Izolace jako trest

Když jsem byla ve druhé třídě, moje učitelka mě nechala ve sklepě pod schody, protože jsem „vyrušovala“. Řekla mi, abych „byla zticha a počkala.“ Až na to, že na mě na celý den zapomněla, a tak jsem tam seděla pod schody, ubrečená a traumatizovaná, a přemýšlela, jestli někdy budu moct odejít. Protože mi bylo sedm let, nechápala jsem, že nakonec budu moct odejít. A protože jsem vždycky všechno, co lidé říkají, brala doslova, a ona mi řekla, že nemůžu odejít, dokud pro mě nepřijde, byla jsem si jistá, že už nikdy neuvidím svoje rodiče ani svoji sestru.

Protože pět hodin je pro sedmileté dítě, které se bojí a přemýšlí doslova, jako celý život. Seděla jsem tam, brečela jsem a tloukla hlavou do zdi.

„Vyrušovala jsem“, což znamená, že jsem brečela ve třídě, protože jsem nerozuměla instrukcím, protože mě světlo bodalo do očí, protože všichni byli moc hluční, protože mě chytala za zápěstí, když jsem ve třídě něco nemohla vyhláskovat nahlas (selektivní mutismus), protože moje úroveň úzkosti byla ve škole vždycky na desítce. Když si na mě konečně vzpomněla, vynadala mi za to, že mě nechala pod schody a já jsem o tom celý den nikomu neřekla. I když mi řekla, abych byla zticha. Doslovné myšlení, vzpomínáte?

Bylo to mučení.

„Chování“, kvůli kterému jsem skončila izolovaná pod schody, byl pláč a neposlušnost. Brečela jsem, protože jsem se bála. Neposlouchala jsem, protože jsem se bála.

Dovolte, abych to řekla ještě jednou:

Byla jsem vyděšená.

Vyděšená.

Za to, že jsem se bála, jsem byla potrestaná umístěním do situace, ve které jsem se bála ještě víc.

Vidíte, jak to funguje?

Nefunguje to.

Protože nemůžete trestat „chování“. Zvlášť když nechápete základní příčinu toho chování. Součástí presumpce kompetence u vašeho dítěte je vědět, že se snaží, jak nejvíc umí. Je to dítě. Je úkolem dospělého dát mu nástroje k úspěchu, které mu možná chybí. Snažila jsem se, jak nejlépe jsem uměla, v extrémně nepřátelském smyslovém a sociálním prostředí. Žádný dospělý si nedal tu práci, aby se mě zeptal, PROČ pláču (protože jsem nerozuměla instrukcím). PROČ jsem nikdy nemluvila (byla jsem zastrašená a bála jsem se ostatních dětí). PROČ jsem každý den zvracela (bolela mě hlava z těch jasných světel) nebo PROČ jsem se tloukla do hlavy nebo jevila jiné sebepoškozující chování (extrémní sociální úzkost/smyslové přetížení). Nikdo se mě nikdy neptal proč a dokonce se ani nesnažil přijít na to, proč mám nějaká chování. Prostě je jenom potřebovali opravit.

Jaký rozdíl by znamenala trocha chápání!

Chování je komunikace. Říkám to v jednom kuse každému, kdo je ochotný poslouchat.

Chování. Je. Komunikace.

Budu to říkat, dokud mi nedojde dech, jestli to pomůže třeba jen jednomu dalšímu dítěti, aby ho netrestali a netraumatizovali za to, že je vyděšené a zmatené. Za to, že mám mozek, který je zapojený jinak než mozek většiny.

Z anglického originálu Seclusion as Punishment

https://autistictimestwo.blogspot.cz/2013/10/seclusion-as-punishment.html

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života