Vím, proč se vaše dítě vyvádí: Názorný příklad

Jak všichni víte, mám fotosenzitivní epilepsii. Měla jsem dlouho velké potíže s přesvědčováním lidí kolem sebe, aby mě nechtěli zabít. Opravdu dlouho. A bylo to vyčerpávající. A marné.

Dnes jsem šla na konferenci o zdravotním postižení. Kdosi, ne já (hurá!), se ujal iniciativy s řešením mého problému s blesky fotoaparátů. Bylo mi řečeno, že se toho ujal někdo jiný, měla jsem radost a šla jsem si pro kávu před prvním zasedáním.

Dlouhodobí čtenáři a lidé, kteří mě znají osobně, ví, že jsem se snažila předem zasáhnout a mluvit o svém problému s bleskem fotoaparátu s mnoha lidmi. Také ví, že jsem se téměř vždy setkala s lhaním a… s blesky.

Šli jsme na naše první zasedání, které bylo docela dobré a jeden z fotografů (se kterými už nejspíš všichni mluvili) nabil blesk. Bylo příliš brzo ráno, abych byla připravená na takovou podpásovku. Mrštila jsem po něm svou propisku. Kdosi z organizátorů ho odtáhl z místnosti a vysvětlil mu, že to opravdu nemůže dělat a vrátil mi mou propisku.

Nikdo další už nepoužil blesk.

Oznámení bylo učiněno. Bylo vypozorováno.

Fakt, že jsem po něm hodila propisku, zafungoval. Domluva nikdy nefungovala.

Slušně se zeptat? Lidé mi řeknou „samozřejmě“ nebo „můžeme se pokusit, ale nic neslibujeme“ a potom je to ve výsledku všude jako na zatracené diskotéce. Řekněte to nepříjemně a všichni se pobouří, jako kdyby to byla největší laskavost na světě, kterou vám mají prokázat. Možná budou ochotnější, když je budete prosit o něco víc… a stejně je to opět jako na diskotéce.

Zajistěte někoho jiného, aby je požádal o laskavost. Zahrají si na intonační policii (tedy hledí především na to, jak bylo něco řečeno, než co vlastně bylo řečeno) bez ohledu na to, co se děje (i když z toho nakonec nemusí být diskotéka). Mluvte s nimi roky po té, co vás jejich fotograf obtěžoval s foťákem a všechno se změní jen ve sliby a vykoupení člověka se speciálními potřebami… nakonec stejně použijí ten blesk.

Ale hodit po nich propisku? Věřím tomu, že by to behavioristé sedící mezi diváky nazvali „diskrétním učením“.

Bylo to rychlé a bylo to snadné. Snahy o taktní domluvu jsou stresující. Snahy o důraznou domluvu jsou stresující. Čekat na ostatní lidi až se domluví, tak abych neskončila rozrušená a nemusela házet propiskou, je stresující. Všechny tyto věci jsou vyčerpávající, těžké a rozhodně ne v mých silách.

A jsou neefektivní.

Předvedení scény zafungovalo. A byla účinná. Byla jednoduchá. Vlastně mě vytáčí, že jsem se snažila kontrolovat své impulzy tak dlouho, když předvedení jednoduché automatické věci, byť je sociálně nepřijatelná, bylo tak snadné a efektivní.  Už dávno bych bývala házela propisky, kdybych věděla, že to bude tak snadné.

Takže možná „používání slov“ je neefektivní a podporuje frustraci, zatímco převrhnutí stolu funguje? No, v tom případě ten stůl vždycky budete převrhávat. 

Jo, vím přesně proč.

Z anglického originálu I know why your child acts out: an analogous situation

http://timetolisten.blogspot.cz/2016/04/i-know-why-your-child-acts-out.html

přeložila An Antiheroine

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života