Je špatné si přát, aby mé dítě bylo normální?

„Je špatné si přát, aby mé dítě bylo normální?“

Na tuhle otázku narážím ve skupinách pro rodiče autistů často. Moje upřímná, okamžitá odpověď?

Ano.

Ano, je špatné přát si, aby vaše děti byly „normální“.

To říkám po životě stráveném jako ta, kdo nebyla „normální“, ale žila s vědomím, že většina lidí kolem mě, včetně mých rodičů, si přeje, abych normální byla.

Mám za sebou celý život „Proč to prostě nemůžeš udělat?“ nebo „Jak můžeš být tak chytrá, ale přitom tak hloupá?“, „Copak nevíš, jak je to pro nás těžké?“ a „Proč nemůžeš být víc jako jiné děti?“, takže ano, myslím si, že je špatné rodičovství přát si, aby vaše dítě bylo někým, kým není.

Děti jsou velice vnímavé, mnohem intuitivnější, než jim často přiznáváme. Když máte moc práce s tím, že truchlíte pro dítě, které nikdy neexistovalo, které nikdy existovat nebude, vaše děti se učí, že nejsou dost dobré takové, jaké jsou. Dítě, které chcete, je dítě, které neexistuje. Je to dítě, kterým to vaše nikdy být nemůže.

Víte, jaké to je vyrůstat a vědět, že úlevy a podpora, kterou potřebujete, ty lidi kolem vás jenom otravují? Nástroje, které potřebujete, abyste byli v životě úspěšní, ostatní lidé prostě nedokážou zvládat. Za to úsilí navíc prostě nestojíte. To slyšíme, když si stěžujete na to, jak těžké je přizpůsobit se a pochopit. Tím nechci říct, že je rodičovství snadné, protože to není. Rodičovství není nikdy snadné. Za to naše děti nemůžou.

Představte si, jaké to je, když na vás tlačí, abyste mluvili, a vy doslova a do písmene nemůžete. Když vás neustále ignorují nebo dokonce trestají za to, jak skutečně komunikovat dokážete, protože to nevypadá normálně.

Myslím, že takhle se vaše děti cíti, když říkáte tyhle věci a lidé sympatizují s vámi, ale málokdy s nimi, a říkají vám, že je to v pořádku. Je v pořádku přát si, aby bylo vaše dítě jiné. Protože být tím, kým je, není normální. Je vadné, je poškozené, je rozbité. To aspoň slyšíme, když si přejete, abychom byli někým jiným.

Představte si, jaký je to pocit vidět celý svět mluvit o tom, jaká jste přítěž, jak nešťastné musí být vychovávat dítě, jako jste vy, jak musíme najít způsob, jak vás opravit. Představte si, že uvažujete o tom, kolik společnost stojí vaše existence. Teď si představte, že to samé říkají vaši rodiče. Jak se k nám bude chovat svět, když si naši vlastní rodiče myslí, že to, kým jsme, je něco nešťastného, co se děje jim?

Když říkáte, že si přejete, aby bylo vaše dítě normální, říkáte svému dítěti, že se musí postarat samo.

To si žádné dítě nezaslouží.

Autisté mají už tak dost problémů s tím, že nás společnost vidí jako něco menšího, nemusí se k ní ještě přidávat naši rodiče. Potřebujeme, aby naši rodiče stáli při nás, aby tlačili spolu s námi.

Potřebujeme, aby naši rodiče řekli světu, že by měl udělat místo pro všechny druhy lidí, pro všechny druhy komunikátorů, pro všechny druhy mozků.

Potřebujeme, aby nás naši rodiče nejenom přijímaly takové, jací jsme, ale aby si nás také cenili takové, jací jsme. Aby milovali každou naši část a řekli světu, že jsme milováni.

Musejí ukázat světu, že diverzita je krásná a že i my máme své místo. Protože nejenom, že se díváme, ale dívá se i svět a učí se na vašem příkladu, jak se k nám má chovat.

Potřebujeme, abyste byli na naší straně.

Z anglického originálu Normal – “Is it wrong that I wish my kid was normal?”

https://autistictimestwo.blogspot.cz/2015/02/normal.html

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života