Ochranný dar zhroucení

Nesnáším zhroucení. Nesnáším, jak přebírají kontrolu nad celým mým tělem. Nesnáším ten hnusný pocit, který při zhroucení mám, a nesnáším to dlouhé zotavování – někdy to jsou minuty, ale stejně tak často to mohou být celé dny – kdy je všechno příliš intenzivní a já jsem zahlcený a vyčerpaný a musím dát svůj život stranou, než se zotavím.

Nesnáším tu ostudu, když se zhroutím před lidmi. Nesnáším ten strach, který se ve mně při každém zhroucení vzedme. Bude tohle to zhroucení, kvůli kterému mě zatknou? Zavřou do ústavu? Zabijí?

Zhroucení, tak jako vypnutí, jsou škodlivá, ale nezbytná

My autističtí dospívající a dospělí vkládáme hodně energie do zjišťování, co povede ke zhroucení, a pracujeme na tom, abychom se těmto věcem vyhnuli, jak je to jen možné. Rodiče mladších autistů také vkládají hodně energie a práce do toho, aby těmto věcem přišli na kloub, jednak aby ze života svého dítěte odstranili spouště, jednak aby svému dítěti pomohli naučit se, jak tyto spouště rozpoznávat a vyhýbat se jim. Lidé zvenčí, kteří to nechápou, nás budou obviňovat, že se tomu vyhýbáme příliš a jsme požitkářští, a budou obviňovat naše rodiče, že nás rozmazlují a hýčkají.

Já už jsem psal o tom, jak může vypnutí nechtěným způsobem změnit funkci mozku. I zhroucení mají svá nebezpečí a mohou časem změnit funkci mozku. Zhroucení je extrémní stresová reakce a chronický stres může poškodit strukturu a zapojení mozku.

Ale zhroucení mají svůj účel, tak jako jiný nepříjemný prožitek, který může přeorientovat mozek, pokud pokračuje chronicky a bez ustání – bolest – ale přitom také slouží důležitému a velmi nezbytnému účelu.

Bolest je poplašný systém, který nám pomáhá vyhnout se tělesnému poškození a nabádá nás, že se máme pokusit něco změnit, abychom ochránili naše tělo. Bolest je sice obvykle něco, co nechceme a čemu se snažíme vyhnout, ale bez bolesti bychom moc dlouho nežili, protože bychom neměli tak silný pud odstraňovat věci, které poškozují naše těla.

Zhroucení jsou poplašné systémy, které mají chránit naše mozky.

Tato myšlenka je tak důležitá, že jsem jí dal zvláštní odstavec. A řeknu to ještě jednou: bez zhroucení bychom neměli nic, co by naši neurologii chránilo před velmi reálnými škodami, které se v ní mohou nahromadit.

Tak často vidím výzkumníky a jiné autory mluvit o zhroucení, jako by šlo o nějaké selhání nebo o manifestaci poškození. S tím silně nesouhlasím. Pro někoho mimo nás je snadné dívat se na zhroucení tímto způsobem, protože vidí nepříjemný výbuch, který mu znepříjemňuje nebo ztěžuje život. Vidí někoho, kdo, jak se zdá, přehnaně reaguje na něco, co není zas tak velký problém. Vidí někoho nedospělého, kdo potřebuje vyrůst, probrat se nebo dostat „pořádně naplácáno“, aby se naučil chovat slušně.

Když někdo nezažije to peklo být člověkem, co trpí zhrouceními, může to snadno pochopit špatně a špatně posoudit, co se ve skutečnosti děje.

Zhroucení jsou normální reakce na citlivosti

Dovolte, abych se vás na něco zeptal: je to myšlenkový experiment a nemusíte to doopravdy dělat, ale pokud mě budete opravdu fyzicky následovat, možná tomu porozumíte lépe. Vezměte svůj prst a šťouchněte s ním do měkčí kůže na vnitřní straně vašeho stehna, tak, abyste zatlačili špičku nehtu do stehna. Neubližte si! Chcete jenom získat nějaký pocit pro srovnání. Šťouchněte asi tak silně, jako když mačkáte tlačítko zvonku.

Pokud máte dlouhé, ostré nehty, možná to trochu bolelo. (Doufám, že jste byli opatrní. Cílem není zranit se – jen vytvořit fyzický pocit.) Bylo to rychlé šťouchnutí, takže pravděpodobně ani nezanechalo stopu, bez ohledu na to, jak dlouhé máte nehty.

Teď udělejte to samé s vašimi dásněmi, buď nad zuby nebo pod nimi, v té oblasti mezi vašimi zuby a vnitřní stranou vašich rtů. Á! Ani jste se nedokázali šťouchnout tak silně, že? Buďte prosím na své dásně jemní. Opakuji, nejde tu o to, abyste si ublížili. Dokonce se vůbec šťouchat nemusíte, jestli nechcete. Znáte svoje stehna a dásně. Nemusíte ani hnout prstem, abyste věděli, že mluvím pravdu, když říkám, že vaše dásně jsou mnohem citlivější než vnitřní strana vašeho stehna.

A když máte silnější bolestivou reakci v dásních než ve stehně, tak to není „přehnaná reakce“, že ne? Dásně se dají snáz zranit, takže vaše reakce na stejný podnět je na dásních mnohem intenzivnější než na stehně. Nejste požitkářští ani rozmazlení. Nepotřebujete pořádně naplácat, abyste se přenesli přes to, jak citlivé máte dásně. Musíte si prostě jen dát zvlášť velký pozor na to, aby vás nic nešťouchalo do dásní.

Co tím chci tedy říct? Pokud nejste autisté – a zvlášť pokud jste dost blízko k neurotypičnosti – je vaše neurologické zapojení spíš jako stehno. Život do vás šťouchá hodně a vy si toho ani nevšimnete. Velká část šťouchanců života je pro vás legrace. Některé šťouchance nejsou tak rekreační, ale představují uspokojivé výzvy. Když tedy uvidíte autistu, který prochází zhroucením, možná ty šťouchance, které celý den zpracovával, ani nepoznáte, protože je vůbec necítíte.

Ale naše autistické neurologické zapojení je spíš jako vaše dásně. Až na to, že je ještě méně předvídatelné. Některé z našich smyslů mohou být „hyporesponzivní“ a my je musíme stimulovat, abychom si uvědomovali, že vůbec fungují. Někteří z nás se točí dokolečka nebo chodí v kruzích. Někteří z nás pohybují rukama nebo prsty způsoby, díky kterým se cítíme lépe. Někteří z nás si přehrávají hlasitou hudbu se silnými basy a bicími. Někteří z nás se kolébají. Naše zapojení si žádá větší vstup, než jaký nám mohou poskytnout normální šťouchance světa.

Některé z našich smyslů jsou „hyperresponzivní“ a potřebujeme u nich mnohem méně stimulace. Šťouchance života jsou jako nehty, co se nám zarývají do dásní, a my je musíme zastavit, protože tu bolest nedokážeme snést. Některé z nás dostávají hlasité nebo vysoké zvuky. Jiní jsou zahlcení, když se snaží porozumět, co lidé říkají, pokud mluví víc než jeden najednou. Někteří nedokážou vystát texturu určitých druhů látky nebo potravin.

Většina lidí, které znám, jsou komplexní směsice hyporesponzivity a hyperresponzivity. Většina lidí, které znám, má smysly, které jsou hyporesponzivní, a smysly, které jsou hyperresponzivní, a jejich citlivost se mění s časem. Nemůžu vám dát nějakou jednu představu smyslového vzoru autistické neurologie, protože každý z nás má svoji vlastní kombinaci potřeb.

Normální lidské variace zahrnují varianty v hladinách emocionální citlivosti

Ale když přijde na zhroucení, není to pouze smyslový vstup (nebo jeho nepřítomnost), co u autisty spustí systém neurologického varování a uvrhne nás do zhroucení. To, co mě inspirovalo, abych dnes napsal na toto téma, bylo, že jsem si přečetl něco, co jsem napsal před rokem. Loni jsem několik měsíců žil v situaci, kde jsem trpěl emocionálním týráním. Muž, se kterým jsem na krátkou dobu bydlel, velice rychle přišel na to, jak manipulovat moje spouště poslušnosti. Dokonce specificky komentoval, jak pro něj bylo snadné si mě fyzicky podrobit, jakmile odhalil „rybářské háčky“ poslušnosti, které ve mně zanechalo dětství.

Nebudu moc zacházet do detailů ohledně toho, co udělal, a to ze stejného důvodu, proč nemám chuť zacházet do příliš velkých detailů ohledně deseti let dětské terapie, kterou jsem prodělal. Pracuju na tom, abych ze svého těla tyhle háčky vytahal. To poslední, co chci, je říkat ostatním, kde ty háčky jsou a jak se dají použít k tomu, aby mě někdo mohl řídit jako loutku.

Důvod, proč tento incident vůbec zmiňuji, je, že jsem si potom uvědomil, že mi má zhroucení vysílala velmi jasnou zprávu, kterou jsem měl okamžitě uposlechnout. Místo toho jsem udělal to, co dělám vždycky: interpretoval jsem svá zhroucení jako známku toho, jak moc jsem poškozený a jak moc potřebuju pomoc se získáním sebekontroly. Většinu svého života jsem se od svých milenců nechával přesvědčit, abychom se pokusili moje zhroucení položit na lopatky pomocí léků. Nenáviděl jsem zhroucení, protože mi přišlo, že ukazují, jak jsem vadný a hrozný. Můj myšlenkový proces vypadal takhle: mám zhroucení, protože jsem autista a zhroucení jsou děsivá a hrozná a kdo by chtěl být mým romantickým partnerem? Nemůžu vinit lidi z toho, že se ke mně chovají špatně a chtějí ode mě pryč, protože jen se podívejte na tahle zhroucení!

Moje zkušenost z loňského roku mi pomohla konečně pochopit, že jsem se na věci díval obráceně.

Nehroutím se proto, že jsem autista.

Hroutím se proto, že něco v mém prostředí je netolerovatelné a já mám normální reakci: bolest a/nebo úzkost. Ta bolest může pocházet z něčeho fyzického, jako je netolerovatelná teplota v místnosti nebo zvuk, který mi rve ušní bubínky a ze kterého se mi zvedá žaludek. Nebo to může být něco emocionálního, třeba vnitřní pocity frustrace nebo vnější týrání.

Každý má svá zhroucení. To není jen autistická věc. Ale máme jiné zapojení, tak jako vy máte jiné zapojení pro stehna a jiné pro dásně. Některé věci, ze kterých se hroutí neurotypikové, mě netrápí. Spousta věcí, které neurotypiky vůbec netrápí, u mě vyvolává příšerná zhroucení. Nejsem v nějakém ohledu nedostatečný; jsem jinak zapojený.

Zhroucení nás chrání před škodlivými situacemi a lidmi

Jedna z věcí, které jsem se v loňském roce naučil, je, že i když nepoznám týrání, protože mám alexithymii, i když nepoznám týrání, protože se u mě naplno projevuje můj trénink poslušnosti, moje tělo a nervová soustava mi pošlou zprávu ve formě opakovaných zhroucení.

Co jsem napsal před rokem:

Pokud mám hodně zhroucení s křikem, vyšilováním a PTSD, když spolu trávíme čas, pak ano, je to autistická věc. Ale také to znamená, že pravidelně děláte něco, co je zmršené.

Izolované zhroucení by mohlo prostě být náhodnou konvergencí ošklivých věcí, které s tebou nijak nesouvisejí, ale pokud se objeví vzor, pak mě pravděpodobně gaslightuješ, týráš nebo obecně hnusně a neférově zneužíváš tu samou autistickou neurologii, díky které nedokážu poznat, že mě někdo týrá nebo zneužívá, dokud neuvidím ten vzor zhroucení.

Celý život mi říkali, a já jsem tomu věřil, že to, že vyvádím, je osobní nedostatek a měl bych pracovat na tom, abych ho překonal.

Teď si uvědomuju, že je to ve skutečnosti poplašný systém mého těla a mozku, který mi říká, že v mém životě je něco velice špatně. Něco tak špatného je zapotřebí opravit, a to už včera, jestli ne dřív.

Dnes jsem si to všechno konečně uvědomil. Všechno mi najednou docvaklo.

A během jediného okamžiku jsem přestal svá zhroucení nenávidět. Myslím, že je teď možná dokonce miluju. Chrání mě.

Takže… pořád zhroucení nesnáším. Přesněji řečeno, nesnáším, když je mám. Jsou náročná, jak fyzicky, tak emocionálně. Jsou ostudná, choulostivá, děsivá.

Ale jsem vděčný, že moje tělo má způsob, jak mi říct, když jsem ve špatné situaci, i když na to moje mysl ještě nedokáže přijít. Slibuji, že budu svá zhroucení respektovat a ctít. To není to samé jako omlouvat moje chování. To není totéž jako dát si volnou ruku, abych dělal, co se mi zamane a kdy se mi zamane.

Pořád chci dělat, co je v mých silách, abych se zhroucení vyhnul. Stále chci pracovat na své schopnosti odhalit zhroucení na obzoru a uchýlit se do bezpečí dřív, než věci zajdou příliš daleko.

Ale také přísahám, že budu svým zhroucením naslouchat a věnovat větší pozornost svým spouštím. Zhroucení mě učí, co dokáže moje nervová soustava zvládnout a co je na mě příliš. Zhroucení mě učí, jak se o sebe mám starat. Zhroucení mi říkají, co moje nervová soustava potřebuje. Zhroucení zdůrazňují oblasti mého života, které nejdou podle plánu.

Někdy mi moje deprese ukazuje, že v mém životě je něco špatně, ale někdy je jen jako požár, který nekontrolovatelně hoří. Totéž s úzkostí. Ale naučil jsem se, že zhroucení vždycky zdůrazňují něco, co musím adresovat.

Zhroucení mě chrání. Některé aspekty mé neurologie mě činí zranitelnějším. Nějaké zbytky zážitků z dětství mě činí zranitelnějším. Zhroucení vyplňují tuto mezeru a vysílají mi zprávy o mém životě, které mi mohou pomoci chránit se.

I když se mi zhroucení nikdy nebudou líbit, slibuji, že si budu vždy cenit toho ochranného daru, který mi přinášejí.

Z originálu zvěřejněného na http://unstrangemind.com/the-protective-gift-of-meltdowns/

přeložil Marek Čtrnáct

Díky laskavé podpoře Jana Barty