Jednoduchá dětství

Jednoduchá dětství.

Našim postiženým dětem a především našim autistickým dětem jsou často upírány možnosti být součástí života rodiny a mít dětství, která jsou mnohem více dostupná neautistickým dětem. Věřím, že to dokážeme změnit tak, že budeme kriticky přemýšlet o svých vlastních jednáních vůči nim.

Když pročítám příspěvky v online rodičovských komunitách rodičů postižených dětí (což nesnáším, ale cítím, že je to potřeba pro práci, kterou dělám), jsem opakovaně ohromena zjištěním, že pečující zbytečně komplikují dětství a rodinný život – a jsou přesvědčení o tom, že vlastně nemají ani jinou volbu. Pravděpodobně by řekli, že to není jejich chyba, že to způsobil autismus. Nebo že se jen prostě snaží pomoci svému dítěti, aby uspělo. Nebo že to nikdo nemůže pochopit („Zkus si být v mé kůži!“). Po mnoha letech, kdy slyším tyto stále stejné kecy, zjišťuji, že to prostě není pravda. Autismus nezpůsobil, že by dětství vašeho dítěte zmizelo – to, co to způsobilo, byly hodiny terapií každý týden. Autismus nezpůsobil, že má vaše dítě pocit, jako by ho stále někdo dozoroval – to, co to způsobilo, byly neustálé pokusy opravovat jejich přirozené způsoby bytí. Autismus nezpůsobil vystresovanost vašeho dítěte – způsobil to ableismus. Vy jste to způsobili.

Čím více let uplyne a čím více strachu je do světa vypouštěno, tím je pro rodiny těžší a těžší prohlédnout skrz tyto toxické zprávy o autismu, které je neustále bombardují. Je to horší, ne lepší. Například po několika letech, kdy mi říkali, že mě otrávilo očkování, jsem se fakt nasrala, ale ostatní lidé se místo toho začali bát. Tohle dělá strach – jestliže jste mu vystaveni, může do vás začít pronikat.

Změnu, kterou chci vidět, je ta, která vede k větší jednoduchosti světa ve vztahu k našim postiženým dětem.  Autismus není to, co vaše děti ničí – jste to vy. A vy to nedokážete zastavit, pokud nepřehodnotíte v tomto vztahu svou úlohu.

Chci, aby si autistické děti mohly hrát v parku se svými kamarády. Chci, aby je jejich rodiče nechaly, aby měly spousty neurodivergentních kamarádů, namísto toho, aby poslouchali „odborníky“, kteří si myslí, že naše děti by měly být hlavně se svými neurotypickými vrstevníky, proto, aby se některé z těch údajně dobrých neurotypických vlastností na ně přenesly. Já chci, aby měli neurotypické kamarády, když chtějí, jasně. Ale chci, aby měly děti možnosti si najít pro sebe ty pravé kamarády a aby měly podporu v tom, jak si je udržet. Chci, aby autistické děti mohly mít atypický motorický vývoj, aby si mohli dovolit se ušpinit a být neobratné, ale aby si zároveň nebyly těchto projevů stále vědomé, protože ostatní lidé z toho dělají problém. Chci, aby byly vidět jejich sociální schopnosti namísto toho, aby byly prakticky ignorovány, protože se chybně předpokládá, že autisté nemají dobré sociální dovednosti. Chci, aby mohly lézt po stromech, když chtějí a ne aby všichni probírali, že „nemají pud sebezáchovy“. Lezení na stromy je legrace a nikdo toto neříká o neautistických dětech, když ty rády lezou.

V zásadě, byla bych ráda, kdyby více rodičů přemýšlelo o svých myšlenkách a domněnkách. Nemusíme překombinovávat dětství našich autistických dětí. Můžeme plánovat věci, které dělají neautistické děti. Já plánuji stanování, jízdu na kole, turistiku a pikniky s rodinou. Také nemusíte vytvářet problém z jednoduchých dětských projevů. Vaše děti nejsou méně autistické, když mají prima dětství. Zbavte se těchto hloupých předsudků, dokud  máte stále čas nechat vaše dítě být dítětem.

Prosím nás všechny, abychom se podívali s odstupem na medikalizaci autistů a na strach z autistů. Také přijměme naši úlohu v tom jak společnost chápe naše autistické děti jako kolektivní neštěstí. Není možné vinit autismus, ale nás možná ano.

Z anglického originálu Simple Childhoods

přeložila Jana Csémy