Věřit ve schopnosti dítěte pomáhá
Mluvím tu o presumpci kompetentnosti. Ne o tom, jak mě ovlivňuje její nedostatek, ale jak se cítím, a jak jsem se změnila, jen proto, že se o mě předpokládalo, že jsem kompetentní.
Možná bych měla říct, že někdy, na některých místech, se stále musím prokazovat. Ale tenhle příspěvek je o pozitivních účincích na mě a na můj vztah ke světu, k jiným lidem a k sobě samotné jen tím, že mě respektují a vidí jako celou, a komplexní, lidskou bytost.
Presumpcí kompetentnosti nemyslím, že bych si přidělovala superschopnosti a přehlížela své problémy a chyby. Myslím tim, že můžu být sama sebou, že mám podporu, kterou potřebuji, že nepopírám, že určité věci nebudu moct dělat, a že se mě nikdo nesnaží „opravit“, abych zapadala do libovolného, idealistického „normálu“ navrženého většinou.
Četla jsem jednu malou věc od kamarádky – týkala se její autistické dcerky. Zmínila, že někteří lidé jsou ohromení tím, že ta holčička je „jako jiné dítě“, což znamená, že byla šťastnější/zapojenější/víc se učila. Ale rozdíl byl v tom, že už neprocházela „nápravnou léčbou“ předepisovanou „specialisty na autismus“. Byla šťastná, že je sama sebou, že může být tím, kým je, a že tedy může svobodně zkoušet nové věci svým vlastním způsobem. A dokazovala, že tohle je mnohem lepší přístup!
Stejně jako tahle holčička, když jsem byla malá a měla jsem dovoleno být sama sebou a dostala jsem nějaké nástroje, abych ukázala, co jsem věděla, mohla jsem se mít ráda stejně jako tehdy. Viděla jsem se jako cennou osobu, ne jako „tragické neštěstí, které postihlo mé nebohé, trpící rodiče“. A naučila jsem se víc, protože mě viděli jako někoho, kdo může udržet a sdílet informace, jako dítě, které se učí. Vývojové postižení u mě znamenalo, že mi chvíli trvalo, než jsem se některé věci naučila. Ale presumpce kompetentnosti se o to postarala. Mohla jsem se učit svým vlastním tempem. A to jsem také udělala.
Nikdy to nebyla snadná, přímá cesta. Ale sebeúcta je důležitá, pokud chceme vědět, kdo jsme a čeho jsme schopní.
Když mě mí rodiče poslouchali a přivedli mě domů z luxusní instituce maskované jako „dětské centrum“, předpokládali, že chápu, co je pro můj život produktivní a co je škodlivé. Bolestný a osamělý život, který jsem vedla, se změnil.
Když jedna kamarádka odmítla přijmout, jak mě definovali jiní lidé, a rozhodla se nechat mě být sama sebou, ať jí ukážu, co umím, dokázala jsem napsat to, co jsem si už dlouho myslela. To je jeden důvod, proč tu dnes jsem.
Když píšu články, je to proto, že někteří lidé, kteří mě viděli a interagovali se mnou, kteří viděli mé velmi nespolupracující tělo v akci a znají mou řadu potřeb, zároveň předpokládali mou kompetentnost a chápali, že mám hodně co říct a že něco z toho může být pro řadu lidí důležité.
Nepředstírám, že nejsem silně postižená. To jsem. Ale přijmout to a nechat mě, abych si řekla, když něco nedokážu, to je také presumpce mé kompetentnosti. Předpokládá se při tom, že mám dobré chápání sebe sama. Jedna kamarádka to hezky vysvětluje tady. Toto chápání mi umožňuje vykonávat mé sebeurčení, něco, na co by měli mít právo všichni dospělí.
Když píšu slova a články, vystavuji se kritice, a dokonce i nenávisti. Někteří lidé v mém životě mají instinkt mě „chránit“ a „stínit“. Byli by raději, kdybych určité věci neříkala, nebo kdybych ty hnusné komentáře nečetla. To je předpokládání, že se rozsypu. Možná ano, ale jsem ráda, že za mě taková rozhodnutí nedělají. Vyrůstám, protože předpokládají mou kompetentnost.
Zdravé zvýšení sebeúcty.
Šance naučit se, co je vhodné v jakém věku.
Zodpovědnost, která přichází s rizikem.
Příležitost nebo potřeba tato rizika podstupovat.
Právo selhat, nebo i odmítnout se vůbec pokusit, když víme, že něco nedokážeme.
Právo vědět, kdo jsme, a právo, aby se nám to věřilo.
Toto jsou některé základní věci, které většina lidí zažívá přirozeně, ale které nejsou dané, pokud se někdo pohybuje, vypadá a komunikuje jako já.
Presumpce kompetentnosti mi dává práva, rizika, a příležitosti, které mi předtím byly upřeny jen proto, že jsem postižená.
Presumpce kompetentnosti znamená obnovení mých práv.
Právo zkusit.
Právo vybrat si.
Právo dokázat, že můžu.
Právo selhat.
Právo být nedílnou součástí lidstva.
Nebyla bych tady, kdyby se nepředpokládalo, že jsem kompetentní.
Jsem tu, jsem celá, jsem lidská bytost ve všech mých složitostech.
Presumpce kompetentnosti mi dala autoritu napsat tohle všechno o sobě.
Dala mi to, co bychom měli mít bez jakýchkoli otázek všichni: stejnou příležitost, aspoň v očích těch, kdo to „chápou“.
A protože moje sebeúcta, můj self-image a moje poznání sebe sama každým dnem roste, můžu dál ukazovat škarohlídům, že jsem tady a nejsem sama.
Z anglického originálu How It Helps
přeložil Marek Čtrnáct
Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života
