Věci na práci s „emocionálně narušenými“ dětmi, které vám zlomí srdce.

Toto je reakce na příšerný článek „chudáááááčci dospělííííííí“ na Cracked o práci s „problémovými dětmi“. Pracovala jsem ve třídě pro děti ve věku od školky do čtvrté třídy s pedagogickou klasifikací Porucha chování/Emocionální narušení. Všechny do jednoho jsem je milovala. Většina z nich toho už v sedmi letech prodělala víc, než by kdy kdo měl prodělat. Tento příspěvek je věnován jim. Doufám, že jsou teď všechny v bezpečí a zotavují se.

Řada dospělých, kteří pracují ve školách, zvláště pak v prostředí speciálního vzdělávání, tam není z toho samého důvodu, jako jsem tam byla já. Já jsem tam byla proto, že jsem milovala děti, a to i (a obzvláště) děti obtížné. Byla jsem tam proto, že jsem si pamatovala, jak jsem zápolila, a chtěla jsem být tím dospělým, který tam za mých školních let nebyl. Zkusila jsem to. Ale systém je nastavený tak, aby selhal. Zde jsou věci na vyučování mých „emocionálně narušených“ studentů, které mi nakonec zlomily srdce.

1. Jejich problémy se neobjevují jen tak odnikud.

Většina mých studentů strávila nějaký čas v pěstounské péči – což znamená, že byly odebrány svým původním rodinám. Jiní měli duševní choroby s raným nástupem. Někteří se potýkali s oběma těmito faktory.

Bílé děti, které toho mají doma tolik, že je v téhle části země odeberou rodičům? Ty řeší několik různých druhů týrání. Takže jsme měli osmileté děti, které měly flashbacky na to, jak je někdo zneužívá. Měla jsem holčičku ve školce, která viděla, jak někdo bodl její mámu. Studenta, kterému jeho nevlastní otec jen tak pro legraci bral léky, takže jeho hladina léků byla zcela nepředvídatelná. I studenti, které nikdy rodičům neodebrali, se potýkali s ne právě optimálním domácím prostředím. Jejich rodiče to prostě neuměli zvládat, a věci, které projdou dospělému? Když je budete opakovat ve škole, tak vás klasifikují jako „emocionálně narušeného“.

To, co to znamenalo v praxi, bylo, že jsme se často snažili napravit, co se stalo přes víkend, nebo jsme se studentovi, který se neustále cítil v nebezpečí, pokoušeli pomoci naučit se a praktikovat dovednosti emocionální regulace, které možná ještě nikdy neviděl předvádět. Tohle některé studenty nastavuje tak, aby selhali – pokud v životě neviděli emocionální regulaci a neurologicky postrádají toleranci frustrace, tak učení a „slušné chování“ jejich zdroje vytěžuje až na hranici.

2. Ostatní dospělí jsou neempatičtí hajzlové.

Systémy nastavené v těchto třídách jsou většinou založené na „bodech“ nebo „žetonech“ a žetony se ztrácejí za Chování. Někteří tomu možná říkají, že si je „nevysloužili“, ale studenti to berou jako ztrátu. Mějte na paměti, že tohle jsou poměrně mladí lidé a že jsou často ve výrazné nevýhodě, když přijde na emocionální regulaci.

Viděla jsem dospělé, řadu dospělých, kteří studentům s potěšením oznamovali, kolik ztrácejí bodů. To je často uvrhne do sestupné spirály, protože nedostat všechny body = nedostat privilegie (tady nemluvíme o nějakém velkém dortu. Mluvíme o materiálech pro ruční práce). Viděla jsem učitele popichovat studenty, kteří se snažili uklidnit, jak to jen šlo, aby se ještě víc naštvali.

Pokud máte mladého člověka, který má problém regulovat své emoce, a on se snaží sám sebe přemluvit, aby se uklidnil, tak prostě zmlkněte a nechte ho, aby se přemluvil! Tohle je pro mnoho studentů, které znám, velký krok. Když někdo přemluví sám sebe, aby se uklidnil, třebas i s nějakým „tónem“, je to lepší než převrhnout lavici. (Moje strategie pro „někdo chce převrhnout lavici“ je „vyskočit na lavici v glumovské póze“, protože směšnost může přerušit sestupnou spirálu a není hrozivá. Nikdy jsem neviděla, že by tuhle strategii používal někdo jiný).

Viděla jsem učitele, kteří byli údajně vyškolení v deeskalaci, jak se cpou do obličeje a do osobního prostoru studenta, který utrpěl závažné týrání a právě má těžkou chvíli. A když se student dá na útěk nebo ho odstrčí, dospělý to použije jako výmluvu, aby ho složil na zem. Cpát se někomu do obličeje, to není deeskalace. Deeskalace je odstoupit a udělat „pššš“ nebo říkat uklidňující věci, které dávají pocit hodnoty.

Třídy poruch chování jsou místa, kde je velmi populární izolace a upoutávání. A nikdy si od nikoho nenechte ani na minutu namluvit, že to není trestání nebo odplata. Je to trestání a odplata. Pokud nějaké dítě shodí z lavice nudnou knihu, jistě, je to neuctivé. Není to něco, co by někoho ohrožovalo. Pokud za to dítě připoutáte, neexistuje pro to žádná omluva.

V mé třídě byla místnost, která údajně sloužila k odpočinku. Není to odpočinková místnost, když tam zavíráte studenty, bez ohledu na to, kolik je tam beanbagů. Říct něco přidrzlého není důvod zamknout někoho v místnosti. Je to, jako kdyby dospělí v těchto situacích zapomněli, jaké to je být malý, mladý, a mít omezený repertoár zvládání věcí. A oni studenty týrají jako trest za to, že projevují své postižení. To není v pořádku. To nepomáhá.

3. Budete muset zavolat CPS. A oni váš hovor odpálkují.

Jak jsem řekla v bodě 1, většina mých studentů prošla pěstounskou péčí. Většina z nich zažila zneužívání nebo zanedbávání. Někteří z nich se se zneužíváním a zanedbáváním potýkali stále.

Jakožto pedagog jsem měla ohlašovací povinnost. Jakožto někdo, kdo dokázal vyskočit na stůl, zvednout obočí a spustit záchvat hihňání, místo aby podporoval vztek, jsem byla Důvěryhodný dospělý. Věděli, že jsem na jejich straně.

Být Důvěryhodným Dospělým je někdy na prd, protože nějaké malé dítě vám poví velice ošklivé detaily o tom, co se začalo dít, když se přestěhovalo od maminky k tatínkovi. A vy si budete myslet, že mu můžete pomoct, že to musíte nahlásit CPS, a že CPS není dokonalá, ale může něco udělat.

A CPS vám potom řekne, že to dítě lže, copak nevyučujete poruchy chování? Tyhle děti lžou. To je to, co vám řeknou.

Tohle je kopec, na kterém jsem se rozhodla padnout. Jeden student se mi svěřil, řekl mi věci, o kterých jsem si docela jisté, že by s nimi fantaszie většiny mladých lidí nepřišla. Zavolala jsem CPS. Ti mi řekli, že můj student lže. Já řekla, že nelže. Oni řekli, že mi uvěří, pokud zavolá hlavní učitel ve třídě. Hlavní učitel ve třídě se rozhodl nezavolat.

A já jsem odešla. Nemohla jsem tomuto mladému člověku pomoci skrze přijímané kanály, ale ať se propadnu, jestli jsem tam měla sedět a předstírat, že je v pořádku nazývat ho lhářem. Mimo tu třídu jsem mohla udělat víc dobra, a to je smutné.

Mnoho, mnoho studentů v těchto třídách, tam je proto, že týrané děti vyvádějí, protože je to jejich jediný způsob, jak žádat o pomoc – a potom se to, že jsou v těchto třídách používá jako výmluva, proč jim nepomáhat. To není v pořádku. Rozbije vám to srdce na milión maličkých kousků.

4. Na vaše studenty se bude svádět vina za všechno, co se pokazí do půl míle od nich.

Jedním z cílů naší třídy bylo připravit studenty na návrat do mainstreamových tříd. Z akademického hlediska byli převážně na úrovni odpovídající jejich ročníku, alespoň v několika oblastech. Školní práci z větší části dokázali pochopit – to třídní požadavky na chování nebo množství „práce naoko“ jim v normálních třídách dělaly problém.

Částí nejméně restriktivního prostředí tedy bylo, že chodili na hodiny hudební a tělesné výchovy s jinými studenty z jejich ročníku (buď s učitelem nebo bez něj, podle toho, jak si toho dne vedli) a měli velkou přestávku a polední přestávku ve stejnou dobu jako jejich vrstevníci. Teoreticky je to začátek, ne?

V praxi to bylo tak, že se ostatní studenti velmi rychle naučili, že když udělají na hřišti nějakou kulišárnu, nebudou z toho mít problémy, pokud to svedou na jednoho z mých studentů. I když to očividně nebylo něco, co by udělali (ostatní dospělí se moc nestarali o to, co by moji studenti udělali nebo neudělali, byla to Ta Děcka). Stalo se mi, že na moje studenty sváděli házení písku, když byli na houpačce na úplně opačné straně školního dvora.

A nebesa pomáhej studentovi, pokud jde na akademickou hodinu se svými typickými vrstevníky a někdo nemůže najít učebnici nebo tužku. Samozřejmě to byl můj student. Ta Děcka kradou/mlátí/čmárají po zdech. Až na to, že… ne, tohle ve skutečnosti nedělaly. Moji studenti někdy vyváděli, ale neudělali ani čtvrtinu z těch věcí, které se na ně sváděly.

A tělocvikář, učitel hudební výchovy, normální učitelé? Ti byli skoro tak špatní jako moji spolupracovníci, když přišlo na hnidopišské rozpitvávání jejich chování. Frustrované povzdechnutí je v tom věku normální. Zmuchlat špatnou kresbu je docela normální. To není důvod požadovat, abych je odvedla zpátky do samostatné třídy. Vidím typické děti na druhé strané třídy, jak po sobě házejí svoje mizerné kresby, co je proboha s tímhle dvojím standardem?

5. Vaše studenty si zamilujete a možná je nedokážete zachránit a selhání nikdy. Nepřestane. Bolet.

Ta věc v bodě 3? To se skutečně stalo. Doopravdy. Tenhle student se měl vrátit do svého domovské školní oblasti, do normální třídy s možností trávit čas v místnosti pro zvláštní vzdělávání, pokud by potřeboval pauzu, když vtom se všechno zbláznilo. Předtím mi četl a diskutoval o příbězích, a potom přešel na nejrůznější ne zrovna ideální věci, o kterých nebudu mluvit, protože naše nejhorší dny si zaslouží alespoň trochu zastřít. Byla to rychlá sestupná spirála.

A další student? Pravděpodobně ve skutečnosti jenom potřeboval nějaký smyslový kompromis a skončil v mé třídě jen proto, že obhajoval své právo ho získat. Ale protože ho dali do naší třídy, musel se propracovat zpátky do typických tříd a vždycky ho brali jako Špatné Dítě, protože jeden z jeho učitelů odmítl spolupracovat s jeho potřebami. Pokud se ze samostatné třídy pro emocionálně narušené nedostanete před střední školou, uvíznete tam navěky.

A další? Nakonec začal chodit do speciální denní školy pro děti se závažnými emocionálními výzvami. Další odešel ze školy čistě jen proto, že jeho rodiče nechtěli, aby ho mohli pozorovat jiní dospělí. To je děsivé.

Nemohla jsem je zachránit před jejich rodinami, nemohla jsem vyléčit jejich mechanismy zvládání. Ale já jsem je milovala k sežrání a vím, že to bylo vzájemné. Velké objetí a „Mám vás rád“ to řeklo dost jasně. „Přeju si, abyste byla moje máma.“

„Udělal jsem vám na hraní tenhle náhrdelník, abyste si nerozbila ten pěkný.“

Tenhle náhrdelník už mám víc než deset let. Udělal mi ho jeden z mých studentů z té třídy. Ze všech těch věcí, které se mohl rozhodnout udělat s potřebami na ruční práce, se rozhodl pomoci mi, abych nerozbíjela věci, protože za rozbíjení věcí se ztrácely body, ať už jste to udělali schválně nebo ne. To je hodně myšlení mimo sebe sama, co?

Ale zachránit jsem je nemohla. Příliš mnoho dospělých, kteří pracují s mladými lidmi, myslí jenom na sebe, chová se, jako by jejich studenti měli problémy jen proto, aby je tím naštvali. A tak to vůbec není.

Vy si je možná nezamilujete, a to je něco, z čeho jsem smutná. Láska je něco, co moji studenti potřebovali, místo aby se z nich dělali netvoři a protivníci. Protivníků měli dost.

Milovala jsem je, oni milovali mě, a rve mi srdce, že tak málo jiných lidí vidělo to, co já.

Z anglického originálu https://timetolisten.blogspot.com/2014/09/things-about-working-with-emotionally.html
Přeložil Marek Čtrnáct
Překlad vznikl s laskavou podporou Jana Barty