Dopis autistickému dítěti: O meltdownech a studu

Milé autistické dítě,

Ráda bych, abys vědělo, že i autističtí dospělí se potýkají s meltdowny. Já jsem dospělá a stejně mám občas meltdown. Nesnáším, jak na mě u toho všichni koukají, obzvlášť, pokud se to stane na veřejnosti, protože nechci být vzteklá ani křičet na lidi ani brečet, ale v té chvíli si nemůžu pomoct. Občas lidé kolem mě nechápou, co se děje, a to je pak obzvlášť frustrující. Pokud vycítím, že se blíží meltdown, a zároveň jsem v bezpečí doma, vybiju se radši tím, že bouchám do polštáře a u toho křičím, než abych křičela ošklivé věci na druhé lidi. Během meltdownu nebo smyslového přetížení mám občas pocit, jako by má hlava byla přetlakovaná nebo jako kdyby hořela, a mám velkou chuť se do ní bouchat. Ale tomu se snažím vyhnout, pokud to jen trochu jde. Jednou jsem místo toho zkusila silně si tlačit dlaní do čela a přišlo mi, že to trochu pomohlo.

Ale někdy meltdown přijde zničehonic. S tím se nedá nic dělat, nemůžeš za to. Opravdu za to nemůžeš. Jako dítě jsem si myslela, že bych to měla být schopná ovládat, ale potlačovat emoce nepomáhá. Je potřeba hodně silná vůle, aby člověk v sobě všechno udržel, než přijde domů ze školy. Z vlastní zkušenosti tenhle postup nedoporučuji. Jako dítě jsem se snažila udržet negativní pocity uvnitř sebe, jak nejvíc to šlo, a vůbec mi to neprospělo. Jenom jsem byla stále plná vzteku, dokonce i doma. Na základní škole jsem neustále cítila vztek kvůli všem zvukům kolem mě. Snažila jsem se vnitřně připravit na to, že zazvoní, protože mě z toho bolely uši. Bylo to, jako by mi do uší bodali, ale nechtěla jsem to dát najevo. Myslela jsem, že to prostě musím vydržet, ale to je omyl! Nikdo by neměl být vystaven bolestivým smyslovým podnětům (světlu, zvuku, dotyku). Lidem by v takovém případě měly být poskytnuty pomůcky jako je tichá místnost, sluchátka, špunty do uší či sluneční brýle.

Když mám shutdown nebo meltdown, snažím si to představit tak, jako že čekám, až se můj mozek uklidní. Už vím, že když se můj mozek se přetíží, musím vyčkat, než to přejde. Ale někdy jsem z meltdownu hodně unavená a frustrovaná. Občas, když jsem hodně přetížená všemi zvuky, dostanu velký vztek. Bolí to a já se hrozně naštvu, protože někteří lidé to nechápou anebo nerespektují mé hranice. Nepůsobí mi bolest schválně, ale moje uši stejně bolí!

Co se týká meltdownů a smyslového přetížení, věci se hodně zlepšily po základní škole. Měla jsem větší vliv na to, v jakém prostředí se nacházím. Věděla jsem, jak dlouhou dobu si mohu dovolit být na určitém místě, aniž bych se smyslově přetížila, a věděla jsem, kdy je čas dát si přestávku v tiché místnosti či kdy je čas odejít. Naučila jsem se vyrovnávat s nečekanými událostmi a se změnami plánu, i když to doteď není úplně snadné. Na vysoké škole dokonce není zvonění, což hodně oceňuji! Ve třídě nás bylo míň a mohla jsem si vybrat, kde budu dělat úkoly. Nebyla jsem zavřená sedm hodin bez přestávky v jedné místnosti s 10 až 20 dalšími dětmi jako na základní škole. Jsem si jistá, že ty to ve škole taky zvládneš, i když je to občas hrozně těžké.

Začala jsem nosit sluchátka, aby mě tak moc nebolely uši ze všech zvuků, a můj život je mnohem snazší a méně chaotický. Také jsem se postupně naučila rozpoznávat své emoce. (To pro mě bylo mnohem těžší, když jsem byla ve tvém věku. Možná to i pro tebe bude lehčí, až budeš starší.)

Je frustrující, když tě odsuzují spolužáci nebo když tě učitelé kritizují za to, že máš meltdown nebo jsi řekl či udělal něco nevhodného. Netvrdím, že to není frustrující, protože to je vážně frustrující! Uvědom si však, že pokud tě lidé soudí za to, že tvůj mozek funguje trochu odlišně, poukazují tím jen na svou vlastní omezenost a přezíravost. Slova, kterými odsuzují tvoje chování, si nemusíš brát k srdci.

Nezapomeň, že je v pořádku být autistický. Je v pořádku nosit sluchátka či sluneční brýle nebo používat zátěžové přikrývky a fidget hračky (tak, jako do dělá mnoho autistických dospělých). Je v pořádku chtít určité věci určitým způsobem. Je v pořádku nedívat se lidem do očí. Je v pořádku být takový, jaký jsi. Nenech si to lidmi (nebo obecně společností) vymluvit.

Dřív jsem se dívala do země, když jsem měla shutdown a brečela. Styděla jsem se za pláč. Myslela jsem, že bych neměla plakat před ostatními, že pláč je považován za „slabost“. Ale není to slabost.

Teď už se při pláči na zem nedívám, protože si nemyslím, že pláč je něco odsouzeníhodného. A pokud mě za pláč někdo soudí, vypovídá to víc o něm, než o mně. Je v pořádku mít emoce a je v pořádku, když tyto emoce občas překypí. A opravdu pro tebe s přibývajícím věkem bude čím dál snazší emoce regulovat. Když máš jako dospělý kontrolu nad prostředím, ve kterém se nacházíš, je to něco úplně jiného.

Na světě je hodně autistických dospělých. A všichni už jsme někdy měli meltdown. Věř mi, že v tom nejsi samo.

Se srdečným pozdravem,

dospělá autistická osoba

Z anglického originálu zveřejněného na https://autisticscienceperson.com/2019/11/27/dear-autistic-kid-on-meltdowns-and-shame/ přeložila Alena Hauzarová