Stávám se autistkou
No, tak jsem tady a stávám se autistkou. Samozřejmě ne doslova. Autistkou jsem byla celý svůj život. Ale obrazně se stávám autistkou, jak se učím rozpoznat u sebe věci, které dělám, abych se pohybovala životem, jaký chci.
Stávám se autistkou, když přiznávám, jak moc je pro mě těžké, když se mě někdo dotýká, a jak mě otravují zvuky, a jak používám čas u obrazovky, abych se uvolnila, jak hrozně nezvládám víc telefonátů v jednom dni, jak moc miluju samotu.
Stávám se autistkou, jak jsem stále sebevědomější v zabrání své identity jakožto člověka, jehož potřeby nejsou stejné jako potřeby většiny, ale který našel komunitu s jinými lidmi, jako je sám.
Stávám se autistkou, jak poznávám sama sebe, dovoluju si jen tak být, cítit se pohodlně v mé vlastní kůži a učit se pečovat o sebe způsoby, které jsou nejlepší pro mě – nejen až potom, co se zdá, že všichni ostatní jsou šťastní, že jsem naplnila jejich očekávání toho, co bych měla být.
Stávám se autistkou a je to dobré.
Ale přináší to s sebou únavu. Mám trochu pocit, jako bych měnila pravidla. Chce to tolik přemýšlení vidět se jinak, než jak mi říkali a jak jsem si říkala sama.
Přináší to s sebou nejistotu. Co když je tenhle pocit sounáležitosti s autisty proto, že se vůbec poprvé cítím doopravdy přijatá nějakou skupinou lidí, které respektuju a které ráda poznávám, a co když si to celé namlouvám? Zjišťuju, že si myslím „no, když už jsem došla tak daleko… proč si teď myslím tohle? Jsem teď chameleón nebo je to skutečný objev?“ V minulosti jsem se domnívala, že autistka nejsem, protože jsem si nemyslela, že jsem na to dostatečně postižená. Ale hluboko uvnitř vím, že jsem si to jenom namlouvala. A potom znovu poznám sama sebe. A uvolním se, protože nesejde na tom, co si myslí ostatní, tahle cesta je moje.
Přináší to s sebou narůstající sebevědomí. Nejsem připravená patologizovat se kvůli nějakým formalitám. Celý život jsem se cítila, jako že nejsem dost dobrá a jako že mou úlohou je těšit ostatní. Teprve identifikace s termínem „neurodivergentní“ mě od toho začala osvobozovat a kvůli nějakému kousku papíru se tam nebudu nutit vracet.
Přináší to s sebou i docela dost strachu. Je těžké vědět, jak budou někteří lidé reagovat – už jsem v oboru zastávání dost dlouho, abych věděla, jak se řada lidí chová k těm, kteří se svým autismem netají – a přesto se rozhodnout to zažít. A potom je tady strach, že mi nebudou věřit nebo mě nebudou pokládat za důvěryhodnou, protože nemám život, který by ostatním přišel, jako že to podporuje. Mám pocit, jako by mě všichni viděli jako podvodnici, protože jsem se vydávala za neurotypipckou, a když teď řeknu, že jsem autistka, budou za podvod označovat to. Je těžké vyjádřit to slovy. Je to jako uvědomit si, že existuje snadnější způsob, jak být, ale vědět, že řada ne-autistů si myslí, že být autista je horší, a tak nechápoou, proč bych taková chtěla být.
Přináší to s sebou narůstající smělost, když mě přepadne strach a obavy, objevím silná slova
Neopovažuj se
Zmenšovat sama sebe
Kvůli pohodlí někoho jiného –
Nebuď malá
Kvůli lidem, kteří odmítají vyrůst.
marina v.
http://findingwordsforthoughts.tumblr.com
a vzpomenu si na svoji vášeň pro spravedlnost a na moji touhu kráčet před mými dětmi a jít jim modelem toho, co to znamená být hrdý a odhodlaný a neomluvně sám sebou.
A tak se stávám autistkou a je to osvobozující pocit.
Tento příspěvek je částí série o mé rodící se autistické identitě – všechny si můžete přečíst kliknutím zde (kliknutí na odkaz otevře nové okno, příspěvky jsou v obráceném chronologickém pořádku – první je dole)
Tento článek byl přeložen do ruštiny na webové stránce „Neurodiverzita v Rusku“. Pokud si ho chcete přečíst, >> klikněte zde << (odkaz se otevře v novém okně).
Z anglického originálu Becoming Autistic
https://michellesuttonwrites.com/2015/12/31/becoming-autistic/
Přeložil Marek Črtnáct
Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života
