Právo na eutanázii

Zdravím, jmenuji se Norman Kunc a trpím mozkovou obrnou. Když jsem se narodil, doktoři řekli mým rodičům, aby mě dali do ústavu. Mí rodiče naštěstí jejich radu ignorovali a vzali si mě domů. Ze začátku jsem chodil do segregované školy a potom jsem se hádal tak dlouho, až mě dali do normální školy. Později jsem dokončil humanitní studium a získal jsem magisterský titul v rodinné terapii. Nyní mám úspěšnou kariéru řečníka, jsem ženatý, mám dvě dospělé děti a skvělý život.

V diskusi o kanadském zákoně o asistované sebevraždě si řada lidí neuvědomuje, že prohlásit postižení za legitimní důvod k sebevraždě dává v sázku bezpečí všech postižených Kanaďanů. Dovolte tedy, abych se to pokusil vysvětlit. Co by se stalo, kdyby moje žena zemřela a já jsem začal trpět depresemi a sebevražednými myšlenkami?

Tedy, pokud začne mít sebevražedné myšlenky Kanaďan, který není postižený psychiatři a poradci jsou odhodlaní znovu v takovém člověku zažehnout touhu žít a v případě potřeby ho ochránit před ním samotným. Pokud však začnu mít sebevražedné myšlenky já jakožto postižený Kanaďan je možné, a dokonce pravděpodobné, že to psychiatr bude vidět jako racionální a informované rozhodnutí. A to odhodlání pomoci mi projít mými sebevražednými stavy a překonat je, by teď mohli vidět, jako že mě nutí žít nesnesitelný život.

A tak by mi ten psychiatr vlastně mohl pomoci zemřít. To mě děsí. Jakožto postižený Kanaďan chci tu samou oddanost zabránit sebevraždě která je k dispozici pro nepostižené Kanaďany. Tento zákon o asistované sebevraždě připravuje postižené Kanaďany o bezpečnostní síť duševního zdraví.

Z anglického originálu Euthanasia

zveřejněného na BroadReach Centre na Conversations that Matter

přeložil ve spolupráci s autory Marek Čtrnáct

Překlad vznikl díky laskavé podpoře Jana Barty