Mluv upřímně: Autistická versus neurotypická upřímnost

(Pro ty, kteří tento pojem neznají: Termín „alistický“ označuje člověka, který není autistický.)

Když jsem se nedávno zeptala na Twitteru alistických lidí, co vlastně chtějí slyšet, když někoho vyzvou, aby „mluvil upřímně“, hodně jsem se toho dozvěděla. Stručně řečeno, většina z nich chce velmi specifický „druh“ upřímnosti – nebo aspoň neurotypičtí lidé to za upřímnost považují.

Neurotypická upřímnost

V některých situacích chce neurotypický člověk slyšet zaobalenou pravdu. Jindy stojí o větší upřímnost nebo o „pravdu bez obalu“, pokud jste osoba jemu blízká. A zase jindy chce, abyste ho podpořili, povzbudili nebo ujistili.

Pochopila jsem, že většinu času neurotypičtí lidé ve skutečnosti nechtějí upřímnost. Chtějí „pečlivě vybranou a vhodně předloženou“ upřímnost. Nechtějí slyšet myšlenky, které vás jako první napadnou. Chtějí přeformulovanou, mile znějící verzi, což podle mě mění interpretaci oněch skutečných myšlenek. Takže pro mě toto není upřímnost.

Vzkaz pro alistické osoby: Pokud nechcete slyšet pravdu bez obalu, neříkejte „mluv upřímně“, protože to očividně není to, co chcete. Jednoduše vlastními slovy popište, co chcete. Můžete použít fráze jako „potřebuji podpořit“ nebo „mluv opatrně a jemně“ – to bude totiž mnohem upřímnější!

Když o tomto tématu diskutuji s alistickými lidmi, dělají, jako že existuje nějaká jasně daná, zřejmá hranice mezi tím, co už je „urážlivé“ či „brutálně upřímné“, a co je „lepší druh“ upřímnosti. Ovšem vzhledem k tomu, že alističtí lidé často interpretují autistickou řeč těla a tón hlasu negativně, je tato představa jasné hranice k ničemu.

Protože je naše řeč těla často interpretována negativně, lidé nepřemýšlí nad tím, že jsme to mohli myslet dobře, tak jak by to udělali, kdyby stejná slova vyslovil alistický člověk. A říct autistickým lidem, aby prostě „neříkali nic urážlivého“, je jako říct kočce, aby řešila diferenciální rovnice. Představa, že víme, co bude neautistickými osobami interpretováno jako urážlivé, je komická.

Neupřímnost může autistickým lidem ublížit

Nejhorší na celé věci je, že tato dynamika, tento rozdíl v definici upřímnosti, autistickým lidem ubližuje. Představa, že neautističtí lidé musí být za všech okolností milí, i kdyby to nebylo na 100 % (nebo ani na 50 %) pravdivé, škodí autistickým lidem, kteří upřednostňují upřímnost, někdy i brutální.

Když mi jako dítěti neautistický člověk řekl „Dobrá práce!“ nebo „Vedla sis skvěle!“, přestože nám oběma bylo jasné, že to není pravda, cítila jsem se ještě hůř. Radši bych, aby lidé uznali, jak to bylo doopravdy, protože jejich pokus zakrýt své pravé pocity jsem vnímala jako infantilizaci a to mě frustrovalo. Jako bych snad nebyla dostatečně zralá na to, ustát pravdu, nebo jako by doufali, že se spokojím s iluzí, a odmítali uznat, že to je ve skutečnosti jen iluze. Je to podobné, jako kdybyste ke mně přišli a řekli mi, že nebe je zelené. Vím, že to není pravda, tak proč mi to tvrdíte? Čeho tím chcete dosáhnout? Rozhodně to nezpůsobí, že se budu cítit lépe.

Když jsem chtěla slyšet na něco upřímný názor nebo chtěla vědět, zda někdo něco považuje za dobré, věděla jsem, že nikdy nemůžu věřit tomu, co mi k tomu řeknou alističtí lidé. Už předtím, než jsem zjistila, že jsem autistická a že někteří členové mé rodiny jsou autističtí, jsem moc dobře věděla, za kým jít, když jsem chtěla slyšet upřímný názor. A hádejte co: Nebyli to neautističtí lidé!

Když komplimenty snižují sebevědomí

Výroky neurotypických lidí převlečené za komplimenty způsobují, že mám ze sebe ještě horší pocit, protože vím, co ve skutečnosti znamenají, a že jenom neříkají tu „brutálně upřímnou“ část pravdy nahlas.

Například když mi neurotypická osoba řekne: „Myslím, že ti ty šaty úplně nesedí,“ zní mi to, jako by řekla: „V těch šatech vypadáš fakt blbě,“ protože vím, že volí jemnější slova v porovnání s tím, co si skutečně myslí. Když neurotypičtí lidé něco říkají, často to podají tak, aby to znělo o dost „líp“, než co si skutečně myslí nebo co říkají lidem za zády.

Takže když mě alistická osoba pochválí, většinou si nejsem jistá, zda je to upřímné. A tak jim to pro jistotu nevěřím, obzvlášť, pokud s nimi v dané věci nesouhlasím. Vím, že mají tendenci raději mluvit příjemně, aby neranili city ostatních, než aby mi řekli celou pravdu.

Nejsem si jistá, zda tomu budou neautističtí lidé rozumět, ale tento druh mile znějící kritiky či dokonce komplimentů rozhodně poškodil mé sebevědomí, zejména když jsem vyrůstala. Když víte, že vám někdo neříká celou pravdu, je těžké věřit čemukoli, co říká, obzvlášť když tvrdí něco pozitivního. Pokud někoho specificky požádám, aby byl upřímný, radši bych slyšela, co přesně ho napadá, než aby své myšlenky přeformuloval do „přijatelnější“ podoby, která ale nebude vyjadřovat jeho pravý názor. Nutí mě to přemýšlet, co si o mně doopravdy myslí, když to, co říká, neodpovídá tomu, co si myslí.

Kdo má pravdu? Co znamená upřímnost?

Mluvit za každé situace stoprocentní pravdu má samozřejmě své nevýhody. Snažit se za každé situace mluvit stoprocentně příjemně (a tudíž jen z 50 % upřímně) má samozřejmě své nevýhody. Netvrdím, že jedno je lepší než druhé nebo že by jedno mělo být považováno za lepší než druhé.

Nicméně když alističtí lidé specificky žádají autistické osoby o upřímnost, je nefér a ableistické očekávat, že budeme vědět, kdy můžeme opravdu „mluvit upřímně“, aniž bychom tím zranili city alistické osoby.

A opět, neautističtí lidé zapomínají na to, že v naší současné společnosti je být autistický handicapem. Nedokážu předvídat, co by neautistická osoba vůbec mohla považovat za urážlivé (a ne, nemluvím teď o přímých útocích, očividné diskriminaci ani nadávkách). Když mám v hlavě myšlenku a přemýšlím, zda ji vyslovit, opravdu nevím, zda může zranit city neautistických lidí, když mě osobně by se nijak nedotkla.

Co je opravdové versus co je milé (a sociálně akceptovatelné)

Většinu času bych raději znala skutečnou pravdu, než žila ve světě zaobalené pravdy. Vlastně mě pravda uklidňuje. Radši bych věděla, že mi něco nejde, než aby mi lidé říkali, jak jsem v tom dobrá, a já si až po pár letech sama uvědomila, jak moc mi to nešlo.

Vzkaz pro neautistické lidi:

Přestaňte říkat „mluv upřímně“, když nechcete slyšet pravdu.

Prosím, řekněte raději „Potřebuji emocionální podporu,“ nebo „Prosím, mluv se mnou jemně.“

Vaše upřímnost je jiná než ta naše, a když nás specificky požádáte, abychom „mluvili upřímně“, nechceme ranit vaše city. Prosím, vyjadřujte se jasněji.

A pokud chcete slyšet „zaobalenou pravdu“, i to nám můžete říct. Pomůže nám, když to budeme vědět. Není pravda, že autisté odmítají podat zaobalenou pravdu; to neautističtí lidé o ni odmítají požádat. Takže pokud chcete slyšet právě toto, nebojte se o to požádat. Zkusíme se vám přizpůsobit. Přizpůsobte se prosím i vy nám.

Z anglického originálu zveřejněného na https://autisticscienceperson.com/2021/05/17/be-honest-autistic-vs-neurotypical-honesty/ přeložila Alena Hauzarová