Když adaptace vypadá jako lenost

Jako dítě jsem byla mnohokrát obviněná z lenosti za to, že jsem věci dělala způsobem, který mi přišel smysluplný, a přizpůsobila si zadaný úkol tak, abych ho byla schopná vykonat.

Velkou část svého dětství jsem netušila, že jsem autistická, a o tom, že s autismem mohou souviset deficity v oblasti exekutivních funkcí, jsem se doslechla ještě později. A ani pak mi nebylo hned jasné, zda patřím k menšině, která nemá v oblasti exekutivního fungování žádné závažnější problémy, nebo zda v této oblasti kompenzuji do takové míry, že možná nikdy nezjistím, jak to se mnou je. Teprve o mnoho let později jsem pochopila, že některé z věcí, které mi byly vyčítány, byly ve skutečnosti mé pokusy vyrovnat se s deficity exekutivních funkcí a dalšími aspekty autismu.

V komunitě rodičů autistických dětí často slýchám stížnost, že dítě neplní úkoly, které mu byly zadány. Samozřejmě existují případy, kdy zadaný úkol je pro dítě splnitelný, ale dítě jej odmítá vykonat jednoduše proto, že ho daný úkol nudí a radši by dělalo něco jiného. Takové chování však nesouvisí přímo s autismem, a proto není třeba ho řešit specificky s ohledem na autismus. Vymýšlení způsobů, jak se vyhnout povinnostem, má koneckonců mezi dětmi dlouholetou tradici.

Jako další je však potřeba zvážit možnost, že svou roli zde hrají senzorické obtíže, které dítěti zadaný úkol ještě více ztěžují, a které by bylo možné nějakým způsobem zmírnit. Například já jsem si teprve v dospělosti uvědomila, že mytí nádobí je pro mě obzvlášť obtížné, pokud mám dlouhé rukávy, protože nemám ráda ten pocit, když se rukávy namočí. I když jsem si rukávy vyhrnula, stejně mi do nich voda po rukou stekla. Nyní už si při mytí nádobí svetr či košili sundávám a nádobí myji pouze v krátkých rukávech, a tím je pro mě tato činnost mnohem snesitelnější.

Bohužel mám podezření, že některé z našich pokusů přizpůsobit úkol svým možnostem a zmírnit problémy s exekutivními funkcemi si lidé vykládají jako lenost či snahu vyhnout se řešení problému.

—

Teprve když jsem lépe porozuměla mechanismům autismu, pochopila jsem, že v mnoha případech jsem byla obviněna z nedbalosti či vyhýbání se práci za něco, co byl ve skutečnosti (byť třeba neúspěšný) pokus překonat překážky, se kterými jsem se potýkala, ale které jsem nedokázala vysvětlit.

Některé ze strategií, které jsem uplatňovala, spadaly do následujících kategorií:

• Minimalizace počtu přechodů mezi činnostmi a nároků na motorické plánování
• Využívání času na zpracování
• Překonávání setrvačnosti a snižování úzkosti spojené s přechody mezi činnostmi

1. Minimalizace počtu přechodů mezi činnostmi a nároků na motorické plánování

Klíčovým momentem pro vznik tohoto článku byl okamžik, kdy mě zničehonic napadlo, že život většiny lidí se pravděpodobně netočí z velké části kolem toho, jakým způsobem minimalizovat nároky na motorické plánování.

Abych uvedla příklad: Máme doma velké dřevěné prkénko. Moje spolubydlící ho po každém použití zaklidí do kuchyňské skříňky mezi hrnce a pánve.

Zatímco já toto prkénko nechávám vyndané, dokud není příliš špinavé, protože ho v řádu několika málo hodin stejně budu znovu potřebovat. Pokud je špinavé, tak ho opláchnu, jinak ho ale nechám venku společně s dalšími věcmi, které neustále využívám, jako je nůž na máslo či dóza s cukrem, kterým si sladím kávu.

Moje spolubydlící dále myje nádobí po každém jídle, i kdyby ho bylo minimum. Já myji nádobí jednou denně – buďto předtím, než jdu spát, anebo hned jak ráno vstanu. Proč bych si měla každý den zbytečně přidávat čtyři přechody mezi činnostmi? Jen proto, abych mohla použít nádobí, které jsem si před pár hodinami umyla?

(Umývat nádobí jen jednou denně sice znamená, že musím umýt více nádobí najednou, ale současně nemusím měnit svou činnost tolikrát, jako kdybych nádobí myla třikrát denně.)

Anebo jiný příklad. Před pár lety jsem spolupracovala na jedné one-woman show. Většinou jsme nacvičovali přímo v domě herečky, kde byl dostatek místa i většina nábytku, který jsme potřebovali, takže jsme si nemuseli pronajímat zkušebnu. Zmíněná herečka si přála, aby byl pokoj každý den po skončení zkoušky uveden do původního stavu, přičemž následující ráno se pokoj opět připravoval k nacvičování. Byl to její dům, takže měla plné právo něco takového vyžadovat. Pokud bych ale byla v její situaci já, nechala bych těch pár dní věci v pokoji tak, jak byly ke zkouškám potřeba.

Proč bych měla dělat nějaké úkony navíc, které mi jen ztěžují práci?

Jednoho dne jsem si uvědomila, že pokud lidé nemají vážný důvod minimalizovat množství motorických přechodů mezi činnostmi, protože je takové věci nijak nezatěžují, pak není divu, že tyto „nadbytečné“ úkony vyžadují.

Také nošení roušky, už samo o sobě náročné ze senzorického hlediska, je pro mě z výše popsaných důvodů problematické. Nutnost nasadit si roušku, když chci jít ven, neznamená udělat pouze o jeden krok víc. Musím udělat minimálně čtyři kroky navíc: Musím si k roušce připnout ohybnou nosní část, aby se mi nezamlžovaly brýle, upevnit masku za uši, upravit masku v oblasti nosu, a poté upravit umístění brýlí. Dále si musím ve správném pořadí nazout boty, nasadit čepici, masku, brýle, sluchátka a těsně předtím, než vyrazím, si ještě naposledy umýt ruce. A když se vrátím domů, musím roušku vyprat a dát sušit. To znamená mnoho kroků navíc pokaždé, když jdu ven.

2. Využívání času na zpracování

Se spánkovou deprivací se potýkám již od střední školy, ale to, že absence duševního odpočinku přes den může být stejně těžká nebo i horší, jsem pocítila na vlastní kůži teprve tehdy, když jsem se jednou podílela na obzvlášť náročné produkci. Přestože jsem v té době netrpěla nedostatkem spánku a ani natáčecí hodiny nebyly samy o sobě nepřiměřené, z důvodu schůzí a řešení byrokracie a technických problémů jsem na projektu pracovala, nebo o něm alespoň přemýšlela, prakticky každou bdělou minutu svého dne. Málokdy jsem se cítila tak duševně vyčerpaná jako po dokončení tohoto projektu.

Pokud se problémem aktivně nezabýváme, neznamená to nutně, že se zabýváme něčím zábavnějším; naše podvědomí často problém nepřímým způsobem dále řeší.

Připomíná mi to scénu mezi Jackem a Sawyerem ze seriálu LOST (Ztraceni), ve které Sawyer vysvětluje, že ano, opravdu si zároveň čte knihu, a zároveň vymýšlí, jak pomoci obyvatelům ostrova z nesnází při cestování časem. (Doteď jsem přesvědčena, že Sawyer je jednou z nejlépe napsaných nezáměrně autistických postav ve filmové historii.)

Neautistickým lidem, kteří si chtějí osvojit novou dovednost, obvykle zdůrazňujeme, aby do intenzivního tréninku neopomněli zařadit pauzy, zatímco terapie, které mají autistické děti naučit novým dovednostem, jsou často založeny na neúprosném drilu.

To vysvětluje, proč není dobré míchat dětem terapii úplně do všeho či využívat veškeré pozitivní aspekty jejich života za účelem terapie. Stejně jako pro neautistické děti, ani pro autistické děti není dobré, aby byl jejich veškerý bdělý čas věnován práci. Přestávky plní nejen funkci odpočinku, ale také umožňují mozku uložit si nacvičované dovednosti do dlouhodobé paměti.

3. Zmírňování setrvačnosti a usnadňování přechodů

Když jsem byla malá, prosila jsem, abych směla psát domácí úkoly při televizi. Tvrdila jsem, že mi to jde lépe, když je puštěná televize. Věděla jsem, že to není tak docela pravda, ale nedokázala jsem vysvětlit, že potřebuji pomoct překonat setrvačnost a zmírnit úzkost, kterou ve mně vyvolává zahajování a ukončování činností.

Ve fyzice se „setrvačností“ rozumí skutečnost, že pohybující se tělesa mají tendenci zůstat v pohybu a tělesa v klidu mají tendenci zůstat v klidu. K tomu, aby se těleso v pohybu zastavilo, či aby se těleso v klidu začalo pohybovat, je třeba vnější síla.

V kontextu autismu setrvačností rozumíme fakt, že pro autistické osoby je z dosud neobjasněných důvodů obtížnější než pro ostatní začít či ukončit určitou činnost a přecházet z jedné činnosti do druhé.

Bylo mi jasné, že je pro mě těžší soustředit se plně na matematiku, když v pozadí běží animované filmy. Nechat puštěnou televizi ale znamenalo mnohem jemnější přechod, než kdybych vypnula televizi, odešla do jiného pokoje, vyndala si učebnice a začala psát úkoly.

Tuto techniku stále využívám, když potřebuji začít pracovat na věcech, které ve mně vyvolávají úzkost nebo kterými nechci trávit svůj čas, jako je vyplňování daňového přiznání či skládání vypraného prádla. Už umím lépe než dřív rozlišit činnosti, které si mohu dovolit dělat tímto způsobem, a činnosti, kterým musím věnovat svou plnou pozornost, jakkoli moc se mi do toho nechce. Slyšela jsem také několik dalších hráčů na kytaru popisovat trik spočívající v tom, že si v televizi pustí nějakou oddychovku a trénují při ní stupnice a prstová cvičení, aby se jim mechanickým opakováním uložily do svalové paměti.

Pokud si všimnete, že si autistický žák při plnění úkolů pomáhá popsanou metodou, neznamená to nutně, že je to ta nejlepší možnost a že k ní nelze mít výhrady. Například psát úkoly při zapnuté televizi není moc vhodné, neboť hrozí, že se dítě bude hůře soustředit a udělá více chyb.

Nicméně pokud rozumíte tomu, za jakým účelem dítě danou metodu používá, můžete mu pomoci nalézt vhodnější řešení založené na stejném principu. Možná mu k překonání setrvačnosti pomůže, pokud bude na pozadí hrát něco jiného než televize, anebo potřebuje nějaký jiný rituál, který mu umožní překonat úzkost z přechodů mezi činnostmi. Já jsem například přišla na to, že uvařit si čaj, zapálit svíčku a pustit hudbu je rituál, který mi pomůže pustit se do neoblíbené činnosti nebo začít řešit problém, se kterým si nevím rady či který ve mě vyvolává úzkost. Některé nepříjemné věci zvládnu dělat při sledování televize bez toho, aby se to odrazilo na kvalitě mé práce. Jindy mi k tomu, abych se pustila do práce, pomůže pustit si instrumentální hudbu, provést nějaký jiný rituál, anebo říct si, že pro dnešek postačí zvládnout jen malou část úkolu.

Z anglického originálu zveřejněného na https://thinkingautismguide.com/2020/07/when-adaptation-looks-like-laziness.html přeložila Alena Hauzarová