ABA

Toto je re-blog příspěvku, který byl původně zveřejněn 7. října 2014. Upravená verze této eseje se objevuje ve vynikající antologii The Real Experts: Readings for Parents of Autistic Children (Skuteční experti: čtení pro rodiče autistických dětí), kterou redigovala neporovnatelná Michelle Suttonová a kterou můžete získat v Autonomous Press nebo z knihovny či knihkupectví poblíž vás (a pokud v knihovně či knihkupectví poblíž vás není k dispozici, požádejte je prosím, aby získali nějaké výtisky. Děkuji.) Tato esej se také objevila jako guest post na blogu Diary of a Mom a na blogu Tiny Grace Notes.

Poznámka k obsahu: trénink založený na poslušnosti, označovaný jako terapie. Dlouhodobé trauma a PTSD způsobené neuváženou léčbou. Sexuální zneužívání a znásilnění. Dlouhodobé následky ABA (aplikované behaviorální analýzy). Riziko, že vám řeknou „to není moje ABA“.

Tento týden jsem viděl, jak imploduje komunita. O tom ale mluvit nebudu, protože bylo velmi bolestivé dívat se, jak se s lidmi, které miluji, zachází tak špatně. Ale velká část té imploze se týkala tématu, o kterém mluvit chci. Tímto tématem je ABA – aplikovaná behaviorální analýza, běžný typ terapie pro autistické děti. Díval jsem se, jak se lidé perou v kruzích a honí se za svými metaforickými ocasy. Bude chtít trochu času a hodně slov, než tohle téma rozbalím, ale doufám, že se mnou zůstanete, protože je to velice důležité a je tu spousta věcí, kterým je potřeba porozumět.

Zde je, v kostce, o čem se hádají. Ono je to delší, rozzlobenější a mnohem detailnější, ale už jenom to, že tyhle sváry čtu, mě vyčerpává, a tak to celé shrnu do dvou tvrzení. A obě tvrzení jsou správná.

Autistický dospělý: „ABA je týrání.“

Rodič autistického dítěte: „Já nikoho netýrám a mému dítěti ABA terapie velice prospívá.“

Četli jste správně: obě tvrzení jsou správná. To je část toho, co musím dnes vybalit. Myslím, že nejlepší místo, kde můžeme začít, je to, že oba tito lidé používají termín „ABA“, ale to, o čem doopravdy mluví, jsou obvykle dvě různé věci. Nejprve musíme definovat ABA.

No, vlastně bych chtěl ze všeho nejdřív lidi uklidnit. Rodiče – musí to být bolestivé, když máte pocit, že se na vás vrhla celá skupina lidí a říká vám, že týráte vaše dítě. Vy vaše dítě milujete. Chcete pro vaše dítě to nejlepší. Utrácíte tisíce dolarů z vlastní kapsy, abyste se svému dítěti pokusili dát v životě tu nejlepší možnou šanci. Děláte si o vaše dítě starosti. Máte pocit, jako byste nikdy ani nevěděli, co je to láska, dokud se neobjevilo vaše dítě. Vy vaše dítě netýráte. A když děláte něco, co vašemu dítěti škodí, chcete o tom vědět a zastavit to. Bolí, když vám říkají, že týráte dítě, které tolik milujete.

A mí spoluautisté – vy jste vyrůstali a cítili jste se, jako by vás rozebírali na kousky. Byli jste vystavení věcem, které vám ublížily. Pořád ještě máte PTSD z věcí, které se možná dělaly ve vašem nejlepším zájmu, ale ve skutečnosti vám hodně ublížily. Nezapadáte do světa kolem vás a dospělí, kteří o vás měli pečovat, když jste vyrůstali, tápali ve tmě, když se snažili přijít na to, jak vychovávat dítě, jako jste byli vy. Spouští vás, když vidíte, že tolik věcí, které vám ublížily, když jste vyrůstali, se pořád říkají o dětech a dělají dětem, které jsou tolik podobné vám, když jste byli v jejich věku. Chcete zastavit ten cyklus bolesti a chcete, aby děti vyrůstaly šťastné, zdravé a milované. Děsí a zlobí vás, když vidíte tolik z těch „nejlepších praktik“, se kterými dnešní autistické děti žijí.

A je tu slušná šance, že vy dva – dospělý autista a rodič autistického dítěte – ani nemluvíte o té samé věci, když řeknete „ABA“. Velké organizace (zvláště Autism Speaks) tvrdě lobovaly za to, aby Medicaid a pojišťovny hradily autistickým dětem terapii ABA. Díky tomu dnes řada terapeutů říká tomu, co dělá, „ABA“, a to i v případech, kdy se skutečná terapie od opravdové ABA velice liší, jen aby jejich služby proplácela pojišťovna. Je to podobné, jako filozofie terapeutů, které jsem znal; nevěřili na diagnostikování duševních poruch, ale přesto zápolení svých pacientů dali nějaké jméno, protože řada druhů pojištění proplácí terapii pouze tehdy, když se jedná o léčbu nějaké diagnózy uvedené v DSM. To je hlavní věc, kterou jsem chtěl říct, ale na tohle téma se toho dá říct ještě spousta.

Pokud se skoro všemu říká „ABA“, tak co je vlastně opravdová ABA? A proč ji dospělí autisté označují za týrání? Na jaké varovné známky by si rodiče měli dávat pozor? Co je na určitých praktikách škodlivé? To je hodně otázek, ale budu se snažit odpovědět na ně, jak nejlépe budu umět. Mějte na paměti, že nejsem terapeut – ani ABA, ani jiný – a že nejsem rodič. Jsem jeden autistický dospělý, jeden člověk, který se potýká s PTSD vyvolanou terapií, jeden člověk vyčerpaný tou totální válkou, co vidím každý den, mezi lidmi, jako jsem já, a lidmi, kteří milují lidi, jako jsem já, jeden člověk, který chce vidět lepší svět pro všechny (ale především, to přiznávám, pro autisty).

ABA vyvinul dr. Ivar Lovaas. Jak vysvětluje jeden článek v časopise Life z roku 1965, základní teorií ABA bylo, že když terapeut „vynutí změnu ve vnějším chování dítěte“, docílí tím „vnitřní psychologické změny“. Článek uvádí: „Lovaas se domnívá, že když bude 1) činit každé duševně zmrzačené dítě odpovědným za jeho chování a 1) nutit ho, aby se chovalo normálně, může ho zatlačit směrem k normálnosti.“

Hodně se toho změnilo, ale tato základní premisa Lovaasovy práce zůstává stále platná. Základní víra ABA je, že čtyřicet hodin terapie týdně zaměřené na to, aby se dítě navenek jevilo co možná „nejnormálněji“, „opraví to polámané“ uvnitř, co způsobuje, že se dítě normálně nechová. ABA věří v extrémní formu „markýruj, dokud to nezvládneš“, a protože je to behaviorismus ve své nejčistší podobě – tedy psychologická věda, která bere vnitřní procesy jako irelevantní pro funkci (Lovaas řekl: „nejprve musíte uhasit požár, až pak můžete přemýšlet o tom, jak začal“) – bere chování jako nechtěné činy bez významu a ne jako komunikaci.

Tento přístup je z řady důvodů problematický.

ABA klade silný důraz na význam intenzivní, nasycené terapie, a trvá na tom, že pro velmi malé děti je klíčové mít 40 hodin terapie týdně. Přemýšlejte na okamžik o tom, jak se vy, dospělí lidé, cítite vyčerpaní po čtyřicetihodinovém pracovním týdnu, a začnete chápat, proč si děláme takové starosti s tím, že tříleté děti procházejí tak náročným rozvrhem. To, že je tříleté dítě autista, mu nedává supervýdrž. Čtyřicet hodin ABA týdne není jenom drahé, je to také bolestně vyčerpávající. ABA udržuje takovýto rozvrh s úmyslem zlomit odpor a vůli dítěte.

Chápu, že se o vaše dítě bojíte. Jeho budoucnost je neznámá. Děláte si starosti o jeho schopnost žít naplněný život. Děláte si starosti o jejich schopnost pracovat tak, aby se uživily, a o to, kdo se o ně bude starat, až tu už nebudete. A chápu, že tento strach, spojený s hlubokou touhou dát vašemu dítěti to nejlepší, co mu dát můžete, vás může vést k tomu, že přijmete přístup ABA „čím víc, tím líp“. Ale zkuste se na chvilku zastavit a přemýšlet o schopnosti udržet soustředění průměrného tříletého dítěte, a zvažte, co s dítětem dělá terapie, která se snaží tuto kapacitu dvakrát (nebo i víckrát) zvětšit. Pokud budete dítě stresovat nebo dokonce traumatizovat extrémními terapiemi, tak tím paradoxně zvyšujete šanci drtivé PTSD v jeho budoucnosti. Ano, chcete, aby se vaše dítě rozvinulo tak, jak to jen bude možné, a chcete, aby si užívalo života a dokázalo se – doufejme – postarat samo o sebe, ale vyčerpání a trauma takovému vývoji nepomůžou.

Ale ještě horší než vyčerpání z tolika hodin terapie je to těžké soustředění na to, aby bylo dítě „neodlišitelné od jeho vrstevníků“. Hlavním cílem ABA je, aby dítě VYPADALO normálně. To je z několika důvodů záludné. Za prvé je to ten nejlepší způsob, jak rodiče přimět, aby s terapeuty po dobu mnoha let spolupracovali. Samozřejmě, že vás dojme k slzám, když terapeut vaše dítě přimějš, aby se vám podívalo do očí nebo vám řeklo „mami“ nebo sedělo u stolu a snědlo jídlo bez ošívání a bez výbuchu. Samozřejmě, že budete mít pocit, že takový terapeut dělá pokroky a léčí vaše dítě. To je velmi přirozená reakce. Takže uvidíte pokrok a budete chtít pokračovat v ABA terapii a budete velice defenzívní, když dospělí autisté na internetu začnou naznačovat, že to, co se děje u vás doma, by mohlo být něco špatného. To, co bylo špatné, byl ten boj při každém jídle. To, co bylo špatné, bylo, že jste nikdy neslyšeli hlas vašeho dítěte. To, co bylo špatné, bylo, jak vás lidé odsuzovali nebo litovali pohledem, když jste byli venku a lidé viděli, jak se vaše dítě točí nebo mává rukama, nebo je tak úzkostné, že jste byli nucení nechat nákup nákupem a utéct z obchodu.

Ale pokud vaše dítě dostává klasickou ABA terapii, je to, co vidíte, iluze. A to, co vypadá jako pokrok, se odehrává na úkor jeho pocitu sebe sama, pohody, pocitů bezpečí, schopnosti milovat to, kým je, hladin stresu, a dalších věcí. Navenek to vypadá, že dochází ke zlepšení, ale u klasické ABA terapipe je toto zlepšení navenek spojené s dramatickým nárůstem vnitřní úzkosti a utrpení.

ABA terapeuti jsou vyškolení k tomu, aby našli to, co vaše dítě miluje nejvíc, a použili to jako rukojmí. Často to bývá jídlo. Pokud váš terapeut navrhne odpírání jídla jako formu behaviorální terapie, s křikem utečte. To je škodlivé. Pokud vám terapeut vašeho dítěte nedovolí zůstat během sezení v místnosti (obvykle vám bude tvrdit, že vaše přítomnost by dítě rozptylovala, protože by se soustřeďovalo na vás a ne na terapii, které musí věnovat pozornost), je to velké varovné znamení. Pokud můžete sledovat terapeutická sezení vašeho dítěte a vaše dítě tráví hodně času pláčem nebo tím, že zplihne nebo sebou mrská na podlaze nebo vykazuje známky, ve kterých poznáváte indikátory úzkosti nebo strachu, dejte si na tu terapii pozor. Pokud terapeut trvá na tom, že bude v terapii pokračovat, i když vaše dítě pláče nebo je zplihlé, místo aby mu dal čas se zotavit, s křikem utečte. Terapie, která vyměňuje pocit bezpečí vašeho dítěte v přítomnosti za slib pokroku v budoucnosti, je přesně taková věc, kterou mají dospělí autisté na mysli, když mluví o tyranskké terapii.

Terapie by měla vašemu dítěti pomoci, ne ho traumatizovat, možná na mnoho let, potenciálně na zbytek jeho života. Terapeut vám může říct, že „trocha breku“ je normální, ale já jsem kdysi byl autistickým dítětem a můžu vám říct, že být opakovaně doháněný k slzám bez jakéhokoli pocitu osobní moci a vědět, že jediný způsob, jak to opakované mučení ukončit, byl splnit všechno, co se po mně chtělo, bez ohledu na to, jak to bylo bolestivé, bez ohledu na to, jak nejistě jsem se díky tomu cítil, bez ohledu na to, jak mi to přišlo nerozumné, a vědět, že nemám žádnou cestu, jak se vyhnout tomu, aby se to mučení znovu a znovu opakovalo, jak mi přišlo, po zbytek mého života, bylo natolik traumatizující, že si ještě o desítky let později nesu emocionální jizvy. Nezáleží na tom, jestli je pachatelem terapeut, učitel, rodič, nebo vrstevník: šikana je šikana.

Podle mého názoru by cílem terapie mělo být pomoci dítěti vést lepší, šťastnější, funkčnější život. Když se dítěti vezmou věci jako mávání rukama a točení, není to proto, aby se mu pomohlo. Dělá se to proto, že lidé kolem dítěte není takové chování příjemné nebo se za něj stydí. Ale dítě takové chování používá ke zvládání situací. Je velmi důležité ptát se, proč se dítě chová takovým způsobem, jakým se chová. Je velice špatné snažit se dítě vycvičit, aby se tak nechovalo, a nechápat přitom, že toto chování je způsob, jakým se dítě samo reguluje. Když uvažujete, jestli jste se při volbě terapie, kterou vašemu dítěti poskytujete, rozhodli moudře nebo ne, vždycky byste měli mít na paměti několik hlavních pravidel: chování je komunikace a/nebo prostředek seberegulace. Komunikace je důležitější než řeč. Lidská spojení jsou důležitější než vynucený oční kontakt. Důvěru je snadné rozbít a bolestně obtížné znovu vybudovat. Pro dítě je důležitější, aby se cítilo pohodlně a aby bylo funkční, než aby „vypadalo normálně“.

Nejprve pracujte na věcech, jako je úzkost a smyslové problémy. Pracujte na tom, abyste lépe spali (jak vy, tak vaše dítě). Věci jako oční kontakt mohou přijt později, mnohem později, a pouze tehdy, pokud vašemu dítěti nevadí. Jsou způsoby, jak to obejít. Spousta lidí oční kontakt předstírá. Spousta lidí žije dobré životy jen s minimálním nebo žádným očním kontaktem. Ale nutit dítě do něčeho, co je nesmírně bolestivé a nepříjemné čistě jen proto, aby vypadalo normálněji, to není jen zbytečné, to je kruté.

Bydlím dva bloky od behaviorální kliniky a často si několik bloků zajdu, jen abych nemusel jít kolem ní – to kvůli tomu, jaké věci jsem při procházení kolem té kliniky viděl. Dovolte, abych vám řekl o poslední věci, co jsem tam viděl, o věci, díky které jsem se rozhodl, že si raději o půl míle zajdu, než abych viděl víc ABA terapie na chodníku před tou klinikou.

Z kliniky vyšli rodiče s malou holčičkou – podle mého nejlepšího odhadu jí mohlo být tak sedm let. Matka řekla: „Janie (to není její skutečné jméno), podívej se na mě.“ Matka řekla otci: „Víš, co dělat,“ a otec Janie chytil a otočil ji hlavou k matce se slovy: „Podívej se na svou matku, Janie.“ Janie kladla odpor, odvracela hlavu a snažila se vykroutit z otcových rukou.

Matka se přikrčila a otec zvedl Janieno celé tělo a položil ji obličejem nahoru na matčina kolena. „Podívej se na svou matku, Janie,“ řekl otec. „Podívej se na mě, Janie,“ řekla matka. Janie začala fňukat. Její tělo bylo ztuhlé jako prkno. Otec pevně držel její tělo a Matka ji vzala za hlavu. „Podívej se na mě, Janie,“ řekla.

Byl jsem přikovaný k chodníku. Nechtěl jsem vidět víc, ale nemohl jsem odvrátit pohled. Janie začala sténat a zmítat se. Otcovy ruce pevně držely její tělo, zatímco kopala a zmítala se. Matčiny ruce pevně držely její hlavu. Oba pořád Janie nabádali, aby se podívala na svou matku. Janieno sténání se změnilo v křik, ale ani jeden rodič ji nepustil.

Nakonec Janieno tělo zplihlo porážkou. Podle všeho oční kontakt navázala, protože matka a otec ji začali zahrnovat chválou. „Hodná holčička, Janie. Dobrý oční kontakt. Hodná holčička. A teď si půjdeme dát zmrzlinu.“ Janieino zplihlé tělo se sesulo na chodník, kde zůstala s vzlykáním ležet. Otec ji zvedl a odnesl do auta, zatímco celou dobu chválil její podrobení. „Dobrý oční kontakt, Janie.“

(Tento obrázek – kresba očí odvracejících pohled s titulkem „Vynucený oční kontakt brzdí lidský kontakt“ – je k dispozici jako nálepka, a také jako světlé tričko nebo tmavé tričko v dospělých i dětských velikostech.)

Co se Janie toho dne naučila? Napovím vám: nebylo to, že lidé více důvěřují těm, kdo navazují dobrý oční kontakt. Nebylo to, že bude vypadat normálněji, a tudíž lépe zapadne do společnosti, pokud bude navazovat dobrý oční kontakt. Dokonce to nebylo ani to, že maminka má moc ráda, když se s ní Janie takhle spojí očima.

Janie se naučila, že dospělí od ní mohou získat, co chtějí, i když to bolí a i když jí musejí ublížit, aby to dostali. Janie se naučila, že její tělo jí nepatří a že k němu musí ostatním kdykoli a z jakéhokoli důvodu poskytnout přístup, i když nedělá nic, co by mohlo ublížit jí nebo ostatním. Janie se naučila, že nemá smysl klást odpor a že je jejím úkolem nechat ostatní, aby si s jejím tělem dělali, co chtějí, bez ohledu na to, jak moc je to pro ni nepříjemné.

Možná si myslíte, že přeháním nebo že si to vymýšlím, aby to bylo extrémnější než ve skutečnosti, ale zkuste se na chvilku zastavit a představit si léta této terapie. Čtyřicet hodin týdně, kdy jí říkají, aby se dotkla svého nosu a navázala oční kontakt a měla tiché ruce a seděla bez hnutí. Sto šedesát hodin měsíčně, kdy je umezovaná a trestaná, když se nechce dotknout svého nosu, a dostává bonbóny a chválu, když se ho po devadesátitisící dotkne. Skoro dva tisíce hodin ročně, kdy ji explicitně učí, že její tělo jí nepatří a že nemá právo pohybovat s ním způsoby, které jí přijdou pohodlné a bezpečné. Kolik let bude na tu terapii chodit? Kolik let ji budou učit, aby byla hodná holčička? Aby se na povel dotýkala svého nosu? Aby na povel navazovala oční kontakt? Potom postoupí k objímání a budou ji učit, že musí obejmout každého dospělého, který od ní obejmout chce. Potrestají ji, když se objímat nebude a budou ji chválit a krmit, když bude.

A kdo ji ochrání před predátorem, který ji chce obejmout? Kdo ji naučí, že má svou tělesnou autonomii postoupit pouze svým rodičům a terapeutům, ale ne cizím lidem? Co když se ukáže, že tím predátorem je jeden z jejích terapeutů nebo rodičů? Jak bude odolávat zneužívání, když má za sebou tolik hodin cvičení submisivity? Terapie je investice do budoucnosti, ale ABA Terapie vytváří pro Janie budoucnost, kde po ní bude moci celý svět šlapat. Je tohle budoucnost, kterou pro Janie chtějí jejíj rodiče?

Pokud terapeut vašeho dítěte věří, že je důležitější, aby vaše dítě poslouchalo každý jeho příkaz, než aby mělo jakoukoli kontrolu nad svým tělem, s křikem utečte. A nezapomeňte, že vrstva výcviku nezmění neurologii pod ní. ABA používá stejné metody a teorie jako výcvik psů, a když svého psa vycvičím, aby dával pac, nedělá to z něj o nic víc člověka. Dělá to z něj psa, co umí dávat pac. Podobně, pokud vycvičíte autistu, aby navazoval oční kontakt a nemával rukama a říkal „Taky tě miluju“ a neodbíhal od úkolů, bude to prostě jen autista, který dokáže s určitou relativní mírou úspěchu předstírat, že autista není. Pod vším tím vystupováním je pořád autistický mozek a autistická nervový soustava a to je velice důležité mít na paměti. Když vás vycvičí, abyste skrývali jakoukoli reakci na bolestivé zvuky, pachy, světla a pocity, tak tím ta bolest nezmizí. Představte si, že byste žili léta s bolestí, kterou vás vycvičili skrývat. Jak dlouho byste vydrželi, než byste se zhroutili? Někteří autisté vydrží neuvěřitelně dlouho, než se zhroutí a vyhoří.

Intenzívní ABA terapie dítě také naučí, že na tom, kým je, je něco od základu špatného a nepřijatelného. Nejenom že to dítě cvičí, aby vypadalo normálně, také ho cvičí, aby nenávidělo toho, kým je uvnitř. Cvičí je, aby nenáviděli, kým jsou, a aby skrývali, kým jsou. Budou velice tvrdě pracovat na tom, aby skryli, kým jsou, protože se naučili nenávidět to, kým jsou. A v důsledku toho se budou tlačit na pokraj zkázy. A když se konečně zhroutí z toho, jak celá léta skrývali svou smyslovou bolest a jak celá léta hráli svoje sociální scénáře a obviňovali se pokaždé, když je nějaký scénář úspěšně neprovedl sociální situací, budou se zlobit na sebe a vinit se ze svých nervových zhroucení a autistického vyhoření.

Všechna ta léta ABA terapie je naučí, že jsou fundamentálně špatná a rozbitá; že musejí dělat všechno, co od nich požaduje autorita (ať už je to pro ně správné nebo špatné); že když se něco sociálního pokazí, je to vždycky jejich vina; že se jim dostane lásky, chvály a základních potřeb pro přežití, jen pokud dokážou skrývat před ostatními jakékoli známky autismu; že nezáleží na tom, co chtějí.

Teď víte, na co si dát pozor. Terapeut vašeho dítěte může používat termín „ABA“, aby dostal zaplaceno, ale možná vašemu dítěti takové škodlivé, degradující, trapičské praktiky vůbec neprovádí. Pokud terapeut vaše dítě respektuje, pokud se nesnaží rozbít jeho já a pocit, že vlastní své tělo, pokud bere chování jako komunikaci a ne jako nesmyslné pohyby, které je třeba odnaučit, pokud si cení řeči, ale ne na úkor komunikace, pokud dává vašemu dítěti pauzy na zotavení a nepřetěžuje jeho omezené schopnosti soustředění… tak si té terapii může říkat, jak chce, ale ABA to není. (A toho terapeuta se držte! Je skvělý!)

A doufám, že až příště uslyšíte nějakého dospělého autistu říkat, že ABA je týrání, budete soucitní. Vzpomeňte si na utrpení, kterým si prošlo tolik z nás. Vězte, že tyhle věci říkáme proto, že milujeme vaše děti a chceme jim pomoci. Neříkáme je proto, že vás nenávidíme a chceme tvrdit, že týráte děti. Není to vůbec tak, že bychom vás nenáviděli – chceme vám pomoci. Někdy to děláme dost nešikovně, protože, inu, jsme autisté a k tomu problémy s komunikací patří. Ale vězte, že když útočíme na ABA, nemáme v úmyslu útočit na vás. Chceme, aby vaše dítě prospalo celou noc a smálo se radostí a naučilo se chodit na záchod (podle rozvrhu, které jeho tělo zvládne – nezapomínejte, že máme tendenci začínat později) a vedlo zdravý, šťastný, produktivní život naplněný láskou.

Chceme, abyste se radovali z rodičovství a navázali se svými dětmi spojení na hluboké a smysluplné úrovni. Když dospělý autista řekne „ABA je týrání,“ možná jste v pokušení slyšet „týráte vaše dítě“. Ale to není to, co říkáme. Až příště uslyšíte nějakého dospělého autistu říkat „ABA je týrání,“ prosím, abyste to slyšeli jako „Miluju vás a vaše dítě. Buďte opatrní! Tam venku jsou lidé bez skrupulí, co se pokusí proměnit strach, který cítíte ohledně budoucnosti vašeho dítěte, v peníze ve své kapse za cenu pohody vašeho dítěte.“

A pokud jste terapeuti a zlobíte se, když říkáme „ABA je týrání“, vězte, že nemluvíme o vás… ledaže byste používali šokové tresty nebo nutili děti snášet dlouhé hodiny mučivé terapie, které nedokážou zvládnout nebo učili děti, že nemají právo říct, kdo může mít intimní přístup k jejich tělům a kdo ne (a vynucený oční kontakt je zvlášť ošklivým narušením kontroly nad něčí fyzickou intimitou). Pokud nejste ten druh terapeuta, o kterém mluvíme, když mluvíme o škodlivosti terapie, pak nemluvíme o vás! Děkuji, že jste jeden z těch dobrých. Potřebujeme víc takových. Naučte ostatní, co víte. Šiřte prosím lásku a pomozte změnit svět!

Děkuji, že jste tohle všechno přečetli. Vím, že to bylo hodně slov, ale ono je to tak důležité téma. Děti jsou budoucnost a já nemám slova, abych vysvětlil, jak moc bolí, když vidím, jak lidé dospělé autisty verbálně šikanují a nadávají jim, jen proto, že se snaží pomoci dětem tím, že pomůžou jejich rodičům pochopit víc o zkušenostech s autismem, které si prožili, a víc o tom, jaké věci mohou být pro autistické životy velice škodlivé. V dětství jsem prodělal více než deset let terapie a velká část z toho nebyla dobrá terapie a já jsem výslovně díky tomu poškozený. Když říkám, že ABA je týrání – když my autisté říkáme, že ABA je týrání – mluvíme na základě kolektivní moudrosti získané skrze bolestivé zkušenosti, co v nás zanechaly trvalé jizvy. Nechceme, aby někdo další musel procházet tou bolestí, kterou jsme si prošli my. Prosím, respektujte, odkud vycházíme, a prosím, nezvyšujte to trauma tím, že na nás budete útočit za to, že se snažíme pomáhat druhým. Děkuji vám.

=========

Upraveno, abych dodal: pokud byste chtěli vidět nějaké videopříklady užitečných vs. škodlivých terapií, podívejte se na tento příspěvek, který jsem na toto téma udělal o měsíc později:

Užitečné versus škodlivé terapie: Jak vypadají?

Z anglického originálu ABA http://unstrangemind.com/aba/ přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života