Tucet způsobů, jak si neporozumět s autistou

Redakce Psáno odborníky 10/09/2019 | 0

Proč si autisté a ne-autisté tak často špatně rozumí?

Protože naše mozky jsou jinak propojeny, a způsob, jakým působíme na sebe vzájemně a jakým působíme na svět, se liší na základě našeho neurotypu.

Zde je 12 nejtypičtějších nedorozumění, která se objevují mezi ne-autisty a autisty:

1. Proč?

Když se autista zeptá „proč?“, myslíme to doslovně jako otázku. Neskrývá se za ní nic jiného. Ptáme se na více informací, abychom porozuměli tomu, co je řečeno, a abychom tak vykonali úkol, jak bylo požadováno.

Nicméně pro ne-autisty otázka „proč?“ může mít i druhý význam. Může to doslovně znamenat, že potřebují vysvětlení, ale také by to mohl být záměrný signál neúcty.

V případě druhé možnosti neurotypický člověk ve skutečnosti nepokládá otázku „proč?“ pro objasnění, ale zpochybňuje Vás nebo Vaše schopnosti a/nebo se ptá, co jste po nich chtěli ve snaze být na Vás drzý. Pasivně Vám naznačují, že ten nápad je směšný.

Mnoho lidí na spektru tímto způsobem neuvažuje. Pro nás, „proč“ má pouze jeden význam a to je získat objasnění, abychom plně pochopili to, co se od nás očekává.

2. Meltdowny vs. Záchvaty vztaku

Záchvat vzteku je záměrný pokus dosáhnout něčeho, co člověk, který má záchvat vzteku, chce. Je to taktika. Meltdown je nekontrolovatelná exploze emocí, která obvykle následuje po mnohačetných zkušenostech smyslového přetížení. Je to neurologický fenomén, který nemůže být kontrolován.

Jestliže máte problém vidět mezi nimi rozdíl, pak se příště dívejte na neurotypické dítě, které se začne vztekat, protože mu někdo řekl „ne“. Bude pravděpodobně plakat jen minimálně a bude se dívat nahoru na lidi okolo sebe, aby vidělo, jestli jeho jednání má kýženou odezvu.

Jestliže se však dítě řítí proti zdem, vzlyká, křičí a bouchá hlavou, a jestliže se toto dítě nesnaží dívat na ostatní okolo sebe nebo se dokonce zdá, že nevnímá nebo nerozpoznává ostatní okolo sebe, tak to je meltdown.

3. Podrobnosti, prosím!

Neurotypický mozek je velmi dobrý v zaplňování mezer, když jim někdo vypráví o tom, jaký byl jeho den, nebo když vypráví o něčem, co se jim v minulosti stalo. Autistický mozek má s tímto často potíž. Většina z nás potřebuje detailní vysvětlení, abychom pochopili, co je nám sdělováno, abychom si vytvářeli ucelený obraz v našich myslích.

Jestliže je ne-autistický člověk v prostředku vyprávění příběhu nebo popisu hrubé části svého dne a jestliže je neustále dotazován na detaily, které nepovažuje za důležité (Kdy během dne? S kým jsi byl? Stalo se první toto nebo tamto?), cítí se vyrušován, vyslýchán a nevyslyšen.

Avšak autistický člověk tyto otázky pokládá, aby si mohl s neurotypickým člověkem porozumět. Není to pokus tohoto člověka přerušit, ale je to snaha o navázání kontaktu.

Bohužel, toto je často špatně pochopeno a může to vést ke komunikačním problémům na obou stranách.

4. Ještě jednou, kdo že jsi?

Prosopagnosie, neboli obličejová slepota, je běžná mezi lidmi na spektru. Někteří z nás mají opravdu obtíže rozpoznávat lidi mimo určitý kontext. Například, jestliže jsme zvyklí vás potkávat v kostele nebo ve škole, ale potkáme vás venku v obchodě nebo v místním parku, můžeme mít pocit, že vás poznáváme, ale nejsme schopni tak úplně si to ve svém mysli spojit dohromady.

Když se Vás autistický člověk ptá, kdo jste, nebo se zdá, že má potíže si Vás zapamatovat, pak je to přesně to, co se děje. Nejsou za tím žádné skryté motivy. Neznamená to, že pro ně nejste důležití nebo že Vám nevěnují pozornost.

Avšak neurotypičtí lidé mohou toto chování pochopit tak, že to znamená, že ani nestojí za zapamatování nebo nestojí za to se vůbec obtěžovat. Mohou si o tomto autistovi mylně myslet, že je snob, někdo nadřazený nebo že se chová, že „je pro ně až moc dobrý“.

5. Samota

Mnoho autistických lidí potřebuje hodně času, kdy jsou o samotě, aby se dobili po socializaci nebo po práci. Potřebujeme strávit času u svých speciálních zájmů a zůstat ve svých rutinách, abychom se cítili v klidu a soustředění. Odlišnosti v autistických mozcích způsobují náročnější zpracovávání sociálních vstupů a mohou nás přetěžovat.

Bohužel tato potřeba samoty může být špatně vyložena tak, jako že nemáme rádi své kamarády a rodinu nebo, že se chováme, jako bychom byli „pro ně až moc dobří“.

Toto není jednoduše ten případ. A znovu, není zde žádný skrytý úmysl. Prostě si potřebujeme odpočinout.

6. „Obličej bez výrazu“

Mnoho autistů má to, co je považováno za „prázdný“ výraz obličeje nebo ve více klinickém termínu „bez zájmu“. To je ten pohled do dáli, povolené rysy a lehce otevřená ústa nebo pohled bez výrazu, který jste pravděpodobně viděli docela často.

Bohužel pro některé lidi, kteří s autisty nemají mnoho zkušeností, může „obličej bez výrazu“ způsobit vážná nedorozumění a mylné představy, které mohou vést k nezájmu a dokonce k týrání.

Autista, který se jeví, jakoby neměl v obličeji žádný výraz a dívá se do dáli, může být mylně považován za nezdvořilého, záměrně ignorujícího ostatní, za člověka bez zájmu, za toho, kde se ani nesnaží rozumět, nebo dokonce za toho, kdo uvažuje o spáchání vraždy.

Ano, tu poslední zmínku jste četli správně. Lidé, kteří mají velmi malou zkušenost s jedinci na spektru, se mohou mylně domnívat, že někdo, kdo nemá žádný výraz v obličeji, přemýšlí o špatných věcech, a je proto ostatním nebezpečný.

Toto může autistu velmi poškodit a může to být podnětem k týrání od těch, kteří si to nesprávně vyloží a cítí se ohrožení tímto nedostatkem výrazu v obličeji.

Obličej, který zcela postrádá výraz, může znamenat mnoho věcí, zahrnující mimo jiné:

Autista nechává své smysly odpočinout od přetížení. Je to mírná forma disociace, která mu pomáhá restartovat mozek a uklidnit nervy.

Můžeme se na něco hluboce soustředit. To znamená, že jsme ve 100% soustředěni na něco, co děláme, udržovat výraz v obličeji vyžaduje soustředěné úsilí.

Mnoho autistů má nedostatek propojení mezi částmi mozku, které zodpovídají za zpracování emocí a těch, které jsou zodpovědné za koordinaci výrazů obličeje, takže se mohou extrémně zajímat, být vzrušení, rozčílení nebo naštvaní, ale jejich obličej tyto emoce nebude reflektovat. Kontrolovat výrazy ve svém obličeji pro ně může být dokonce mnohem náročnější, když jsou unavení.

Někteří z nás dokonce nepoužívají výrazy ve svém obličeji, dokud není v jejich přítomnosti někdo, od koho by je použili, takže pokud si nejsme vědomi toho, že jste v místnosti, naše obličeje se mohou vrátit k bezvýrazovosti. Já o sobě vím, že to tak dělám!

7. Nedostatek očního kontaktu

Pro mnoho autistů je oční kontakt téměř fyzicky bolestivý. Například v mém případě, jakmile se někomu podívám přímo do očí, cítím jak se mi „otočí žaludek“, jako bych minula schod cestou dolů ze schodů.

Nemohu s nikým zůstat v dlouhodobějším očním kontaktu, ale to neznamená, že si tohoto člověka nevážím, že mám důvod něco tajit, nebo že ho neposlouchám.

Já totiž poslouchám mnohem lépe, když se necítím pod tlakem, abych navazovala oční kontakt, protože smyslové přetížení, které mi způsobí oční kontakt, zcela pokřiví mou schopnost zpracovávat vizuální informace.

8. “Bílé lži“

Od dětství je většina z nás vychovávána, že lhaní je špatné a že lež je něco nepřijatelného a že bychom měli být upřímní a že bychom měli říkat pravdu. No, autisté mají tendenci brát tuto morální lekci trochu více doslovně než neurotypici.

Pro mnohé autisty to znamená, že neexistuje rozdíl mezi běžnou lží a „bílou lží“, což jsou nepravdy, které jsou řečeny druhému, abychom nezranili jeho city.

Zdá se, že toto je něco, co neurotypici dokáží velmi snadno odlišovat, aniž by jim to někdo řekl. Na druhé straně autisté potřebují toto vysvětlit, protože se to k nám takto přirozeně nedostane.

Kromě toho, jakmile se jednou naučíme nějaké sociální pravidlo, pak je v podstatě pro nás vryto do kamene.

Jinými slovy: Nelži. Tečka.

Nechápeme, že existují výjimky nebo nevíme, kdy je použít, což znamená, že jestliže se nás zeptáte, jestli je váš dech něčím cítit, a my si myslíme, že smrdí jako žumpa, pak vám to řekneme.

Jestliže se nás zeptáte, jak nám chutnalo od vás uvařené jídlo, a my si myslíme, že to chutnalo jako uvařený slimák, pak vám to řekneme. Jestliže se nás zeptáte, co si myslíme o vašem novém účesu, a my si myslíme, že vypadáte jako Ronald McDonald po třídenním flámu, pak vám to řekneme.

Jak vidíte, já mám opravdu velmi ráda humor. Většina z nás by to pravděpodobně nelíčila tak barvitě, ale ani nepomyslíme na to, že bychom neodpověděli pravdivě, když se nás na něco ptáte. Nakonec, jestliže otázku pokládáme my, pak my očekáváme upřímnou zpětnou vazbu a nehledáme žádné vyhodnocování.

9. Hlasité pozorování

A když už jsme u té pravdy, někteří autisté tvoří hlasitá pozorování našeho světa se smíšenými výsledky. Z našeho pohledu, jednoduše upozorňujeme na to, co vidíme svýma očima. I když to tak není myšleno, některá naše pozorování mohou být chápána jako záměrně hrubá a urážlivá.

Přemýšlejte o tomto, jestliže dítě jakéhokoliv neurotypka na něco ukázalo a řeklo, „Ten pes je flekatý!“, jestliže popisovalo dalmatina, pak to neznělo urážlivě.

Ale pokud to samé dítě ukázalo a řeklo, „Ta paní je ale flekatá!“, jestliže popisuje její akné, pak by to znělo velmi urážlivě.

Každopádně, pro mnoho autistů mezi těmito dvěma větami neexistuje žádný rozdíl. Obě věty jsou pouhým pozorováním, cílem není někoho urazit.

Tak, jako to platí pro jakýkoliv jiný typ sociálních pravidel, je to něco, co jsme schopni se naučit, ale většině autistů to nedochází automaticky.

10. Tón hlasu

Mnoho lidí na spektrum má něco, co je označováno jako monotónní (plochý) tón hlasu nebo mluví naopak trochu hlasitěji než ti ostatní okolo nich. Tento nevýrazný a hlasitý tón může být mylně chápán jako agresivita nebo neúcta, i když to není ani jedno z nich. Je to prostě způsob, jakým tento člověk mluví. Často autisté nedokáží slyšet tón svého vlastního hlasu a/nebo neuvědomují si, jak to zní druhým.

Já osobně jsem mívala velmi nevýrazný a monotónní hlas, ale naučila jsem se ho modulovat a nastavovat obraty jak jsem dospívala. Také jsem se naučila ubrat na hlasitosti, ale to mi trvalo roky. Přehnaně jsem to kompenzovala tím, že jsem mluvila příliš potichu a to také nefungovalo.

Toto je něco, co ten Váš autista je schopen se naučit, i když ne každý na spektru je schopen změnit tón svého hlasu a to je také v pořádku.

11. Neurčitost

Jestliže jste si naplánovali něco se svým milovaným autistou a on se neukázal, když jste to očekávali, nebo se objevili v úplně jiné části budovy, mohli byste to mylně chápat jako nedostatek péče nebo pozornosti, a nebo dokonce, že si z Vás dělá blbou legraci.

Pravdou ale je, že neurčitost může být pro mnoho autistů docela matoucí. Pokud s autisty plánujete, pak jim dejte konkrétní informace.

Namísto, „Sejdeme se v restauraci dole ve městě okolo páté,“ nám dejte více informací, jinak můžeme mít otázky, na které se ale bojíme zeptat. Například, „Je okolo páté trochu před pátou nebo trochu po páté? Sejdeme se u dveří? Na parkovišti? V budově?“

Tyto nezodpovězené otázky, které v naší mysli kolem nás krouží, mohou způsobit, že začneme panikařit, a když se konečně setkáme, můžeme se pak jevit zdeptaně, což může vést k dokonce ještě větším nedorozuměním.

Místo toho, zkuste toto, „Sejdeme se v Samově restauraci na Hlavní ulici v sobotu v 5 hodin odpoledne a počkám na tebe vevnitř u baru.“

12. Nezávislá iniciativa

Toto je téma, o kterém jsem nedávno psala na své Facebookové stránce. Někdo jiný přišel s touto frází a já jsem na ni navázala. V zásadě, nezávislá iniciativa je schopnost si všimnout, že je potřeba něco udělat a schopnost to udělat bez pobízení nebo připomínání.

Například, můžete si lámat hlavu nad tím, proč Váš autista nemyje nádobí nebo neposbírá špinavé prádlo nebo nevezme odpadky, když je zcela zjevné, že je potřeba to udělat. Je to tak, že mnoho z nás nevidí, že je to potřeba udělat. I když jsou tyto věci zjevné, nepřimějí nás k žádné odezvě, protože je to prostě jenom upozaděná informace, jako že je gauč nebo televizor.

Je velmi snadné toto chování mylně zaměňovat za záměrnou lenost, ale není to tak. Autisté často potřebují, aby jim bylo řečeno velmi specificky, co je od nich očekáváno a připomínat jim buď slovně, nebo připomínkou na telefonu. Jakmile se povinnost stane součástí naší rutiny, je obvykle vykonána bez pobízení.

Nicméně, každý je jiný. Někteří potřebují pomoct víc a někteří zase méně.

Chci poděkovat týmu aspergrových přispěvatelů, že mi právě s tímto pomohli. Nemohla jsem se dostat přes číslo 5 a věděla jsem, že je toho mnohem VÍC.

Napadají Vás ještě jiná nedorozumění, která by se měla přidat?

Z anglického originálu https://theaspergian.com/2019/08/14/a-dozen-ways-you-might-be-misunderstanding-the-autistic-person-in-your-life/