Kdy jsou autistické děti šikanovány: Jak tomu rozumět a jak jim pomoci

Většina autistických dětí je na školách na nějaké úrovni šikanována. Toto víme díky výzkumům.

Také víme, že příliš mnoha šikanujícím to prochází měsíc za měsícem, rok za rokem.

Víme, že mnoho autistických dětí se propadá do depresí a úzkostí, odmítají chodit do školy, přestávají se soustředit na jakékoliv životní cíle a někteří jdou cestou sebepoškozování nebo uvažují o tom, že si vezmou život. Někteří zemřou. Je to velmi vážné téma a každá škola by měla brát vážně to, jak tomu porozumí, jak to prošetří a jak tuto situaci zvládne s ohleduplností, péčí a soucitem.

Mnoho zaměstnanců škol jsou samozřejmě profesionálové, kteří jsou starostliví a soucitní. A chci, aby to v tomto ohledu bylo jasné, protože může být v tomto směru příliš jednoduché nabýt pocit, že lidé nerozumí tlaku, se kterým se učitelé setkávají. Neúprosné cíle, nekonečné množství práce, omezené rozpočty, boje za získání podpory pro dítě, když už tak existuje mnoho dětí, za které je potřeba bojovat. Mnoho mých přátel a kolegů jsou učitelé a já sama jsem byla po mnoho let přímou součástí vedení školy v drsné oblasti se 400 skvělými mladými lidmi a později jsem pracovala ve škole, která se specializovala na autisty. Teď, když pracuji jako profesionál v oblasti autismu, má vlastní autistická minulost a současnost mě mnohému naučila. Jsem vskutku velmi vděčná za mnoho profesionálních souputníků, se kterými se setkávám a za vše, co přinášejí do učitelských profesí.

Zaprvé, potřebujeme porozumět tomu, že autistické děti jsou obecně velmi upřímné a velmi pravdomluvné. Několik vymyšlených příběhů, které přivedou další dítě do problémů a několik vymyšlených situací, které se nestaly. Takže, naším prvním krokem je předpokládat kompetenci a řekněme si, že to, co říkají, budeme brát vážně a že to náležitě prošetříme.

Zadruhé, potřebujeme rozumět tomu, že autismus je převážně o jiném způsobu smyslového zpracovávání. Mnoho autistických dětí například zpracovávají bolest velmi odlišně. Některé mohou být vystaveny silné bolesti jednoduchým opakováním problikávání světlem do očí, nebo jsou přivedeny k shutdownu někým, kdo schválně cvaká nebo kmitá něčím v jejich blízkosti pořád dokola s vědomím, že se s tím autistické dítě nedokáže vypořádat. Některé se začnou svíjet bolestí, když je někdo strká na chodbě, šikanujícími, kteří přesně vědí, jak je strčit a jak říct „Já jsem se jen snažil projít, paní učitelko, fakt“. V každém. Takovém. Případě. Někteří nebudou chápat, že právě prožívají silnou bolest díky velmi silnému zranění, protože zpracovávání bolesti není správně propojeno. Náš vlastní syn hrál ragby několik týdnů se zlomenou nohou a lékař a fyzioterapeut neměli ani tušení, že ji má zlomenou. Ptali se ho, jestli ho bolí. Nebolela. Pro něj to byla nesmyslná otázka. Jen kdyby byli objednali rentgenové vyšetření…

A to je ten hlavní problém s dobrým prošetřením. Pokládáme špatné otázky, zcela nevědomě. Předpokládáme, že autistické dítě bude projevovat bolest a že bude odpovídat s těmi správnými reakcemi bolesti.

Autistické mozky doručují informace jinak. Jinak je také shromažďují. Náš syn, respektovaný trenér a přednášející na konferencích, využívá analogii „teorie kruhového objezdu“ k tomu, aby popsal, jak rychle autistické mozky dokáží dosáhnout „přetížení“ a důležitost toho mít prostor, aby byla „doprava“ v mozku opět zklidněná a začala se opět plynule pohybovat.
(http://annsautism.blogspot.com/2018/07/roundabout-hypothesis-guest-blog-by.html)

Musíme také přihlédnout k tomu, že existují čtyři základní typy vzpomínek:

• Pamatování si toho, jak něco udělat (procesuální paměť)
• Pamatování si faktů o předmětu nebo osobě (sémantická paměť)
• Pamatování si smyslových detailů o něčem, znázornění, zvuk atd. (percepční paměť)
• Pamatování si časové přímky toho, co se stalo a kdy (epizodická paměť)

Poslední z nich je ta, se kterou mají mnozí mladí autisté problém. (I když někteří autisté si skvěle pamatují, co a kdy se stalo, takže to až tak nemůžeme generalizovat.)

Kde je problém v případě epizodické paměti? Například:

„Před několika dny jsme šli do kina a něco jsme viděli. Co to bylo?“
(přemýšlí)
(stále přemýšlí)
Ha, dorazil jeden fakt – hodnocení 7.3 IMDb…počkat, s čím to bylo spojené…následuje vzpomínku zpět…přemýšlí, stále přemýšlí…některé části jsou v pořádku, některé části ne…jsem skoro tam…
(stále přemýšlí)
Ha! Aquaman! Našel jsem ten soubor! A bum, tady jsou ta data pro celý film a pro to, o čem byl děj. 

Ale nejsou řazena dle časových souvislostí. Vše je tam zároveň. Ale často v „zapečetěném boxu“ bez časového propojení s dneškem.

A pokud je dítě silně traumatizované, pak se tento box prostě nedá otevřít. Velké množství mladých autistů žije s PTSD nebo CPTSD díky incidentům nebo sériím útoků šikany. To je, samozřejmě, velmi specializovaná oblast k rozluštění a potřebuje pomoc a podporu vycvičených odborníků na PTSD.

Takže, co se stane, když učitel, prošetřující incident šikany z minulého čtvrtka, položí otázku: „ Sam, co se ti stalo minulý čtvrtek?“

Sam nemá ani páru. Potřebuje minulý čtvrtek zařadit do kontextu. Sam dokáže odpovědět něco, co se zdá být vskutku neužitečné jako „Já nevím.“ Nebo „K čaji jsem měla sýrové čipsy.“ nebo „Šla jsem do školy.“

Toto jsou, samozřejmě, přesné odpovědi na položenou otázku. Musíme být konkrétní. Musíme postupně připojovat informace, opatrně a pomalu, s potřebnou podporou, kterou dané dítě potřebuje.

Předpokládejme, že se učitel zeptá: „Bolelo to?“ A Sam odpoví: „Ne.“ Obvykle toto je důvod, kdy zmatený učitel řekne: „No, pak to tedy asi nebylo tak zlé.“

Připomeňme si našeho syna, o kterém se zmiňuji dříve, který hrál ragby se zlomenou nohou několik týdnů. Nebolelo ho to. Ale to byla špatná otázka.

Takže, jakou otázku bychom měli položit? Měli bychom se poradit se školní zdravotní sestrou nebo s jiným důvěryhodným lékařským odborníkem, a zároveň bychom měli dodržet školní řád a jeho stanovy, abychom prošetřili, jestli je zraněný. Prohlídka a testování, spíše než předpokládat odpověď: „To nebolí.“, což znamená „To je prkotina.“ Jestliže se objeví modřiny, pak předpokládejme, že je to vážné. I když některé autistické děti jsou ve své přirozenosti nemotorné a dokáží se zranit i náhodně. Ale obecně platí, že modřiny a druhy zranění jsou v těchto případech odlišné. Zkontrolujte vaši bezpečnostní politiku a řiďte se jí.

Předpokládejme, že se učitel ptá: „Řekla jsi jim, aby přestali?“

Mnoho autistických dětí jde v případě sociální nouze rovnou do shutdownu. Jejich schopnost mluvit nebo se hýbat je v tuto chvíli na nule. Nemohou už mluvit, ale mohou pouze uniknout. 

Další se dostanou do meltdownu, což není výbušnost povahy, ale může obsahovat něco, co vypadá jako vzteklá odveta. Je to spíše jako epileptické „vypnutí“, které nemají pod kontrolou.

Ať už shutdown nebo meltdown, obojí je pro ně nepříjemnou zkušeností, u které si obvykle vůbec nepamatují, že se stala, a následuje velké vyčerpání a zmatenost. Není to snaha někoho napadnout.

Předpokládejme, že se učitel ptá: „Kamarádíš se s (šikanujícím)?“ a Sam odpoví, že ano? Mohlo to být způsobeno tím, že Sam vůbec netuší, že je šikanována. Mohlo to být tím, že šikanující prohlásil, že je její kamarád a Sam si opravdu myslí, že toto je to, co kamarádi dělají. Mohlo by to být tím, že Sam je osamělá a zoufale touží po lidské společnosti, takže je ochotna si zadat s šikanujícím, protože nakonec, tento šikanující s ní pak někdy prohodí pár slov. Ano, některé z našich nádherných autistických dětí tak zoufale touží po lidském kontaktu. Často učitelé zaznamenají mnohem více případů šikany než samy autistické děti.

Šikanující se mohou naučit, že autistické dítě mohou silně uhodit a autistické dítě nic neřekne a zjevně necítí bolest. Šikanující mohli objevit autistické dítě, kterému mohou způsobovat silnou bolest věcmi, které dokáží před učitelem velmi snadno skrýt. Šikanující se brzy naučí, že svět často chce vidět autistické děti jako ty „odporné“, jako ty „potížisty“. Je velmi snadné pro šikanujícího mít požitek z toho, když mohou druhým říct, že tohle autistické dítě je tím problémem, že toto autistické dítě je ve skutečnosti tím, kdo šikanuje…

Můžeme si toho být vědomi.

Můžeme dát autistickému dítěti čas, aby zpracovalo to, co se stalo.

Můžeme jim dovolit, aby odpověděly písemně, kresbou, možná vymodelovaly postavy, aby popsaly, co se stalo.

Můžeme si pozvat odborníka na autismus k tomu, aby dekódoval to, co se stalo a aby spolupracoval se školním týmem.

To, co se odborníkům nesmí nikdy stát je, že řeknou: „Nevěřím ti.“ nebo „Ty si vymýšlíš.“ nebo „To byla jenom prkotina, nech to být.“ Pro ně to ale nebyla prkotina.  Bylo to bolestivé a strašidelné a ponižující.

Zdání klame, když hledáme „ ty pravé“ odpovědi od autistického dítěte. Mohou se usmívat, zatímco cítí bolest. Mohou se smát, zatímco jsou vyděšené. Jejich odpovědi mohou být opožděné nebo se mohou zdát nevhodné. Ale to neznamená, že nejsou v nebezpečí. Prověřte to. Znovu to prověřte. Prověřte to s rodinou. Prověřte to, i když je dítě terčem sociálních médií. I když je terčem ve školním autobuse. I když je terčem ve škole i mimo ni.

Mezitím sledujte pečlivě a s respektem, co se děje. Najděte způsoby, jak je oddělit od lidí, kteří jim způsobují problémy, jestliže můžete. Přesuňte potížistu spíše, než narušovat řád a prostor bezpečí autistického dítěte. Existuje prostor bezpečí, které může dítě získat, aby si odpočinulo, s koníčkem, který si užívá, jestliže by ho upřednostnilo? Nebo nějaká jiná část či hřiště, kde si mohou běhat, když to potřebují? Existuje nějaký plán „bezpečného člověka“ pro dobu přestávek, jedinec, který je pro děti někdo, ke komu mohou přijít, kdo je pro ně druhým párem očí a uší? „Přátelský kruh“, kam dítě může jít, když se cítí osaměle a když se necítí bezpečně, kam mohou přijít a přátelsky posedět kamarádi a lidé označení jako bezpeční?

Jsem trochu ostražitá ohledně přátelských programů, které některé školy využívají, kde jsou děti prakticky upláceny, aby byly s autistickými dětmi. Obvykle to nekončí dobře a autistické děti se začnou domnívat, že ostatní lidé s nimi budou pouze, když jim za to zaplatí. To není dobrá životní lekce pro žádné dítě. Takže výběr kamarádů by měl být dobře promyšlen, s dítětem nebo dospívajícím, který opravdově chce být s někým kamarád.

Diskutuje celá škola, jestli je místem bezpečí a respektu a diskutuje o tom, co udělat, když si myslíme, že je v ní někdo šikanován? Existují skvělé výcvikové skupiny, které s těmito problémy dokáží pracovat. Ať už se jedná o celou školu nebo o celou třídu, nemusíme odhalovat, kdo je autistický, nebo kdo může mít problémy.

Autistické děti v našich třídách jsou fantastičtí mladí lidé, ale obvykle prožívají jen těžko snesitelné zážitky strachu a bolesti. Obvykle jsou oslepené a ohlušené bolestivým světlem a zvuky moderních tříd a vyděšené z dalšího bití, dalšího ostrakizování a dalšího shutdownu. Z dalšího člověka, který jim řekne, že to byla prkotina.

Rve mi to srdce.

Dokážeme s tím něco udělat, společně. Protože naše autistické děti si zaslouží něco lepšího.

Z anglického originálu od Ann Memmott, zveřejněného na
http://annsautism.blogspot.com/2018/12/autistic-children-being-bullied-how-to.html

Přeložila Jana Csémy