Učitelům autistických dětí
Máte špatný den? Jste ve stresu? Nevyspalí? Bolí vás hlava? Byli jste tak hodní, když jste poznali, že se necítím dobře a zkonzultovali to se mnou.
Byli jste tak vděční, když jsem si uvědomil, že se vaše nálož zdvojnásobila a jak stresující to musí být.
Rychle jste mi řekli, že nejde o žádnou nálož. Jde o to “chování”.
Byli jste ke svému kolegovi tak milí, když jste se jej během telefonátu ptali, jak se dnes cítí.
Kam mizí vaše empatie, když řvete na studentku, že říká “ano” špatným tónem hlasu (protože, víte, ji bolí hlava – já se zeptal).
Jakým tónem hlasu to s ní mluvíte? Víte, o čem mluvím, to řvaní a všechno ostatní?
Kde je ta vaše empatie pro studenta, který má problémy zůstat vzhůru, protože doma nedokázal spát – mají doma tolik problémů?
Kam se poděl váš sladký hlas, jakým jste mluvili s kolegou? Proč najednou zníte tak drsně a tolik toho po studentech vyžadujete?
Proč mi dáváte tolik soucitu, ale studentům nedáváte žádný?
Proč se vaše soucítění vypne okamžitě, když mluvíte s člověkem, kterému je pod osmnáct?
Proč si myslíte, že to, že řvete na studenty, něčemu pomůže? Když mají problémy, nenapadne vás, že zrovna potřebují spíš trochu toho soucitu?
Proč vaši studenti nemůžou mít špatný den? Proč jim nedovolíte mít vlastní pocity? Proč jim nedovolíte být taky lidmi?
Proč jde o “neslušné chování”, když mladý člověk vydechne únavou, přitom vy sami jste zrovna zívali, když jste došli do místnosti, protože jste unavení?
Proč studenty vysloveně trestáte za věc, kterou jste také udělal – přímo před nimi?
Proč si myslíte, že každé malé mikrochování má něco do činění s vámi? A není to jen prostě o jejich potřebě seberegulace a uklidnění svého těla-mysli-duše v podobném prostředí?
Jak si mi můžete stěžovat na to, jak jsou tito studenti “vysokofunkční” a neměli by “vyrušovat” (tak říkáte stimmingu), zatímco nevidíte, že člověk, který před vámi sedí, je také často označován za “vysokofunkčního autistu” a projevuje se úplně stejným stimmingem?
Jak nemůžete vidět tento dvojí metr?
Ne, vážně. Jak je možné, že jej nevidíte?
Mé srdce se lame pokaždé, když vidím podobnou interakci. Vím, že všechna pravidla porušuji. Já jim dovoluji být unavení, mít špatný den, být lidmi, kteří nejsou perfektní. Vím, já vím. Nechávám je stimmovat. Nekontroluju pořád jejich výrazivo a chování. Dovoluji jim, co je rozumné, a pokouším se jim poskytnout všechny potřebné pomůcky.
Nikam nejdu. Odmítám je tlumit. Odmítám je brousit. A rád bych vás požádal, abyste také šli kupředu. Spojte se s mladým člověkem, který je ve vás. Živte to dítě ve vás. Buďte k sobě hodní. Krmte moudrost vašeho vnitřního dítěte.
Nechejte se být. Nechejte je být.
Z anglického originálu Open Letter to the Educators that I Work With https://www.autistichoya.com/2016/02/open-letter-to-educators-that-i-work-with.html
přeložila Zrzi.cz
Článek vznikl díky podpoře Jana Barty
