Alexitymie a autismus: Když každý mluví jiným jazykem

Nedávno jsem se zamýšlela nad alexitymií, neboli neschopností rozpoznávat a vyjadřovat své emoce, což je koncept, kterému se v poslední době dostává stále více pozornosti.

Když pomineme fakt, že emoce jsou již samy o sobě docela složitou záležitostí a že většina lidí má občas problém popsat komplexní emoce, začala jsem čím dál častěji narážet na zmínky o tom, že alexitymií trpí velké množství autistických osob. A nejspíš na tom něco bude: Osobně mám i přes svou velkou zálibu ve slovech často problémy jednoznačně určit a popsat své pocity. Kdykoli pociťuji silné či náročné emoce, už od raného dětství je mým prvním impulsem vyjádřit je formou kresby (v době dospívání jsem se je snažila vystihnout také pomocí složitých básnických metafor), ale většinou mi to nepomůže lépe se ve svých pocitech vyznat, natož objasnit je druhým. V tomto smyslu je pojem alexitymie určitě užitečný, protože nám umožňuje uvedené obtíže pojmenovat. Přesto mám problém s tím, jakým způsobem se k problematice alexitymie přistupuje.

O alexitymii se totiž často mluví ve smyslu, jako by to byl jeden z dalších „deficitů“, který můžeme přidat na seznam, pohlížíme-li na autismus pohledem orientovaným na nedostatky. „Proč má daný člověk alexitymii?“ „Aha, protože je autistický.“

Toto vysvětlení nepovažuji za dostačující (obecně jsem toho názoru, že objasnit příčiny je vždy mnohem přínosnější než uvést seznam vlastností), neboť neumožňuje vést užitečnou diskusi ani nepřispívá k hlubšímu porozumění.

Vzhledem k tomu, že roste počet studií potvrzujících teorii problému dvojí empatie a myšlenku, že za problémy v komunikaci mezi autisty a neautisty stojí rozdíly ve způsobu komunikace, a nikoli deficity v komunikaci autistických osob, přesnější a užitečnější tvrzení by mohlo znít takto: Pro autistické osoby je často obtížné rozpoznat a popsat své emoce, mimo jiné proto, že jsme nebyli vystaveni odpovídajícímu jazyku, který by nám umožnil naučit se to.

Občas mám pocit, že potřebuji překladatele, který by pomohl přiřadit mým pocitům odpovídající slova tak, aby to dávalo smysl.

[Obrázek: Chybová hláška Windows „Unknown Translation!“]

Lidé se se schopností mluvit o svých pocitech nerodí. Víme také, že lidé, kteří mluví rozdílnými jazyky, a dokonce i lidé, kteří mluví stejným jazykem v jiné době, v některých případech popisují shodné pocity odlišným způsobem, důsledkem čehož se k těmto pocitům i odlišným způsobem vztahují. Důvodem jsou jemné rozdíly ve významu slov vyjadřujících emoce i odlišné kulturní asociace (např. zda se o daném pocitu často mluví hanlivě či zda je vnímám jako něco závažného). Budeme-li vycházet z předpokladu, že autističtí lidé, nebo neurodivergentní lidé obecně, vnímají svět atypickým způsobem a mohou reagovat na podněty odlišným způsobem než většina, je zcela pochopitelné, že slova, která nám k popisování pocitů poskytuje společnost, se u mnoha z nás nebudou dostatečně přesně shodovat s naším skutečným prožíváním.

Pokud se způsob, jakým hrdina dětské knížky nebo animovaného seriálu reaguje v určité situaci, neshoduje s naším prožívání dané situace, jakým způsobem si osvojíme slova, kterými můžeme vyjádřit naše vlastní vnímání? A to ani nemluvím o situacích, kdy druzí lidé naše emoce chybně identifikují či je chybně pojmenovávají. Tato nedorozumění mohou vést k tomu, že jsme zmatení a znejištění a naše schopnost dostatečně přesně rozlišovat naše pocity a najít pro ně vhodná slova neodpovídá očekávání společnosti.

Vněkterých animovaných filmech, například v seriálu Steven Universe, je dobře zobrazeno množství různých reakcí na události a způsobů vnímání světa.

[Obrázek: Steven Universe objímá plačící Pearl]

Naši situaci dále zhoršuje fakt, že lidem, kteří reagují odlišným způsobem než většina, je často sugerováno, že se ve svých pocitech pletou: „To tě přece nemůže takhle moc naštvat!“, „Nechápu, z čeho jsi tak nadšený/vyděšený/…“ Lidem, jejichž reakce se obvykle shodují s tím, jak v dané situaci reaguje většina lidí, se od ostatních nepochybně dostane pochopení a validace jejich pocitů častěji než těm, kdo reagují netypicky.

Myslím, že jsem tenhle obrázek nakreslila, protože jsem nutně potřebovala kafe, ale nejsem si jistá.

[Obrázek: Kresba tuší zobrazující smutného losa vyklánějícího se z kelímku na kávu]

A to se u mnoha z nás netýká pouze emocí. Pociťovat fyzickou bolest (např. z důvodu senzorické citlivosti, střevních problémů či problémů způsobených hypermobilitou, což jsou všechno záležitosti typické pro autistickou populaci), zatímco ostatní lidé mají za to, že bychom v dané situaci žádnou bolest cítit neměli, vede u mnoha z nás k tomu, že se nenaučíme správně interpretovat signály našeho těla a důvěřovat jim. A co teprve, když k tomu přidáme pořádnou porci hyperfokusu na téma, které nás zajímá, či stavy, kdy kvůli úzkosti přestaneme vnímat realitu… Já sama mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že v některých případech je opravdu těžké přijít na to, zda působím naštvaně, protože mám hlad, protože jsem nemocná, unavená či z něčeho smutná… nebo zda jsem doopravdy naštvaná.

Přemýšlet do hloubky nad příčinami, namísto abychom se zastavili u domnělého „problému“, nám navíc pomůže při hledání řešení. Všimla jsem si, že během posledních pár let, ve kterých jsem poznala více autistických lidí a dozvěděla se toho více o sobě, se výrazně zlepšila moje schopnost rozpoznat a popsat své emoce i další tělesné pocity. Hodně mi pomáhá, že mám kolem sebe lidi, kteří na popis mého prožívání nereagují slovy „To je zvláštní…“ či „Ty určitě myslíš … [dosaďte odlišnou emoci či reakci]“, stejně jako fakt, že jsem přečetla nespočet výpovědí autistických osob o jejich zkušenosti s alexitymií, se kterými jsem se mohla ztotožnit. Disponovat jazykem, pomocí kterého můžete své emoce sdělit ostatním, kteří to cítí podobně, má v sobě velkou sílu. Pokaždé, když narazím na něco nového, pomůže mi to lépe se pochopit a umět své prožívání přesněji popsat. Často přemýšlím o tom, jak důležitá je komunita a kolik se toho můžeme naučit, máme-li ve svém okolí lidi, se kterými se můžeme ztotožnit, a jak cenná je autentická reprezentace odlišných způsobů prožívání a nahlížení na svět.

Tenhle obrázek jsem nakreslila první den v nové práci. Nejsem si jistá, nakolik vystihuje úroveň mé úzkosti a nadšení v dané chvíli.

[Obrázek: Skica tužkou zobrazující usmívající se osobu s krátkými vlnitými vlasy, která sedí u stolu s hrnkem kávy, píše si poznámky do bloku a mává]

Z anglického originálu zveřejněného na https://thinkingautismguide.com/2019/03/alexithymia-and-autism-when-everyone-is.html přeložila Alena Hauzarová