Rady mladým Autistům: Vytrvejte a udivujte

Krátce po tom, co jsem si v létě 2012 vzal svou báječnou ženu, se někdo z lidí, kteří stojí za blogem „Thinking Person’s Guide to Autism“ doslechl o dospívající dívce, které byl čerstvě diagnostikován autismus. Samotný fakt, že je autistka, tu dívku naprosto odrovnal. Vzhledem k převažující negativní prezentaci autismu jakožto postižení dívka usoudila, že její diagnóza znamená, že je nevratně „poškozená“ a odsouzená k mizernému životu. Pociťovala takovou beznaděj, že vážně přemýšlela o sebevraždě.

Thinking Person’s Guide to Autism oslovil několik dospělých Autistů a položil jim otázku: Kdybyste se ocitli v takovéto situaci, jaké rady byste ocenili? Co by vás povzbudilo? Odpovědi byly zveřejněny na blogu Thinking Person’s Guide to Autism s cílem pomoci nejen té dívce, o které slyšeli, ale i všem mladým Autistům, kteří se octli v podobné situaci.

Byl jsem jedním z oslovených, kteří přispěli svou radou. Svůj příspěvek jsem psal ještě na líbánkách a Thinking Person’s Guide to Autism ho zveřejnil 6. července 2012. Následuje upravené, lehce pozměněné, znění (po návratu z líbánek jsem měl přeci jen víc času přemýšlet..)

Jsi mladý Autista/mladá Autistka a máš pocit, že je s tebou něco špatně. Že tvůj život nestojí za nic a tvoje budoucnost je přinejlepším tragická. Máš trápení, vztek, nebo deprese. Dost možná přemýšlíš o sebevraždě.

Vím, jak se cítíš, sám jsem si tím prošel.

Ale překonal jsem to. Chvíli to trvalo a stálo mě to značné úsilí (a značné úsilí vykonávám doposud), ale dosáhl jsem v dospělosti štěstí. Mám fantastický život! Většinu času se věnuju svým milovaným koníčkům, mám opravdové přátele, jsem členem komunity a užívám si okamžiky radosti, laskavosti, vlídnosti…a různých společenských vazeb, díky kterým stojí zato žít. Jsem rád, že jsem vytrval dostatečně dlouho, abych se dostal až sem. Všechny ty těžkosti za to stály.

Když jsem si takhle dokázal zařídit život já, proč bys nemohl Ty? A to musíme uvážit, že máš oproti mně jednu neskutečnou výhodu; obrovskou pulsující autistickou komunitu, která Tě uvítá s otevřenou náručí a ve které se Ti dostane podpory. Většina z nás čelila (nebo stále čelí) podobným problémům. Někteří z nás přišli na to, jak se s těmito problémy vypořádat a rádi se podělí o své zkušenosti (tak jako já teď). Můžeš těžit ze zkušeností nás ostatních místo toho, abys musel na všechno přicházet sám, protože nic jiného mé (staré) generaci nezbylo.

Takže teď pár postřehů pramenících z mé zkušenosti, které by se Ti mohly hodit…

Úplně první věc: Pokud je tvůj život tak mizerný, že zvažuješ sebevraždu, můžeš se stejně tak nejdřív pokusit svůj život trochu napravit, nemáš přece co ztratit.

Moje dvě pravidla týkající se sebevraždy:

Pravidlo číslo jedna: Vrhni se do něčeho, neboj se vyzkoušet cokoliv, co může tvůj život navést jiným směrem. „Zkoušet“ ovšem neznamená „přemýšlet nad tím,“ zkoušet znamená vyvíjet skutečné úsilí s opravdovým nasazením. Zlepšení může přinést například cvičení bojových umění (u mě to fungovalo), ale navštívit jeden nebo dva tréninky nestačí. Chodit pravidelně cvičit, dokud se neobjeví první rozčarování a výzvy taky není dost. „Zkoušet“ znamená trénovat každý den, týden co týden, aspoň několik let. A nezáleží na tom, jak je to náročné. Lidský pud sebezáchovy je silný a pokud máš opravdu dostatek vůle se zabít, tak máš i dost vůle na to, abys změnil svůj život k lepšímu, třeba tím, že se do něčeho pustíš a nevzdáš to.

Pravidlo číslo dva: Když tě nenapadá nic, jak zlepšit svůj život, začni uvažovat ve velkém, odvážněji. Zamysli se, čím bys chtěl opravdu být a nehleď na to, že se to zdá příliš těžké, vzdálené nebo zcela nedosažitelné; udělej krůček tím směrem. Přemýšlíš o sebevraždě, takže nemáš co ztratit. Nemáš ani důvod, proč se držet při zemi nebo proč smést ze stolu jakoukoliv možnost jenom proto, že se to zdá jako běh na sakra dlouhou trať.

Je pár věcí, které jsem na své cestě za štěstím a lepším životem neudělal: Nepřestal jsem být autistický, ani o píď a ani chvíli jsem nepřemýšlel nad tím, že by to snad měl být můj cíl.

Je pravda, že jsem se naučil pohybovat ve společnosti neurotypiků. Ale nešel jsem na to stylem: musím se změnit, abych zapadl. Bral jsem to jako dobrodružné etnografické studium zvyků exotického národa a hledal cesty, jak se sžít s jejich kulturou. Nepokoušel jsem se „zapadnout,“ ale trénoval se v infiltraci a hraní rolí. Dělám to občas dodnes, ale ve svém běžném životě jsem hrdý, rozjíveně excentrický Autista a prochází mi to.

Tajemství je v sebejistotě. Ne takové té hlasité aroganci surovců, která má zamaskovat zoufalou nejistotu, ale opravdová sebejistota, která pramení z uvědomí vaší síly. K tomu se musí člověk dopracovat časem. Důležité je odhodlání, vůle překonávat své hranice a odvaha pronikat do nejhlubších koutů svého nitra.

Usmyslet si, že se v něčem dostanu až na vrchol, je podle mě nejlepší způsob, jak získat sebejistotu. Musí to být něco pořádného a smysluplného, něco, díky čemuž na sebe budete pyšní – mistrovství v hraní počítačových her se nepočítá. Já všem mladým (i starším) Autistům doporučuji na začátek divadlo a bojová umění, ale možností je nepřeberně. Jen si dejte pozor, aby to nebylo něco, pro co máte vrozený talent, protože sebejistotu a důvěru ve vlastní schopnosti pramení z toho, že dlouho dobu vytrvale čelíte všem možným výzvám.

Vytrvejte. Slovy Jonathana Richmana: „Jednoho dne dojdeme společně důstojného stáří.“

Z anglického originálu Advice to Young Autistics: Stick Around and Be Awesome

http://neurocosmopolitanism.com/advice-to-young-autistics-stick-around-and-be-awesome/

přeložila s laskavým svolením autora Klára Mikulášková

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života