Nemají emoce, trpí autismem, nezvládnou teorii mysli? Mýty o autismu přetrvávají i v odborné populaci

Nick Walker se v novém videu vyjadřuje k mýtům o autismu, které přetrvávají i v odborné populaci a vysvětluje, jak nám současné vědecké poznatky pomáhají původní mýty překonat. Velká část zmíněných mýtů se hojně cituje i v českém prostředí.

Níže je hrubý přepis rozhovoru. Jde o mechanický přepis, který obsahuje řadu chyb, zejména v oblasti interpunkce. Přepis je poskytován pro potřebu čtenářů.

Norman: Takže, jsme tady s naším kamarádem a kolegou Nickem Walkerem abychom si promluvili o celé řadě otázek, které souvisejí s autismem. Nicku, děkuji, že jsi součástí této série. Mohl bys prostě krátce popsat, kdo jsi a stručně vysvětlit své zázemí?

Nick: Jistě, jistě. Takže, jmenuji se Nick Walker a jsem autistický autor, řečník, aktivista a odborník. Vyučuji na Kalifornském institutu integrálního studia v San Franciscu a na Sofia University v Palo Alto. A dělám bojová umění, vyučuji aikido. Vyučuji bojové umění aikido už přinejmenším pětatřicet let. A také jsem spoluzakladatelem a redaktorem Autonomous Press což je nedávno založené nakladatelství které vlastní a provozují výhradně postižení pracovníci.

Norman: Nicku, jen aby měli lidé, kteří nás poslouchají, jasno v oboru intelektuálního postižení a mezi obecnou veřejností je velmi časté že si lidé myslí, že se musí říkat „lidé s autismem“. Ale ty o sobě mluvíš jako o „autistickém odborníkovi“. Tedy, já vím, že je to jazyk identity ale naši diváci mohou být poněkud zmatení. Můžeš to rozvést?

Nick: Já vždycky kladu identitu na první místo když mluvím o autismu, tak jako to teď dělá většina autistických aktivistů a odborníků. Takže „autistická osoba“ nebo prostě „autista“ ne „osoba s autismem“, protože autismus není něco, od čeho jsme oddělení stejně tak jako nejsme oddělení od našeho pohlaví nebo etnika. Nejsem osoba s mužskostí ani osoba s heterosexualitou. Takže nejsem ani osoba s autismem. Chci říct, když už víš, svoje pohlaví bych mohl změnit mnohem snáz než bych mohl přestat být autistou. Takže je to nedílnou součástí toho, kým jsem. A je velmi důležitým lingvistickým rozlišením klást identitu na první místo „autistická osoba“ a ne „osoba s autismem“ protože „osoba s autismem“ tohle kladení osoby na první místo má svou historii tohle konkrétní vyjadřování je důvěrně provázáno s týráním autistických dětí. S tím, že autistické děti byly týrány a otravovány šarlatánskými biolékařskými takzvanými „léky na autismus“ nebo je trapičskými behaviorálními terapiemi léčili lidé, kteří se snažili jejich autismus odstranit. Takže celá ta myšlenka, že autismus je „s“ že je to něco, co se dá oddělit od člověka má historii vytváření situací, kde dochází k týrání autistických dětí. Proto je tedy velice důležité vzít na vědomí že autisté jsou nedílní že autismus je nedílnou součástí toho, kdo autisté jsou a nelze ho oddělit, a nelze ho odstranit, protože pokusy o jeho odstranění byly vždy týráním.

Norman: Takže, Nicku první teorií, na kterou bych se rád podíval je divergence mezi tím, jak autističtí dospělí odborníci a aktivisté popisují autismus a, hádám, nejslavnějším klinickým výzkumníkem Simonem Baron-Cohenem který přišel se svou definicí autismu. Můžeš něco říct o této divergenci názorů ohledně toho, co autismus doopravdy je?

Nick: Autisté samozřejmě hovoří na základě zkušeností s autismem jako takovým. Takže existuje celý průmysl profesionálů takzvaných profesionálů celý tenhleten průmysl výzkumníků a odborníků a psychologů a jiných profesionálů kteří nejsou autisté a kteří si postavili kariéry na tom, že mluví o autistech, aniž by autismus znali zevnitř. A tím pádem mají zájem na tom, aby si udrželi zdání expertů a to znamená vytěsnit skutečné experty, což jsou autisté. A to je posun odehrává se tam posun protože stále více autistů jsou hlasití aktivisté, odborníci, spisovatelé, řečníci kteří mohou mluvit o svých vlastních zkušenostech ale nejenom o našich vlastních zkušenostech ale mohou také mluvit o autismu z odborné perspektivy a z perspektivy výzkumu. Takže, co jsou některé z těchto specifických názorů které jsou, za A, mylné, a za B, škodlivé? Tak za prvé, Baron-Cohen je nejznámější díky svému tvrzení, že autisté postrádají empatii nebo že postrádají něco, čemu se říká „teorie mysli“. S tímhle nepřišel Baron-Cohen byla to Uta Frithová. A pokud si poslechnete to, co Uta Frithová říká o autistech, je to nenávistné. Je tam opravdu skutečné opovržení vůči autistům a jejich lidství, v tom, co říká a ona opravdu věří, že jsme něco méně než lidé a že postrádáme nějakou klíčovou komponentu k tomu, co znamená být člověkem. Že nedokážeme budovat skutečné lidské vztahy. A tak Simon Baron-Cohen, ten se myslím stal známějším a hodně toho, co říká, zní na první pohled o něco málo soucitněji ale pořád je to založené na téhle myšlence, že autisté postrádají tuhle takzvanou „teorii mysli“ nebo že jim chybí empatie. A on byl velice přezíravý k autistům kteří jeho názory vyvraceli. Kteří říkali „Tohle neodpovídá mým zkušenostem“ nebo říkali „No, tohle je obrovská díra ve vašich výzkumných metodách“ „nebo v tom, jak jste interpretoval výzkum.“ A on ty skutečné problémy neadresoval. Neadresoval Když někdo poukáže na díru v jeho logice nebo v jeho uvažování nebo v jeho výzkumných metodách on místo toho udělá to, že to ignoruje nebo řekne „No, vy tomu prostě nerozumíte“ „protože jste autista.“ Můžete lidem, kteří nevědí, co je to „teorie mysli“ vysvětlit Baron-Cohenovu myšlenky tak, aby tomu rozuměli i laici? Na začátku říkali, že všichni autisté prostě že postrádají empatii a že postrádají tuhletu věc zvanou „teorie mysli“, což je schopnost chápat co se děje v myslích jiných lidí schopnost. Chci říct, původně to, co říkali bylo, že i schopnost rozpoznat že jiní lidé mají subjektivní prožitky a že se v myslích jiných lidí něco děje. A potom, do té či oné míry zůstali u téhle myšlenky, že autisté nemůžou chápat, co si myslí jiní lidé. Tohle všechno bylo založeno na velmi chybném výzkumu údajně na nějakých testech teorie mysli, říká se tomu „Test Sally a Anne“ kde se udělá scénář předkládají autistickým dětem scénář o dvou holčičkách, které si spolu hrají a ony měly přijít na to co si jedna z těch holčiček myslí nebo o čem jedna z těch holčiček v příběhu neví. Ten příběh a ta otázka jsou poměrně složité a samozřejmě, jazykový vývoj a chápání jazyka jsou u autistů často pomalé protože navigují velmi komplexní smyslový a kognitivní prožitek. Takže, to, jak si vyvíjejí jisté druhy chápání zvláště když přijde na sledování příběhu a odpovídání na otázky v cizím a stimulujícím prostředí jako je výzkumná studie budou se jejich schopnosti rozvíjet pomaleji než u neautistických dětí. A ono se ukazuje, že když vezmete v úvahu jazyk vedou si autistické děti v tomto testu stejně dobře jako ty neautistické. Pokud vezmete v úvahu problémy s jazykem. Podobné chyby se dělaly u neslyšících dětí zavrhovaly se jako méně inteligentní za starých časů dokud se nezačaly vyvíjet testy inteligence které nebyly založené na sluchu a chápání mluvené řeči. Takže ty výzkumné metody byly od začátku chybné protože nebyly přizpůsobené chápání jazyka. Takže ony opravdu vykazují pomalejší vývoj některých druhů jazyka což už jsme o autismu věděli. A není to ve skutečnosti tím, že by neměly teorii mysli nebo že by nedokázaly empatizovat. Takže to původní tvrzení bylo, že nemají teorii mysli, což je koncept, o kterém se dá debatovat. Co je tahleta „teorie mysli“ zač? My samozřejmě víme, že jiní lidé mají mysli a že mají vědomí. Ale — když nemáte teorii mysli tak nemáte ani schopnost empatizovat. A potom je tu obrovské množství výzkumu který vyšel a svědectví z první ruky od expertů na empatii jako je Karla McLarenová, nebo od neurovědců a od samotných autistů a od rodičů autistických dětí kteří viděli, jak empatické dokážou být jejich děti. Spousta lidí říkala „Tak počkat, tihle lidé jsou hodně empatičtí!“ Někdy jsou vlastně nesmírně empatičtí nesmírně naladění na to, co se děje s jinými lidmi, po emocionální stránce. A když Baron-Cohen čelil tomuhle všemu tak nakonec zacouval a řekl: „No, ony jsou dva druhy empatie.“ „Je afektivní empatie“ „což je zachycování emocionálních stavů“ „a potom je kognitivní empatie“ „která je jako teorie mysli“ „tedy zjišťování, co si myslí jiní lidé.“ Takže teď se tvrdí, inu ano, autisté mají afektivní empatii ale chybí jim kognitivní empatie. Jejich kognitivní empatie je postižená. Hodně se tam couvá a vytyčují se nové zákopové linie. Ale samozřejmě to jsou nesmysly. Protože když se na to podíváte když se podíváte na to, jak kognitivní empatie funguje co se děje, když přijdete na to Chci říct, je to opravdu empatie, pochopit co si někdo jiný myslí? To je pochopení. To není empatie. To je poker. (smích) Ale, to Ale to, že to pochopíte zdá se očividné, že je jednodušší pochopit co si někdo myslí nebo co cítí pokud se jeho myšlenkové procesy více podobají těm vašim. Takže samozřejmě, že autisté mají problémy pochopit ne-autisty. A ne-autisté mají zase problémy pochopit autisty. Ale nikdo neříká, že by ne-autisté měli postiženou empatii, protože nedokážou pochopit autisty. A samozřejmě máte lidi ze dvou drasticky odlišných kultur nebo zázemí, a ti budou mít problém pochopit co si tenhle člověk myslí? Co znamená jeho řeč těla? Autistická řeč těla a to, jak autisté myslí a co se děje v jejich hlavách to mi dává dokonalý smysl. Já jsem autista a rozumíme si naprosto dobře! Ale je tady Je to jako transkulturní komunikace. O transkulturní komunikaci existuje rozsáhlá literatura. A pokud dáte, pokud dáte do jedné místnosti bílé Američany a potom Číňany, narozené a vychované co strávili celý život v Číně a dáte je dohromady a oni mají problém si navzájem rozumět kvůli kulturnímu předělu. No, samozřejmě, že by se vám v akademických kruzích vysmáli kdybyste tvrdili, že je to proto, že bílým Američanům chybí empatie nebo že je to proto, že Číňanům chybí empatie. Uznáváme, že „No ano, je tady kulturní předěl“ „a transkulturní komunikace musí překonávat určité překážky.“ Takže, myslím, že to, co se tady vyžaduje je nahrazení velmi předpojatých, ableistických teorií jako jsou ty Baron-Cohenovy těchto teorií, co říkají, že postižená menšina jsou ti vadní a my, nepostižená většina my nemáme problém, když jim nerozumíme. To, co to musí nahradit je koncept transneurotypové kompetence. Transneurologická kompetence která funguje stejně jako transkulturní kompetence. Autisté jsou samozřejmě nuceni vyvinout si nějakou míru transneurotypové kompetence. My se musíme naučit chápat ne-autisty protože jinak nás zavřou do ústavu budou nás týrat a zabijí nás. Ne-autisté, včetně akademiků a výzkumníků jako je Simon Baron-Cohen stále hrubě nechápou autisty protože mohou. Protože jim může projít, že se nemusejí učit. A já velmi rád cituji Karla Deutsche což byl politický vědec z dvacátého století. On má skvělý citát, že „Moc je schopnost nemuset se učit.“ A já myslím, že to je to, na co se tady díváme s celou tou takzvanou nepřítomností teorie mysli nebo s nedostatkem kognitivní empatie a se všemi těmihle věcmi je to prostě Když dojde k nedorozumění mezi autisty a ne-autisty tak ti ne-autisté mají sociální moc a tím pádem to mohou všechno svést na toho autistu říct, že to všechno je deficit toho autisty že si nemůžeme navzájem rozumět. Ne-autisté ani nemusejí vzít na vědomí že mají ten luxus a to privilegium že ani nemusejí brát na vědomí to, čemu nerozumějí.

Nicka Walkera lze kontaktovat přes jeho blog: neurocosmopolitanism.com

Česká verze videa vznikla v překladu Marka Čtrnácta díky podpoře Jana Barty. Originální video natočil Norman Kunc pro Broadreach Training.