Autismus – Jak poskytovat citlivou podporu

Třetí díl ze čtyřdílné série rozhovorů s Herbem Lovettem, americkým odborníkem na vzdělávání, který pracoval s lidmi v těžkých situacích, v nichž docházelo díky k frustracím k vysoce nebezpečnému chování.

V tomhle bodě se rodiče často ocitají v pozici, kdy se musejí zasazovat o své potomky, ať už děti nebo dospělé a snaží se přesvědčit personál, aby byl flexibilnější a lépe reagoval na volby takového člověka. Máš nějaké rady nebo doporučení pro rodiče, jak by mohli pomoci podporovat personál, pomoci učit personál jak být flexibilnější ve svém přístupu a jak být ochotnější podporovat volby které učinil někdo s postižením?
Tak jedna strategie, která snad opravdu dá zdravý rozum, je zeptat se „Čeho tady chceš dosáhnout?“ Jak říkám, v téhle práci se mnohokrát stává, že se lidé hádají o to, jak něco dělat. A my na to úplně zapomínáme, ale o co se to vlastně snažíme? A co se toho člověka snažíte naučit? Co chcete vidět za pět let? Bez ohledu na to, jak na to půjdete, jak to bude vypadat? A lidé často říkají: No, zavíráme toho člověka do pokoje, aby získal lepší sociální dovednosti. S touhle větou je něco v nepořádku. A pro lidi je obyčejně snazší uvědomit si: možná by se moje cíle a moje prostředky mohly shodovat a nemusejí být tak protichůdné… Však víte, jít proti sobě. Takže pokud se opravdu snažíme někoho naučit dobrým sociálním dovednostem, hodnotě spolupráce, tak možná, že nejlepším způsobem, jak to učit, by bylo předvádět a ptát se lidí. Pro rodiče i pro učitele myslím, že když se jeden druhého zeptají „Takže, o co se to tady snažíme?“ „A zapadá to opravdu do našeho přístupu k tomuhle člověku?“ Já opravdu nevím, jak někdo může někoho zavřít do pokoje a říct, že to dělá pro jeho vlastní dobro. Chci říct, to je velice jasně zaměřené na to aby se odstranil dráždivý podnět pro lidi, kteří tu službu vykonávají. Já nevím, co toho člověka učíte, když tohle děláte, kromě toho že když je někdo větší než vy, tak bude po jeho.

Podle tvého názoru, Herbe, je behaviorální modifikace která se implementuje pomocí poskytování negativních druhů následků člověku, který nedělá, co chceme, aby dělal nebo co si myslíme, že by měl dělat. Je to vždycky nevhodné?
„Vždycky“, to je ošemetné slovo. Já bych zde odkázal na doktora Skinnera, který zrovna nedávno řekl, že prostě nechápe, proč by někdo používal trest, proč by používal negativní strategie na lidi, které se snaží učit. Řekl, že jeho život byl zasvěcený… teď mu je 83 let… ale jeho život byl zasvěcený pokrokům v síle pozitivního posilování. A jestli chceš, jestli věříš zakladateli celé té věci, tak odpověď zní: Ne, tohle nikdy zapotřebí není.

Pokud dáš někomu k dispozici žeton, když se bude chovat určitým způsobem…
To jako myslíš někoho, kdo má jet metrem? 

Ne, ne. Mluvím tu o tradičních druzích – žetonů nebo – Aha. Však víš, malých kousků kartónu, na kterých je veselý obličej nebo nebo tak něco, a za které se dá nakupovat něco jiného.
Aha.

 Když máš něco, jakýkoli druh ekonomiky… No. Dovol, abych trochu poodstoupil. Můžu ze tvé reakce předpokládat, že takové ty tradiční žetonové ekonomiky podle tebe nejsou zrovna moc vhodným způsobem, jak poskytovat instrukce?
No, kdybys mohl jít do McDonalda a vyměnit pět veselých obličejů za cheeseburger tak by mi to dávalo smysl. Ale proč učíme lidi tyhle umělé věci, když co jsme řekli? Že mají problém naučit se jednu věc? Proč bys je nutil naučit se tohle a navíc ještě zvládat opravdové peníze? Chci říct, cílem by bylo učit dovednosti pro kontakt s lidmi a zažít věci, které jsou tam venku. Což ve svém důsledku znamená, že ty taky půjdeš ven a budeš to vyučovat.

Co kdybychom to trochu změnili? Tak to uděláme trošku jinak. Předpokládejme, že někomu dáme čtvrťák, pokud jeho chování dosáhne jistého standardu na půl hodiny denně.
Aha.

A dáme jim ten čtvrťák, pokud se budou chovat způsobem, který jsme stanovili, a když ne, tak jim ho nedáme. Je to pozitivní posilování, nebo je to trest?
Myslím, že hlavním problémem je, že je to ponižující. Mám jednu dobrou kamarádku, které je 45 let a když je hodná, hodná holka jak to vysvětluje, tak může jeden týden chodit na kávu se svým vedoucím. A chci říct, když z toho příběhu vynecháte její IQ a pošlete ho do Ms. Magazine řekli by „Á, to zní jako užitečná strategie pro výuku sociálního chování?“ Chci říct, je to urážlivé. A já vážně nemám zájem o nejrůznější technologie pro modifikaci chování, která může být, takže se nedá poznat, jestli jde o pozitivní trest nebo negativní posilování. Ale pomineme-li tohle všechno jaký je tam kontext? Chci říct, komu to dáváme tenhle čtvrťák za dobré chování, že? Mně přijde, že sociálně reálnější je, že si lidé cení jeden druhého do té míry, do jaké na sebe vzájemně reagují díky úctě k tomu člověku a ne ke čtvrťáku. A pokud ho ten člověk nemá tak z toho vyplývá, že musíte toho člověka naučit, že lidé mají svou cenu a stojí za to mít je poblíž vás.

A jak se tedy používá behaviorální modifikace způsobem, který by nebyl ponižující ani urážlivý vůči tomu člověku, jehož chování se snažíš změnit?
Já myslím, že snažit se tvarovat chování někoho jiného bývá dost blahosklonné takovým programovým způsobem. Chci říct, sociálně přirozeným způsobem to je něco, co děláme v jednom kuse. Behaviorální modifikace mi přijde nejsilnější právě v učení věcí. Programované instrukce, malé počítačové programy, které začínají velmi jednoduchými otázkami nebo dokonce i knihami nebo mluvením kde kladete lidem velice jednoduché otázky. Oni najdou odpověď a vy řeknete: „Jo, tohle jsi trefil.“ „Super, budeme pokračovat k tomuhle.“ A pak lidi provádíte instrukcemi programu skrz velice komplikované věci, které se třeba ještě nenaučili. To je velice silné a tohle je v kontextu učitele. Učitele-žáka. Chci říct, když já jsem učitel tak mám určité informace, které chci, abys měl ty. Nemusí to být blahosklonné, ale já v tom vztahu mám mírnou výhodu. Ale u sociálního chování, což je to, co dělá hodně těchhle programů behaviorální modifikace, tam myslím, že je to neslušné. Prostě to nedává smysl.

Ve čtvrté části bude Herb mluvit o podpoře osob se sebepoškozujícím chováním.

Z anglického originálu Dangerous behaviours
zveřejněného BroadReach na Conversations that Matter
přeložil ve spolupráci s BroadReach Marek Čtrnáct
Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života