Narcismus v kontextu autistických rodin

Nic takového se nikdy nestalo.
A pokud se to stalo, nemohlo to být tak hrozné.
A pokud to bylo tak hrozné, stejně se svět nezboří.
A pokud jo, není to moje chyba.
A pokud je to moje chyba, neudělal jsem to přece schválně.
A pokud jsem to udělal schválně… Pak sis to asi zasloužil.
– Chris Shepherd, Narcisistická modlitba

V autismu hraje nepominutelnou roli genetika. Pokud má dítě autismus, neznamená to, že mají autismus oba nebo jeden z rodičů, ale je velmi pravděpodobné, že to tak může být. Buď v přímé rodině nebo v širším příbuzenstvu. Zajímavé je i to, že autisté mají jistou (nevědomou) tendenci vybírat si úzkostné partnery. Může jít o partnery autistické, ale také o lidi, kteří prošli nějakou traumatickou zkušeností nebo o partnery, u nichž je úzkost důsledkem nejistého nebo jinak nenaplněného vztahu s vlastními rodiči. Pak se mohou objevovat situace, kde v důsledku obraných mechanismů může u jednoho nebo obou partnerů dojít k rozvoji patologie osobnosti. I tam, kde k tomu nedojde, je možné, že rodina autistického dítěte naplňuje rysy Narcisistické rodiny.

Model takové rodiny popisují psychoterapeuti Stephanie Pressman a Robert Pressman. A ačkoliv se v takové rodině nutně nemusí vyskytnout jedinec, který je nositelem narcisistických rysů, rodina jako celek tak může fungovat. V jádru narcisistické rodiny podle Pressmanových nalézáme situaci, kdy v rodičovském vztahu s dítětem nedochází k naplnění potřeb dítěte, protože je cele zaujat potřebami jednoho nebo obou rodičů. Zajímavé je, že nenaplnění potřeb dítěte nemusí být nutně záměrem rodiče, tedy například tam, kde narcisistický rodič klade na první místo svoje potřeby, ale je možné, že rodič na potřeby dítěte nereaguje přiměřeným způsobem ne proto, že by nechtěl, ale prostě nemůže. Typickým příkladem by mohlo být třeba to, že rodič sám v brzkém dětství přišel o svoje rodiče a sám tak neprošel zkušeností, v níž by ho mu osoba rodiče pomáhala naplnit potřeby a porozumět světu.

Podstata definice Narcisistické rodiny nás přivádí k autismu. Ve stavu, kdy rodinný systém nenaplňuje potřeby dítěte, protože prioritou se stávají potřeby rodiče, se totiž ocitá velká část autistických rodin poté, co jejich dítě obdrží diagnózu. V tu chvíli je rodinný systém zasažen traumatem, které často silněji než na dítě dopadá právě no rodiče. Je dost možné, že zatímco dítě nadále prožívá nezměněně svůj vnitřní svět, svět jeho rodičů se skrze diagnózu obrací na ruby. Rodiče dostávají informaci, která je často velice nejasná a nekompletní (co je to ten autismus, co dělat dál, jak to ovlivní život, budoucnost a zdraví dítěte, atp.) a tím pádem také neuchopitelná. O co více je informace neuchopitelná, o to je děsivější – rychlé internetové hledání nebo pohled do médií naservíruje rodičům velké množství drastických příkladů. Přirozenou reakcí je, že se trauma stává ještě tíživějším.

Každý z rodičů se s takovým momentem snaží vyrovnat, jak umí. Je ale spíše nepravděpodobné, že by se bez pomoci rodičům povedlo se s ním vyrovnat zdravou formou a v krátkém čase. Zájem o vlastní pocity, o zážitek traumatu diagnózy a srovnání se s ním je přehlušen pocity paniky a nutkavou potřebou popřít nebo zvrátit neblahý osud a poskytnout záchranu dítěti. Rodič, který sám nemá nasazenou kyslíkovou masku, nasazuje v emotivním pohnutí kyslíkovou masku dítěti, protože mu situace neumožňuje uvědomit si, že je dostatek času na to, aby došlo k ošetření potřeb jak rodiče, tak dítěte. Traumatický zážitek vzbuzuje panickou reakci pod dojmem, že jednat je třeba hned a že do co nejkratšího časového úseku je nutno vložit co největší množství úsilí, protože to nejspíše zaručí „uzdravení dítěte“. Kombinace traumatu s touto úpěnlivou aktivitou se pak stává tím, co dále destabilizuje rodinný systém. Je možné, že právě v reakci na trauma, či v rámci jeho zpracování, se u rodičů objeví patologické rysy osobnosti, nebo se posílí patologie z dětství, které byly bez traumatu snáze zvládány.

Autistická rodina v důsledku výše uvedeného začíná naplňovat znaky narcisistické rodiny: Před reálnými potřebami dítěte, které jsou založené na tom, jak prožívá svět a svůj vztah s rodiči, je upřednostněna potřeba rodiče „zachránit“ dítě.

Potřeba rodiče zachránit dítě, je často spíše potřebou vyrovnat se s traumatem diagnózy dítěte. Tuto potřebu však často již rodič nedokáže vnímat. I proto, že může být spojena s jeho vlastním dětstvím, s jeho vlastním prožíváním světa a se zážitky, se kterými se celý život snažil vyrovnat a které se snažil zvládat. Diagnóza naruší osvědčené způsoby zvládání, ty přestávají fungovat, ale nedochází k jejich korekci nebo regulaci. Naopak, zcela plně se projevují ve snaze o záchranu dítěte. Reálně a nevědomě však rodič neusiluje o záchranu svého dítěte, ale o záchranu vlastního já.

Zcela paradoxně tak dochází k tomu, že je to právě autistické dítě, postižené dítě, které si uvědomuje radikální změnu, která se v rodinném životě odehrává, snaží se jí porozumět a obnovit dosavadní fungování vztahů v rodinném systému. Jinými slovy, dítě se snaží o to, získat kontrolu nad situací a vyhovět potřebám rodiče. Je to intuitivní reakce. Tato snaha je samozřejmě předem odsouzena k nezdaru. Dítě nemůže vědět, co má udělat, aby se rodina zahojila a ani ze své pozice pro to nedokáže nic udělat. Od této chvíle ale dochází k zásadní změně v jeho životě a vztahu s jeho rodiči: Jeho potřeby přestávají být prvořadé. Nejdůležitější potřebou celé rodiny se stane deklarovaná potřeba rodičů zachránit dítě. Od této chvíle se této potřebě vše podřídí – je jedno, co dítě cítí, co by si přálo, co prožívá – tyto podněty přestávají být něčím, na co rodinný systém bude reagovat. Ten bude od teď reflektovat jen ty volby, které slibují zlepšení stavu dítěte.

Zatímco v narcisistické rodině (a i v té autistické) jsou potřeby rodiče dítěti nepřístupné a může se jen domnívat, co je jejich obsahem, v autistické rodině nejsou potřeby rodiče vedeny rodičem. Skutečná potřeba rodiče vyrovnat se s traumatem je překrytá vnímanou potřebou zachránit dítě, která je vedena externí autoritou – totiž těmi, kdo mají informace o tom, jak to udělat. Velice typickou reakcí autistických rodin po diagnóze jsou tak „kobercové nálety“ nebo „plošné bombardování“: Rodič začne hledat informace o tom, co pomáhá na autismus a začne nekriticky uplatňovat všechno zároveň, dokud mu to dovolí čas a finanční prostředky. Dítě tedy zároveň začne držet bezlepkovou a bezmléčnou nebo jinou dietu, užívat alternativní přípravky a doplňky stravy, psychofarmaka, nastoupí Vojtovu metodu, přejde do speciálního vzdělávacího zařízení a začne se účastnit všech terapeutických programů, které jsou k dispozici. V tuto chvíli míra destabilizace rodinného systému traumatem diagnózy vrcholí. Kde se zcela změnil svět rodičů, tam teď dochází se zpožděním i k proměně světa dítěte. Tato proměna je nečekaná, pro dítě nesrozumitelná a ze své povahy násilná. Od teď už nic nebude jako dřív. Dítě si uvědomuje, že je v centru dění, že se vše děje kvůli němu, že změnu způsobilo něčím ve svém chování nebo něčím, co udělalo nebo cítilo, ale nedokáže přijít na to, co to bylo. Jeho život se stává nekonečným hádáním a snahou vše napravit – udělat cokoliv, co obnoví původní vztah s rodičem. Po prvotním zmatení je možné, že dítě bude velice svědomitě dělat vše, co po něm rodič nebo terapeut chce, tedy, že zdánlivě „dělá velké pokroky“. Rychle si osvojí velké množství dovedností, někdy více, než vrstevníci. To je zřejmé zejména u verbálních dětí a dětí, kteří jsou součástí nesegregovaných skupin a kolektivů. Pozitivní reakce rodiče na „terapeutické úspěchy“ přesvědčí dítě, že je na správné cestě. Pokud takto bude pokračovat dál, je přesvědčeno, že dokáže zahojit trauma v rodině.

Souvislost modelu Narcisistické rodiny s autismem začne být zejména patrná tam, kde Pressmanovi mluví o dopadu na dítě. Jen namátkou:

Takové děti mají potíže prožívat emoce nebo jim porozumět.
Neschopnost naplnit potřeby rodiče, ale i smutek ze ztráty srozumitelného vztahu s rodičem vedou k agresi, buď držené uvnitř a transformované do sebeobviňování nebo takové, která vybuchne navenek.
Mají problém komunikovat vlastní potřeby a přání.
Trpí vysokou mírou úzkostnosti, mají nízké sebevědomí.
Osvojí si všeprostupující pocit, že nikdy nebudou dost dobří.
Zvyknou si na to, že ve vztahu k nim nemají dospělí žádné hranice, nemohou mát žádné soukromí. Vychází to z toho, že jejich emoce nejsou jejich rodiči a dalšími dospělými nijak reflektovány.
Nevědí, jak nastavit hranice, odmítat, říkat ne.
Nedovedou přijímat kritiku.
Snaží se zavděčit druhým.
Zejména v dospělosti mají potíže s důvěřováním druhým a s navazováním vztahů.

Pokud se podíváme na výpovědi autistů, ať už dětí, dospívajících nebo dospělých, najdeme tam vše výše uvedené. Je to častým tématem v diskusních fórech, objevuje se to v článcích i v literatuře.

Vše negativní, co dítě prožívá a zejména to, co se projevuje v jeho chování máme tendenci zabalit do jednoho pytle a oblepit cedulkou „autismus“. Na modelu Narcisistické rodiny (a jistě bychom to viděli i na jiných modelech dysfunkčních rodin, jako jsou rodiny drogově závislých, závislých na gamblingu, rodiny, kde dochází ke zneužívání) je vidět, že tomu tak není. Velká část toho, co přisuzujeme autismu nevychází z autismu, ale z dysfunkce, kterou do autistické rodiny vnáší diagnóza a nezpracované trauma rodičů. Dysfunkce, která vychází z toho, že služby a terapie, které se na autismus snažíme napasovat nijak neodpovídají ani potřebám rodičů, ani potřebám autistických dětí.

V terapeutické práci s dítětem, které je nebo bylo součástí narcisistické rodiny je snaha o to měnit dítě tak, aby dokázalo naplnit potřeby rodinného systému, popsána jako zcela kontraproduktivní. Z povahy věci nikdy nemůže fungovat, protože dítě nemá nad systémem žádnou kontrolu a nemá k dispozici žádný způsob, jakým by ho mohlo opravit nebo zahojit. Rodinný systém má jedinou funkci – naplnit potřeby dítěte. V narcisistickém rodinném systému je často změna systému nemožná – pracuje s dítětem (často už dospělým) a v terapii usiluje o to, aby došlo k přijetí situace, za jaké vyrůstalo, seznání, že nad ní nemělo žádnou kontrolu a že za něj nenese odpovědnost. Pracuje s nadějí, že takové přijetí umožní dítěti naopak přijmout odpovědnost za svůj současný život tak, aby mohlo prožívat vztahy, ve kterých jsou naplněny jeho potřeby, ne vztahy, které jsou soustředěné na naplňování potřeb všech okolo.

V autistické rodině ale s rodinným systémem pracovat můžeme. Dokonce se tak většinou děje. Pokud se ale soustředíme na změnu dítěte, důsledkem naší práce s rodinným systémem bude jeho udržovaná dysfunkce, která povede k větší nebo menší míře dysfunkcí u samotného dítěte, dnes nebo v budoucnu.

Efektivním pro léčbu autistické rodiny se tak jeví takový přístup nebo kombinace přístupů, které:

1) Terapeuticky dlouhodobě adresují traumatickou zkušenost rodiče tak, aby došlo k ošetření jeho potřeb a následné stabilizaci rodinného systému.

2) Pomáhají ošetřenému a funkčnímu rodinnému systému zdravě naplňovat potřeby dítěte.

Ukazuje se, že mnoho tzv. znaků „autismu“ je spíše souborem znaků, které se s v literatuře dobře popsanou pravidelností objevují u dětí z prostředí dysfunkčních rodin (závislosti, týrání, zneužívání). Důsledné rozlišování mezi skutečně autistickými projevy prožívání a projevy, které jsou společné pro členy dysfunkčních rodin, může výrazně napomoci správnému porozumění toho, co je zdrojem jednotlivých obtíží a tím i procesu léčby.