Děti nikomu nedluží náklonnost

Nedávno jeden příbuzný popsal moji tříletou dcerku jako „chladnou“. To proto, že neinteragovala tak, jak si tento příbuzný myslel, že by měla. Nechtěla, aby ji objímal a líbal. Tohoto příbuzného už několik měsíců neviděla a neměla s ním žádné zvláštní pouto. Stejně tak se moje dítě nijak zvlášť rádo nemazlí s nikým jiným než se mnou a s mým partnerem.

Moje dítě by nemělo potřebovat, abych ospravedlňovala její potřebu, aby se od ní v jednom kuse nečekalo, že bude někoho objímat, líbat, mazlit se s ním nebo ho třeba jen nechat, aby se jí dotýkal. Vždycky vykazovala k takovým věcem velkou nechuť a evidentně ji zlobí to postrkování a pošťuchování „dej mi pusu“ nebo „jen obejmout na rozloučenou“.

Mám pocit, jako bych někdy byla v obranném módu a snažila se odrážet ostatní a chránit ji, jak jen můžu, před nepohodlím, které jí způsobuje, když k ní vnikají jiní lidé. Zároveň mě ostatní vidí jako toho, kdo se staví mezi ni a tyhle vnikající lidi. Vidí mě jako toho otravného, panovačného rodiče. Někdy mám pocit, že jsem zklamala své dítě tím, že jsem nebyla přimější. Konečně, jsou to přece dospělí. Tohle jsou lidé, kteří by měli mít víc rozumu.
Přála bych si, aby lidé pochopili, že jim žádné dítě nedluží náklonnost, za nic. Tečka.

Přála bych si, aby se lidé mohli naučit tohle:

Žádné dítě by se nemělo cítit, jako že k němu někdo vniká a nerespektuje jeho osobní prostor. Vážně, pokud dítě vypadá utrápené nebo vystresované, protože ho „musíte obejmout“, zatáhněte hlavu. Přemýšlejte o tom, jak nepříjemné je pro někoho malého, když od něj velký člověk vyžaduje fyzickou náklonnost. Obraťte ten scénář, představte si sami sebe v jejich kůži.

Žádné dítě se vás nesnaží ranit ani neříká žádné osobní prohlášení o svých citech k vám. Pokud dítě nechce, abyste ho objímaly, neberte si to osobně. Seberte se.

Měli bychom chtít, aby se děti ozvaly, když jde o jejich tělo, aby sebevědomě řekly, když nechtějí, aby se jich lidé dotýkali, nebo když nechtějí obejmout. To proto, aby se mohly naučit, jak prosazovat svá přání na tělesnou autonomii a že lidé, kteří taková přání respektují, by je měli poslouchat. Měli bychom poslouchat, co říkají nebo dělají, a respektovat to. Vyhovění a poslušnost, když přijde na fyzickou náklonnost, jsou očividně nebezpečné, když si představíte rizika sexuálního zneužití.

Pro některé autistické děti je objímání nepříjemné nebo dokonce bolestivé. To byste měli mít na paměti.

Pokud děti nechtějí vaši fyzickou náklonnost a vy to neustále ignorujete, vytváříte vztah, který jim není příjemný. Stavíte vaši potřebu náklonnosti výš než jejich potřebu pohodlí a důvěry, že je tento dospělý člověk v jejich životě poslouchá. A chcete být tím hrozným dospělým v jejich životě, které si řada z nás pamatuje z dětství – tím, který v nás budil nepříjemné pocity. Nebuďte tímhle člověkem.

Z anglického originálu 

Children Don’t Owe Anyone Affection

Přeložila Zrzavá holka

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty