Vzkaz pro neurotypiky: Soustřeďte se na naše slova, ne na náš tón hlasu

Často se setkávám s otázkou „Proč je to moje dítě tak drzé?“, kterou si v různých obměnách kladou rodiče autistických dětí.

Domněnky, které si lidé tvoří o autistických dospělých na základě jejich tónu hlasu, nejsou o nic lepší. V krajním případě mohou vést až ke ztrátě zaměstnání.

Neurotypičtí lidé se domnívají, že následující předpoklady platí pro všechny:

1. Každý, kdo mluví či se jinak hlasově projevuje, tónem svého hlasu (tj. jeho výškou, barvou, hlasitostí apod.) něco sděluje.
2. Každý, kdo mluví či se hlasově projevuje, má nad svým hlasem kontrolu, a může tedy bez problému určovat a měnit jeho barvu, výšku a hlasitost.
3. Každý, kdo mluví či se hlasově projevuje, si je plně vědom toho, jak jeho hlas právě zní (tj. zda „zní defenzivně“, zda je tichý, či hlasitý apod.)

Ale já nevím, jak můj hlas zní, když mi ostatní tvrdí, že působím defenzivně, hádavě nebo neomaleně.

Jinak řečeno:

Nevím, co se děje s mým „tónem hlasu“, když mluvím.

Nevím o tom, že mluvím moc potichu (a jiní autisté naopak neví o tom, že mluví příliš nahlas).

Nevím, jaké signály svým „tónem“ vysílám.

Nevím, jak si můj „tón“ vysvětlují neurotypičtí lidé.

Nevím, jaké pocity či záměry mi neurotypici na základě mého „tónu hlasu“ přisuzují.

Až do svých 17 let jsem spojení „tón hlasu“ vůbec nerozuměla. A plně jsem tento pojem pochopila až poté, co jsem zjistila, že jsem autistka. Do té doby jsem myslela, že „tón hlasu“ označuje pouze to, jak nahlas člověk mluví a jakým způsobem tvoří věty, a nic víc.

Krátký příběh

Kdysi mi jeden člen mé rodiny řekl: „Když nemůžeš říct nic hezkého, radši neříkej nic“, a to mě tak vytočilo, že jsem ho zkusila parodovat. Nechtěla jsem přece říct nic ošklivého, prostě jsem uvedla věcnou informaci. Když mi řekl tu výše uvedenou frázi, bylo mi jasné, že nemůžu říct vůbec nic, protože ať už řeknu cokoliv, bude to vnímáno jako drzé a neomalené.

A tak jsem ho zkusila zesměšnit. Začala jsem na můj vkus velmi nepřirozeně měnit výšku mého hlasu z neuvěřitelně vysoké na neuvěřitelně nízkou a tak stále dokola, jako by mé hlasivky jezdily na horské dráze. Chtěla jsem znít blahosklonně „mile“ a působit povýšenecky.

K mému velkému překvapení byla jeho reakce na mě zdvořilá! Jako vážně?! Připadala jsem si směšně, když jsem tak extrémním způsobem neustále měnila výšku mého tónu, a přitom to byl zjevně ten správný a očekávaný způsob, jak mluvit. Snažím se nějak si to vysvětlit a napadá mě, jestli třeba vnímám drobné změny výšky hlasu lépe než neurotypičtí lidé. To by mohlo vysvětlovat, proč náš hlas neurotypikům často připadá monotónní a málo výrazný.

Tlak společnosti a vysoká očekávání

Situace je ještě horší pro autistické osoby, které jsou vychovávány jako dívky a/nebo mají jinou než bílou barvu pleti, neboť pro ty má společnost ještě další množství pravidel a omezení. Genderová představa, že děti vychovávané jako dívky musí být vždy zdvořilé, mě vytáčí doběla. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala se dvěma staršími bratry, jsem byla mnohokrát svědkem tohoto dvojího metru. A jsem přesvědčená o tom, že pokud je autistická osoba nejen vychovávána jako dívka, ale navíc ještě nemá bílou barvu, platí pro ni ještě přísnější pravidla.

Přestože se celý život snažím přijít té záležitosti s „tónem hlasu“ na kloub, stejně nejsem schopná poznat, jaké emoce cítí neurotypikové z mého hlasu. V některých případech jsem schopná alespoň do nějaké míry rozklíčovat tón hlasu u ostatních a pochopit, co jím chtějí vyjádřit, ale co se v libovolnou chvíli děje s mým vlastním hlasem, prostě nevím.

Zrovna dnes mě manžel musel upozornit, že s někým mluvím „defenzivně“, a tak jsem radši na pár minut přestala mluvit. On mi sice neříkal, že mám přestat mluvit, jen mě upozornil na to, jak daná osoba můj hlas vnímá, protože já sama to nevěděla. Pocit, že se kvůli vám někdo cítí určitým způsobem bez toho, abyste to zamýšleli, natož abyste to uměli změnit, je pěkně nanic. V některých případech se radši zastavím a na pár minut přestanu mluvit, aby se můj hlas „resetoval“. Bohužel někdy ani tohle nepomůže, a pak mluvím stejným hlasem celý večer a není nic, co bych s tím mohla udělat. Zda se se můj hlas změnil, nebo ne, mi navíc vždy musí říct někdo druhý, protože mně zní můj hlas stále stejně.

Stejně tak se mnoha autistům ve vypjatých situacích stává, že se nervózně smějí, a tím pádem působí drze a neomaleně. Jejich smích přitom nemá nic společného s danou situací a je pouze důsledkem jejich stresu a úzkosti z toho, že nevědí, jak reagovat. Neurotypickým lidem pak připadá, že si děláme legraci ze smutné či náročné situace nebo že je nebereme vážně, a přitom opak je pravdou. Když se usilovně snažíme vymyslet „správnou“ neurotypickou odpověď a nedaří se nám to, může se stát, že se zasmějeme v důsledku toho, jak jsme vystresovaní a zmatení.

Neurotypici se musí učit empatii

Představte si, že by po vás někdo chtěl, abyste zjistili, jak se „cítí“ cihlová zeď. Zjistit něco takového je nemožné, že? Přitom je to stejné, jako když neurotypici předpokládají, že tónem svého hlasu předávám jakousi tajnou zprávu. Nic takového nedělám! Naslouchejte tomu, jaká slova říkám! Můj hlas nevyjadřuje žádný „záměr“ ani žádnou „emoci“. Chci, abyste jednoduše poslouchali slova, která říkám.

Vysvětlit toto neurotypikům je velmi těžké, protože zpracovávání sociálních signálů je pro ně podvědomé a automatické. Ani si neuvědomují, že můj tón interpretují. Stalo se mi, že jsem řekla úplně stejnou věc jako jiný, neurotypický člověk, a dostala vynadáno za to, že se „hádám“, přestože jsem pouze konstatovala fakta.

Interpretovat náš „tón hlasu“ tak, jak je to běžné u neurotypických osob, prostě nedává žádný smysl. Je to jako křičet na někoho, kdo nemůže stát, aby vstal (což se bohužel opravdu stává, protože ableismus je všudypřítomný). Přála bych si, abych nemusela použít analogii s fyzickým postižením, ale mnoho lidí bohužel nevidí žádný problém v tom, „ukáznit“ své autistické dítě kvůli tomu, že „zní neomaleně“, přestože tím nedělají nic jiného, než že je trestají za jejich handicap.

Abych tuto informaci předala neurotypickému člověku, musím být velmi důrazná. Pokud máte schopnost měnit tón hlasu tak, jak se vám zachce, může pro vás být těžké pochopit koncept, který tu předkládám. Určitě není snadné představit si, jaké by to bylo, kdyby vám ten automatický vyhodnocovací proces neběžel neustále na pozadí.

Prosím, nezapomínejte na toto

Nesnažíme se znít určitým způsobem ani vyjadřovat naším tónem určité záměry. Pouze „používáme slova“. Soustřeďte se na naše slova!

Neurozumíme neurotypickým pravidlům intonace a doopravdy nevíme, jakým způsobem vnímáte náš tón.

Jednoduše to nevíme.

Chvilku se nad tím zamyslete. Zkuste si představit, jaké to je, neumět používat a interpretovat tón hlasu. Zkuste se do nás vcítit.

Nezapomeňte, že neurotypici si vytváří domněnky a soudy na základě tónu hlasu autistických lidí. Což v podstatě znamená, že jsme bez ustání posuzováni a kritizováni na základě něčeho, o čem nevíme.

Představte si, že je vám celý život něco vytýkáno, přestože neděláte nic špatně.

Vzkaz pro neurotypiky: V případě, že vám tón hlasu nějaké osoby připadá útočný, zkuste se pokud možno soustředit na jeho slova. Když mluvíte s někým, o kom víte, že je autista, vzpomeňte si na to, že mnoho z nás neumí modulovat svůj tón hlasu a že vám výškou či barvou našeho hlasu nevysíláme žádné signály. A nezapomeňte, že ne každý, s kým přijdete do kontaktu, je otevřeně autistický či ví o tom, že je autistický.

Prosím, zkuste na to pamatovat. Nedělejte unáhlené závěry a nedomýšlejte si věci. Místo toho raději požádejte o vysvětlení. Nepředpokládejte hned to nejhorší. A zkuste připustit, že ne všichni lidé, se kterými se setkáte, vám tónem svého hlasu něco signalizují.

Děkuji vám za přečtení.

Z anglického originálu https://autisticscienceperson.com/2021/01/09/neurotypicals-listen-to-our-words-not-our-tone/ přeložila Alena Hauzarová