Když vás považují za někoho, kým nejste

Z. za mnou přijel na návštěvu na prodloužený víkend a já ho v pátek večer dotlačila na představení moderního tance, ve kterém vystupoval ten druhý, kamarád nebo milenec, na tom nesejde.

Představení mě úplně pohltilo. Celých 45 minut jsem byla v jiném světě, ve světě neomezených možností, v explozi štěstí a energie. Byla jsem plná emocí a do očí se mi draly slzy, protože tanec mě vždy hluboce zasáhne. Na konci se celá nadšená otočím na Z. a všimnu si, že má v obličeji podrážděný výraz, jaký mívá vždy, když pociťuje hluboké zoufalství nebo silnou fyzickou bolest. Nejprve to nechápu, zeptám se ho:

„Tobě se to nelíbilo?“

„Bylo to strašný! Byl to TOTÁLNÍ CHAOS!“ vykřikne.

Naštvaně protestuji, vůbec tomu nerozumíš, na tanci není nic chaotického, naopak, všechno je neuvěřitelně přesně vypočítané, napsané, promyšlené. On trochu zmírní, snaží se mi to vysvětlit, víš, všechna ta světla, hluk, všichni ti pohybující se lidé, a je tu strašné horko, musím se dostat ven; a v tu chvíli si uvědomím, jaké úsilí musel kvůli mně vynaložit, a uvědomím si, že to věděl, nešlo jen o „lidi, světla, horko“ (což jsou věci, které se ochotně snažil snášet, už když jsme spolu šli do divadla), ale věděl, že k tomu všemu navíc moderní tanec není nic pro něj, a stejně sem šel, kvůli mně. A najednou mi to taky dojde, ta součást mého života, kterou jsem s ním chtěla sdílet, a moje roztrpčenost, že tanec neprožívá tak jako já – najednou to pochopím a řeknu si no a co, že tanec neprožívá tak jako já, vždyť spolu pořád můžeme sdílet hudbu, literaturu, myšlenky, víno, jídlo, Severní moře, slunce a ticho.

Ten druhý se k nám připojí, celý se leskne a září nadšením i potem, řekne nám tak co, líbilo se vám to, řekne nám tak co, zajdeme na skleničku, má nás za sociálně nekomplikované živočichy jako je on sám. V tu chvíli si Z. nasadí svou masku snobské přezíravosti, kterou používá vždy, když neví, co říct, a začne mluvit o filozofii. Ten druhý netuší, jak na to reagovat, chvilku se plácá ve filozofických narážkách, kterým nerozumí, na tom přece nezáleží, o tom se teď nebavíme, a pak nastane ten nevyhnutelný okamžik absolutního zmatení a šoku na jedné i druhé straně, a já uprostřed toho všeho, v rozpacích, protože chápu jednoho i druhého. Když se potom Z. vytratí, ten druhý mě chytne za ruku a řekne mi:

„No tááák, zůstaň na skleničku, neodcházej hned, to mi nemůžeš udělat.“

Odpovím mu, že to nejde, Z. se necítí dobře, půjdu s ním domů. Tak se uvidíme o víkendu? V sobotu, neděli nebo v úterý, to je svátek? No, on tu Z. vlastně zůstane až do středy.

„Počkej,“ na to zase on, „neříkej mi, že hodláš strávit celý víkend s tímhle blbečkem?“

*

Z. se mě jednou zeptal, stejně jako se teď já sama tak často ptám své polovičky, jestli se za něj před ostatními stydím. Jestli se stydím za to, jaký je, za to, jak se chová před mými přáteli, před mou rodinou.

Bolest téhle otázky je nesnesitelná. Nestydím se za tebe, odpověděla jsem mu. Zraňuje mě, co si o tobě druzí myslí. Nemůžu snést, že si o tobě myslí, že jsi imbecil, asociál, nezdvořák, blbeček, a chtěla bych jim to umět všechno vysvětlit.

*

Blbeček, protože uhýbá přímému pohledu do očí, neodpovídá na otázky, nepokládá ty správné otázky a neprojevuje neupřímnou zdvořilost, blbeček, protože neví, že když se ho holka zeptá, jak jí to sluší a zda není tlustá, tak očekává lichotku, a nikoli objektivní hodnocení, blbeček, protože zapomíná na výročí narozenin a protože nezdraví, když někoho potká na schodišti, blbeček, protože se odvažuje vyslovit i věci, které jsou nepříjemné a které nutí chudáky ostatní lidi zamyslet se nad svým egocentrismem.

Blbeček, který dobrovolně tráví celé noci shrbený nad počítačem v podstatě neznámé osoby, aby jí ho opravil, blbeček, který by vám daroval třetinu své výplaty, jen tak, aniž by sepsal podmínky půjčky, protože je pro něj samozřejmé pomoci, pokud má jen o něco víc peněz, blbeček, který šest měsíců shání nebo vyrábí ten nejosobitější a nejpromyšlenější dárek, jaký si dovedete představit, a neočekává za to ani poděkování, blbeček, který za všech okolností upřímně a otevřeně vyjadřuje své skutečné pocity a názory.

*

Ten druhý se o týden později, když se vracíme z večírku, rozčiluje, že s ním nechci strávit noc. Jsou dvě hodiny ráno, jsem unavená, smrdím kouřem, mám to od něj domů jen 5 minut, špatně se mi spí, když spím v místnosti s někým dalším, a ve své naivitě nechápu, v čem je problém. „Když člověk s někým chodí [domnívat se, že spolu chodíme, bylo další nedorozumění], tak s ním i tráví noci, tak to prostě je. Člověk se moc nevyspí, ale to je normální, tak to prostě je.“ Tak to prostě je. ALE PROČ?

Na druhý den mi přijde říct, že takhle by to tedy nešlo, že se musím víc snažit, že musím překonávat životní těžkosti, že musím bojovat, že musím být víc flexibilní, že musím – už ani nevím co; od jisté doby neposlouchám lidi, kteří mi opakují, že něco musím, přestože nejsou v mé kůži.

Druhý den mi tedy řekne, že bude lepší, když už se dál nebudeme vídat, a jakmile odejde, pocítím neuvěřitelnou úlevu a volnost, a k tomu obří vlnu osvobozujícího hněvu.

Z francouzského originálu, zveřejněného na https://pourquoipasautrement.wordpress.com/2017/10/03/etre-pris-pour-ce-quon-nest-pas/ přeložila s laskavým svolením autorky Alena Hauzarová