Autistický programátor si vzal život kvůli kyberšikaně

Následující text je o sebevraždě autisty. Ale není jen o ní. Je o jejích okolnostech a je příspěvkem do velice vážné diskuse. 

Šikanovaný autista se rozhodl vzít si život

Říci, že zemřelý, Near, byl autista, by bylo značně redukcionalistickým popisem. Stejně jako jiné, ani jeho nedefinovala tato nálepka. Stejně jako například Temple Grandin, Near definovala jejich práce. Bez nadsázky geniální programátor se podílel na vývoji emulátorů pro konzoli SNES (ale i další konzole), které se vyznačovaly naprostou přesností hardwarové emulace (tzv. cycle-accurate emulace). Nešlo o nějaký okrajový zájem. Emulace dělá lidi šťastnými. Je to pro ně cesta, jak hrát videohry, které si pamatují ze svého dětství, a s nimiž mají spojeno mnoho zážitků tak, jak si je pamatují. Je mnoho popsaných případů toho, kdy hraní her pomáhá dětem překonat jinak velice těžká období, spojená například se šikanou, zneužíváním, obtížnou situací rodiny, rozvodem rodičů a dalších událostí. Práce Near nebyla jen technologickou teoretickou činností. Její výsledky pomáhaly mnoha dětem a mnoha lidem, dodnes pomáhají a nadále pomáhat budou. Nedávno také Near vydali anglický překlad hry Bahamut Lagoon, hry, která nikdy nebyla oficiálně do angličtiny lokalizována. Svým obsahem je někde mezi Pokémony a sérií Fire Emblem. 

Near nedefinovala jejich autistická nálepka. Ale stigmatizace s ní spojená z nich udělala terč mnoha útoků. Níže je oznámení jejich smrti:

Následující text je přeložen z genderově neutrálního jazyka, pro který, pokud víme, nemá čeština ještě zažitý úzus. 

“V neděli v 11:45 jsem telefonoval s Nearem. Právě se předávkovali kodeinem a guanfancinem. Viděl jsem fotku oprátky.

Po 30 minutách hovoru začalo na druhém konci hrát Les Voyages De L’âme od Alcest. Jejich hlas jsem už neuslyšel.

„Near si vzal život.“ Tak by to formulovali ve zprávách. Sebevražda je dobrovolný čin, problém samotného člověka. Což naznačuje, že za to nemůže nikdo jiný než oběť a pachatel, který je jeden a ten samý.

Ale takhle lidský mozek nefunguje. Nejsme chladné, vypočítavé stroje. Jsme produktem svého prostředí. Jsme formováni svými zkušenostmi. Jediná silná traumatizující událost může člověka navždy změnit. Stejně tak milion malých událostí. To není slabost mysli, je to základní součást toho, co znamená být člověkem.

Near byl brilantní myslí v koutě webu, který je až příliš často plný toxicity a pronásledování. Navzdory tomu se dál věnoval tomu, co miloval: emulaci a retro hrám. Jako vývojář emulátorů bsnes, higan a ares byl Near neúnavným zastáncem přesnosti v kdysi chaotickém světě emulace. Vyřešil i ty nejnepolapitelnější hardwarové glitche a zapeklité případy a posunul svět emulace SNES mílovými kroky kupředu. Nedávno také uvedl svůj vrcholný počin láskyplného úsilí, fanouškovský překlad hry Bahamut Lagoon, který je dost možná nejnáročnější a nejpečlivěji zpracovanou jazykovou adaptací videohry té doby.

Near byl také neuvěřitelně milý, zábavný a vstřícný člověk. Znal jsem je už několik let, ale poté, co se před několika lety přestěhovali do Tokia, jsme spolu začali mluvit častěji. Patřili k nejskromnějším lidem, jaké jsem kdy poznal, a jen stěží navrhovali osobní setkání, ale nikdy žádnou nabídku neodmítli. Kéž bych to dělal častěji. Vedli jsme dlouhé textové rozhovory a sdíleli mnoho příběhů.

Near nespáchal sebevraždu. Near byl zavražděn. Stal se obětí celoživotního pronásledování. Po dětství, kdy byl zneužíván, a následné toxicitě komunity se Near nakonec stal terčem útoku společnosti Kiwi Farms. Členové této webové stránky si dělají z lovu na méně šťastné, na ty, kteří se nacházejí v pozici náchylné k citovému zneužívání, sport. A činí tak neúnavně. Z pohodlí anonymity, kdy sedí u svého počítače tisíce kilometrů daleko, se vyžívají v tom, že pomalu ničí psychiku druhých, kousek po kousku. Pokud možno až k smrti.

Skoro to přežili. Mnozí by to nepřežili, ale Near byl dost silný na to, aby takovou míru citového zneužívání překonal. Ale Kiwi Farms je neúprosný. Nechtěli se nechat porazit ve své snaze o naprostou emocionální a psychickou destrukci, a tak šli po těch, kterých si Near cenil nejvíc: po jejich přátelích. Některé doxovali, jiné přímo obtěžovali, a dokonce cíleně vyhledávali lidi se sebevražednými sklony, na které se zaměřili.

To Neara zlomilo.

Poté, co se loni propadl do spirály depresí a nakonec se všemi přerušil kontakt, jsem se obával nejhoršího. Nakonec se jim naštěstí podařilo vyhledat pomoc a koncem roku 2020 našli léky, které jim pomohly vyrovnat se s psychickými jizvami po zneužívání. Poprvé se mi Near znovu ozval koncem října 2020 a znovu jsme si začali povídat. Zdálo se, že se situace zlepšuje.

Bohužel léky mohou být vrtkavá bestie. Nefungovalo to navždy. Hrozící hrozba Kiwi Farms, jejich moc zničit nejen Neara, ale i jejich přátele, způsobovala každodenní úzkost, která prostě nechtěla zmizet. V obavách, že se jejich přátelé budou cítit opět zatíženi jejich stavem, se Near rozhodl tomuto tématu vyhýbat. O této recidivě jsem se dozvěděl až dnes.

Pro lidi z Kiwi Farms je to videohra. To, že lidé na druhé straně obrazovky jsou skuteční, na tom nic nemění. Mají radost z toho, že počítadlo zabití stoupá stejně jako u hráčů FPS. Postrádají jakoukoli empatii a neberou ohled na škody, které způsobují ostatním.

Proč to tolerujeme? „Obtěžování“, „online šikana“. Jak se liší od terorismu, od toho, když někdo vezme do ruky zbraň a připraví ostatní o život? Proč záleží na tom, že nešlo o fyzickou kulku? Cíl a konečný výsledek jsou stejné. Říci, že jim Near „vzal život“, znamená dát těmto lidem výmluvu za jejich činy, které přímo vedly k úmyslné smrti člověka.

Někteří z vás možná vědí o Nearově notoricky paranoidním způsobu bytí. Poté, co jsme je poznali, vyšlo najevo, že se jedná o obranný mechanismus; produkt veškerého zneužívání, kterého se jim za celý život dostalo. Měl jsem možná jako jeden z mála to štěstí, že jsem si s nimi mohl vyměňovat hluboce osobní příběhy, přesto jsem nikdy neznal jejich celé jméno – protože jsem to nepotřeboval. Ale kdybych se zeptal, řekli by mi ho. Near je všechno, jen ne chladný a odtažitý v osobním kontaktu; tyto vlastnosti byly nezbytnou fasádou vypěstovanou v reakci na celoživotní obtěžování a zneužívání.

My, internetová komunita, se musíme pořádně zamyslet nad tím, co znamená nadále tolerovat existenci těchto komunit a jednání těch, kteří v nich působí. Nejde jen o Kiwi Farms; podobné stránky slouží k soustředění takových lidí, ale existují napříč všemi komunitami a sociálními médii. Být pasivní vůči tomuto problému znamená být spoluviníkem.

DreamHost, jste registrátorem domény Kiwi Farms. CloudFlare, chráníte Kiwi Farms před útoky. Oba nesete spoluzodpovědnost nejen za smrt Neara, ale i dalších, stejně jako za bolest a obtěžování tisíců dalších. Je to image, kterou si chcete udržet? Stojí vám tento příjem za to, aby vás tížilo svědomí?

Neara jsem naposledy viděl 9. června. Dali jsme si sushi v Akihabaře a pak jsme si sedli na kávu. Ten den jsem měl trochu napilno, ale těšil jsem se, že je brzy zase pozvu na posezení.

Les Voyages De L’âme hráli na druhém konci hovoru opakovaně ještě hodinu.

Nemohla jsem se přinutit zavěsit.

Zveřejněno jménem mého a Nearova společného přítele, který si přeje zůstat v anonymitě kvůli vlastní ochraně. -marcan”

Vyjádření samotných Near z doby před sebevraždou:

Společnost Kiwi Farms však obtěžování ještě o řád zhoršila. Od útoků na mě kvůli tomu, že jsem autista, přes napadání a doxování mých přátel až po pokusy o sebevražednou návnadu na jiného, jen aby ode mě získali reakci. Kvůli tomu jsem přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel. Cítím se za to zodpovědný

Internet není hra. Je to skutečný život. Jsem skutečný člověk. Tyhle věci opravdu bolí. Vložil jsem do toho celý svůj život. Nemám žádné přátele v reálném životě, nemám žádný jiný důvod, proč existovat. Jen tohle. A teď nemám nic.

Pro mě už je pozdě, ale modlím se, aby někdo, někdy, s tou webovou stránkou něco udělal. Trpí tam příliš mnoho lidí a nikoho to nezajímá, protože jsme na internetu relativní nuly a oni to vědí. Zlo vítězí, když dobří lidé nic nedělají.

Z posledního odstavce mrazí.

“Pro mě už je pozdě, ale modlím se, aby někdo, někdy, s tou webovou stránkou něco udělal.”

Připomíná to totiž jiné vzkazy, vzkazy od českých autistů. Někteří tu dnes, stejně jako Near, již nejsou.

Třeba Viki před svou smrtí napsala: 

Jiná autistka napsala:

“Jen žijte a pomáhejte lidem, jako jsem byla já.”

Říkám si, že když šikanují někoho děti, jsou to jenom děti, jsou otevřené, kritické, nemají ty hranice ještě ujasněné … proč ale dovedou být zlí dospělí? To nepochopím nikdy. Bojovala jsem, vysoudila odškodný plat a k čemu mi to bylo? Byla jsem ponížená, zničená, ubrečená, sebevědomí a odvaha na nule … a to jsou jen přívlastky, pár slov, které popisují malinký zlomek mého života. Myslela jsem, že jsem smolař.

Kdybych jako náctiletá nepotkala svou tehdejší psycholožku, možná tady nestojím. Naše sezení nebyla jen systémem – tabulky, test, knižní formulace, nařízená pravidla… chovala se ke mně, jako k člověku … jako k člověku, který má duši

A pak dodala o Viki:

Jedna mladá dívka to vzdala. Nepotkala ty správné lidi, neměla ono štěstí. Její výkřiky duše nikdo neslyšel. A bohužel Viki nebyla jediná taková! Vím o dalších, jejichž duše právě teď křičí. Mně byla dána bojovnost a naučila jsem se hodně zatínat zuby, a měla jsem štěstí. Někdo blízký mě držel nad vodou… co ale ti, kteří nemají nikoho blízkého? Pak vy, kteří jste prostředníci, vy kteří jste ta pomocná ruka mezi světem smůly a štěstí, budete tady, vydržíte a setrváte ve svém úsilí?

O jiné dívce, která si vzala život:

Bohužel už mi neodepíše a tak alespoň doufám, že cesta, kterou si zvolila, už nebude protkaná manipulací a odsuzováním.

Některé z použitých citátů jsou z článků na webu https://www.adventor.org/

Společným a opakovaným momentem všech těch zpráv je nepřijetí, nepochopení, pronásledování. Nemožnost najít pomoc. 

Kyberšikana a postižení. Téma o kterém je potřeba napsat více.

Pronásledování proto, že má někdo nálepku. Proto, že jste autista. Pro vaše odchylky v chování nebo řeči, pro vaše autistické trčení, pro to, že jste divní. Nepopsatelně a neuchopitelně divní. Proto, že vás někdo bere jako někoho, kdo je na tom ještě hůře, než on a na kom si může vylít zlost. 

Dokonce nemusíte být autista. Stačí se jen postavit na stranu autistů v diskusi o autismu. 

Podobné nenávistné skupiny jako ta, která dohnala k sebevraždě Near jsou i u nás. A fungují přesně tak, jako popisuje Near a jeho přátelé: Zaměří se na vás a na všechny okolo vás. Je to jako videohra, co nejvíce ublížit. Jde o konkrétní skupinu konkrétních lidí, která se snaží chovat anonymně, ale není těžké je identifikovat. Několik rodin se jim už muselo bránit právní cestou, protože nekončící a neopodstatněné útoky se již nedaly snášet.

K činnosti této skupiny se před nějakou dobou vyjádřila čelní představitelka jedné místní organizace. Nezastala se autistů, nezastala se rodičů, naopak, poděkovala této nenávistné skupině za její úsilí a čas, který mu věnují. Máme před sebou ještě dlouhou cestu…

Výsledky práce takových lidí jsou zřejmé. Na internetu existovalo velké množství skvělých webových stránek, které byly plné užitečných informací pro rodiče. Řada z nich už dnes není. Jejich autoři se prostě rozhodli, že jim to za to nestojí. Nemůžeme se jim divit. Bohužel jsou tak umlčovány hlasy, které rodinám dokážou nejvíce pomoci, které rodiny často potřebují slyšet nejvíce. Hlasy, které skrze obyčejné popisy každodenních zkušeností dokážou rodinám pomoci pochopit povahu autismu, jak se to projevuje a jak se s tím žije. Jsou mezi nimi i hlasy těch, které často neslyšíme, protože řeč nepoužívají nebo ji použít nedovedou. Přesto a právě proto, jsou to právě tyto hlasy, od nichž se toho můžeme dozvědět nejvíce.

Lidi, jako je Near, si budeme pamatovat. Ne možná jejich jméno, ale to, čím obohatili náš svět a naši kulturu. 

Lidi, jako je Viki, si budeme pamatovat. Ne možná její jméno, ale to, jak moc myslela na druhé i ve chvíli, kdy už se nad ní zavírala hladina. 

Budeme si vědomi toho, že spousta z nás možná cítí něco s čím si nevíme rady a co nedokážeme nijak pojmout. A budeme hledat cesty, jak vytvořit prostředí, kde by se lidé v takových chvílích mohli cítit bezpečně a najít pomoc. 

Možná, že naše hlasy pro ně nebudou tak důležité. Třeba jim pomohou spíš hlasy těch, kteří kráčeli stejnou cestou a jdou po ní dál.

Důležité je nepřestat hledat.