článku zdůrazňovat. Doufám, že je jasná každému člověku, který je v interakci s mou komunitou, ale existuje mnoho systémů, rozsáhlých a nepatrných, které cílí na oslabování lidí s postižením.

Takže opakuji: Autismus nečiní člověka méně hodného respektu a důstojnosti, než nakolik naše společnost automaticky oceňuje nepostižené jedince. Moje komunita a naše „soukromé malé světy“ nakonec nejsou výsledkem toho, že by se mí lidé uzavírali do jakési autistické bubliny… my jsme jednoduše autisté. My nejsme svou podstatou oddělení od nebo v opozici proti tomu „skutečnému“ neurotypickému světu. Ale kdyby to tak bylo, co by na tom bylo špatného?

Já věřím, že tak, jak se stále rozvíjí v nás i kolem nás naše autistická sebeobhajoba, že naši neautističtí spojenci se dokáží k připojit k našim hlasům, zkušenostem a vyjádřením, než aby je zavrhovali.

Z anglického originálu http://www.thinkingautismguide.com/2020/05/our-own-little-worlds.html od Devin S. Turk

přeložila Jana Csémy