Autismus a souhlas

Jak jste si asi všichni všimli, média (profesionální i sociální) v poslední době neustále hovoří o kontroverzi, která je spjatá s politikou souhlasu (neboli anglického „consent“).

V této oblasti mám celkem neoblomné názory, ale ty dám teď na chvilku stranou a budu se soustředit na jeden malý aspekt této současné konverzace:
Jak nejlépe pomoci autistickému člověku, který má potíže v čtení sociálních náznaků, poskytovat či odmítat svůj souhlas?

Konsenzus většiny, který jsem viděla v autistické komunitě, je, že když má někdo problémy číst sociální náznaky, neznamená to, že bychom si jich neměli vůbec všímat.

“Pokud sociálním náznakům nerozumíš, musíš se zeptat na verbální souhlas,“
               —anonymní autistický uživatel Facebooku
 
“Myslím si, že je ableistické předpokládat, že autističtí lidé nedokáží rozpoznat ne-souhlas,“
               —anonymní autistický uživatel Facebooku

Nicméně, a taky částečtně i díky tomuto, jsem viděla mnoho příspěvků, komentářů, blogů od autistů, v kterých píší, že jsou úzkostní, protože neví, jestli mají vůbec schopnost dávat informované souhlasy.

Jeden muž napsal:

“Pohrával jsem si s myšlenkou nikdy nezačínat a neinformovat mé potenciální partnery o tom, že břemeno je na nich, ale když se podívám zpátky s čerstvou hlavou, vidím, že takhle se to dělat nedá nebo mi to rovnou bere z rukou zodpovědnost. Takže hádám, jak se jen my autističtí chlapi můžeme zlepšit…“

Jako autisté už víme, že se musíme manuálně naučit jemnější sociální komunikaci. A když dojde na něco, s čím mají potíže i neurotypici, může nám to připadat ještě bezútěšnější. Takže do toho zase skočím já, všeználek!
Čas na malý příběh:

Když jsem se poprvé přestěhovala do New Yorku, začala jsem se kamarádit s lidmi z polyamory komunity. Jsou to velmi tolerantní lidé, nevadí jim podivínství, a překvapivě jsou velmi otevření autistům, protože jsou posedlí otevřenou komunikací.

Co se mi na poly lidech velmi líbí, je, jak velký důraz dávají na normalizování obsahu. Předpokládám, že adaptací na romantický život, který vyžaduje intenzivní úrovně komunikace, se kultura souhlasu
dostala do každého aspektu poly sociálního světa – a to včetně běžných společenských setkání!

Jednou, před lety, jsem byla ve městě nová a byla venku se skupinkou svých poly přátel. Mluvila jsem s cizím člověkem (který o mé diagnóze nevěděl), o něčem, už ani nevím, o čem. Docela aktivně komunikoval rukama a v jeden moment se pohnul, aby se dotkl mé ruky, aby dal na něco důraz, tak, jak už to neurotypici dělávají. Uprostřed pohybu se zastavil a řekl:“Bude ti vadit, když se tě dotknu?“

Pro mé autistické já, které je citlivé na dotek, to bylo úžasné! Úplně mě to dostalo! Zázrak! Oblaka se roztrhla a z nebe sestoupili andělíčci a začali zpívat. Myslím, že jsem odpověděla něco ve stylu, “Díky, že se ptáš, vlastně fakt nemám ráda, když se mě někdo v konverzaci dotýká.“ Řekl mi na to jen “Ok, v pohodě, dík, žes mi to řekla,“  a konverzace normálně pokračovala dál. Ten krátký moment naprosto proměnil můj svět. Byla jsem u vyjevení, jak moc dobře se cítím v této skupině, když vím, že se mě lidé zeptají, než se mě dotknou. Když jsme měli odejít, a kamarád, který mě přivedl, všechny objímal, někdo se na mě podíval a usmál se a řekl, objímáš se ráda?“ Místo toho jsme si plácli pět. Takže pravidlo je, když nevíte, to, co jsem se naučila od svých poly přátel: Ptejte se!

A já vám slibuji, že je možné se zeptat, aniž by se lidé cítili divně, ať už média říkají cokoliv, nebo kluci na škole, nebo porno, nebo cokoliv jiného. Díváte se někomu hluboce do očí, (fuj oční kontakt) a přemýšlíte, jestli je máte políbit? Jemně zašeptejte, „můžu tě políbit?“ Je to fakt takhle jednoduché.

Vím, že mám sama ráda skripty a předpřipravené věci, takže tady je seznam dalších možností, jak
věci třeba říkat:

• “Mohu se tě dotknout?“
• “Je toto OK?”
• “Jen mi dej vědět, kdyby ti něco nebylo příjemné”
• “Cítíš se při tomhle OK?”
• “Jak máš rád/a, když se tě druzí dotýkají? Jemně nebo pevněji?”
• “Mám sehnat kondom?”
• “Chceš v tom pokračovat?“
• “Jak moc jsi v pohodě s tím, že večer půjdeme ven?”
• “Jsi v pohodě?”

Když nevíte, PTEJTE SE.
Když odpověď jen předpokládáte: PTEJTE SE.
Když doufáte, že řeknou ano, a nechcete se ptát pro případ, že by řekli ne: PTEJTE SE.

Když chcete někoho přesvědčit, aby s vámi měl sex: NECHTE TOHO A PTEJTE SE.

Vždycky.

Z anglického originálu
https://kirstenlindsmith.wordpress.com/2018/01/16/autism-and-consent/
přeložila Zrzi.cz