Neurodivergentní světy: Kráska a zvíře

Belle není jako jiná děvčata z její vesnice. Je krásná, sečtělá, laskavá, dost samotářská a její největší láskou jsou knihy. Většinu těch z místní knihovny má přečtenou, své oblíbené několikrát. Ráda je čte stále dokola. Fascinují ji dobrodružství v jiných krajích, báje a dobrodružné příběhy. Má velice silný smysl pro spravedlnost a je velice výřečná – zná složitá slova, která jiní neznají. Je jasné, že Belle tak trochu trčí – a ostatní vesničané to ve filmu nahlas komentují.

Velice miluje svého tatínka, Maurice, který je také trochu výjimečný – je to vynálezce, takový, který tráví dny a noci zavřený ve své dílně a přemýšlí nad složitými přístroji, které by mohly lidem zlepšit život. Maurice své jediné dítě miluje, a to zcela bezpodmínečně. To je také jeden z důvodů, proč mu Belle naprosto věří a nebojí se obrátit se k němu o radu.

Protože jsou oba trochu samotáři, žijí v malém domku stranou od své vesnice.

(Není Vám to povědomé?)

Belle a Mauricovi se do života nikdo moc neplete – podivínská holka a šílený vynálezce.

Jejich život se změní dvěma událostmi.

Tou první je moment, kdy vesnický silák a lovec Gaston (sběratel trofejí) požádá Belle o ruku, aby s ním měla „tři až šest dětí“. Když ho Belle odmítne, zraní tím jeho ješitnost, což se celé rodině později vymstí.

Tou druhou je chvíle, kdy se Maurice nevrátí z trhu – na cestě zabloudí a před zimou se schová do zámku, který, jak se ukáže je velice podivný.

Belle se Maurice vypraví hledat a najde zakletý zámek, ve kterém je služebnictvo začarováno v předměty a hradní pán je Zvíře: nelidský netvor, jehož způsoby zhrubly během let strávených bez lidské společnosti. Belle se dozví, že její otec je rukojmím v kouzelném zámku a nabídne výměnou sebe. K tomu zvíře svolí. Tím začne podivuhodná cesta Belle, během které odhalí, že Zvíře žádným netvorem není a že jeho jinakost je stejně jako u ní tím, co druzí nemohou zkousnout.

Právě to, jak jiná Belle je a její odmítnutí leží v žaludku Gastonovi. Gaston je sběratelem trofejí a nesnese, aby někdy nebylo po jeho nebo aby ve své vesnici nebyl centrem pozornosti a nic se neobešlo bez něho. Rozhodne se, že Belle bude vydírat – všichni přece vědí, že její otec je podivín. Stačí malá domluva s provozovatelem místního ústavu – tam přece takoví podivíni patří.

Když se Maurice vrátí do vsi s tím, že Belle zajal netvor a když popíše jeho nelidský vzhled, je to voda na Gastonův plán. Není těžké většinu ostatních přesvědčit o tom, že Maurice je blázen a je třeba, aby byl pod zámkem. Takhle se přece normální člověk nechová.

Když Gaston zjistí, že netvor skutečně existuje, zalarmuje celou vesnici. Hřeje ho myšlenka na krásnou a jedinečnou trofej. A také na to, že už nikdo nebude stát mezi ním a Belle. Ani tentokrát se nenajdou lidé, kteří by se Gastonovi postavili a proto dají dohromady výpravu, vyzbrojenou vidlemi a pochodněmi, aby Zvíře zabila.

V celé pohádce přijímají jinakost druhých jen ti, kteří jsou sami něčím odlišní.

(To je také povědomé, že?)

Ale protože je to pohádka, má dobrý konec a silné poslání – na tom, že je někdo jiný není nic špatného. To, jak někdo vypadá, nebo to, že se nám nemusí líbit jeho chování, neznamená, že je špatný, nebo jeho život má menší cenu, než život někoho jiného.

Kráska a zvíře ukazuje, že chování je reakcí a komunikací – Zvíře v ní mění svoje chování, ne proto, že „takhle se slušný člověk nechová“ nebo proto, že „tohle se nedělá“, ale proto, že najednou je přijímané, protože Belle projevuje o něj a jeho život upřímný zájem a dá si tu práci nenechat se strhnout prvním dojmem.

Také nám ukazuje, že je špatné druhé lidi redukovat na pouhé trofeje nebo prostředky k našim cílům. V případě autistických dětí to znamená, že autisté tu nejsou proto, aby si na nich kdokoliv dokazoval, že právě on je ten, který si zaslouží trofej za léčbu autismu. Ani tu nejsou proto, aby je někdo jiný líčil ve špatném světle a vzbuzoval v okolí strach z jejich nepředvídatelných a agresivních reakcí, dokresloval autistickým dětem a dospělým zlé úmysly, které nemají.

Nakonec nám ukazuje, že jednoduché návody a názory mohou být populární, protože nabízejí zdánlivé řešení, ale velice často nefungují, protože lidský život je dost složitý. Maurice nevynalezne zázračný vynález a nestane se miliardářem, ale to neznamená, že jeho úsilí, které se mnohým může zdát naivní, nemá svou hodnotu. Belle se možná neumí na poli a v domácnosti otáčet tak, jako její vrstevnice, ale její láska ke knihám a světům za zrcadlem přece neznamená, že by její život a zájmy měly menší hodnotu. Zvíře je děsivé svým vzezřením, ale jeho samota neznamená, že touží po osamělém životě, stranou od lidí.

Jinakost (a autismus je ryzí formou jinakosti) se nedá vyléčit tím, že ty, kdo prožívají svět jinak naučíme, aby se tvářili a chovali stejně jako ostatní. Autistické dítě nikdy nebude stejné jako neautistické dítě, autistická rodina nikdy nebude stejná jako neautistická rodina.

Nevíme, jak se odvíjel život Belle, Maurice a Zvířete po závěrečných titulcích pohádky. Bylo by krásné, kdyby celá vesnice přijala jejich jinakost a jejich jiné způsoby prožívání života, ale třeba tomu tak nebylo. Co však víme jistě je, že ti tři si ve své jinakosti rozuměli. Dost možná našli další, kteří byli jim podobní. Snad mezi zakletými zámečany, možná ve vedlejší vesnici, možná v nějaké jiné zemi. Možná je zbytek jejich života nekonečným hledáním. Ale už jejich setkání je přesvědčilo o tom, že ve své jinakosti nejsou sami.

A tak i životy autistických rodin jsou často nikdy nekončícím hledáním. Co fungovalo v dětství nemusí fungovat v pubertě, co fungovalo před školkou nemusí fungovat ve školce, co fungovalo na vysoké škole nebo na soušce, nemusí fungovat v zaměstnání. Co fungovalo v rodině, nemusí fungovat v partnerských vztazích. Pokud uvěříte různým lovcům trofejí Gastonům, že vás tou cestou dovedou provést, možná to na chvíli pomůže, možná vás to na pár let zdrží. Nakonec to je a vždy bude vaše cesta a vaše hledání. Ostatní mají svou vlastní cestu a co se osvědčilo jim se nemusí osvědčit vám. Dříve nebo později zjistíte, že sami vlastně dokážete nejlépe hledat vlastní cestu – protože přestanete hledat cesty, které vyhovují druhým, ale začnete hledat tu, co vyhovuje vám. Někdy můžeme být i dost unavení a mít pocit, že už jsme stejně všechny cesty prošlapali a že se točíme v kruhu. Někdy je dobré si chvíli odpočinout. Možná vám budou druzí říkat: „Musíte makat, co nestihnete teď, to už nestihnete nikdy.“ Neberte jim jejich přesvědčení, ale nechte si svou vlastní cestu. Až nasbíráte trochu sil, zase se na ní můžete vydat. Pokaždé vás něčím překvapí. Důležité je si pamatovat jednu věc:

Nikdy není pozdě.