Autistické trčení – nekonečně dráždivá jinakost

„Řeč těla, chůze, mimika, gesta… vše je jiné už od pohledu. Lidi se na nás dívají, jelikož se snaží odhalit, co je jinak. Kde je ten „problém“.“

(Z článku od An Antiheroine Autismus není neviditelný)

Autistické trčení je nepopiratelné. Jinakost nás dráždí. Dráždí nás tolik proto, že tu svoji vlastní máme tak dobře skrytou.

Naučili jsme se, naučili nás, že vyčuhovat není správné, že je nějaká norma, jak se nejen chovat, co říkat, ale i jak být. Ale my nejsme normostránky. Každý z nás v sobě nosí nekonečně pestrý genetický kód, v němž jsou informace mnoha a mnoha generací, zkušenosti našich předků a jejich předků, o kterých ani nevíme.

Nejsme ze stejného místa, ani města, ani země. Máme různá nadání, různé zájmy, různé způsoby prožívání a myšlení.

Ale jsme naučeni, že není správné je žít a prožívat, jen v soukromí. Jako by naše identita byla něčím ostudně nežádoucím.

Proto nám tolik vadí to autistické trčení – jak to, že ona nebo on mohou takhle trčet? Proč já to musím skrývat a oni, pod nějakou výmluvnou nálepkou nemusí? Proč musím já být diskriminován a oni zasluhují něco extra? Nikdo nemusí být diskriminován. Všichni si zasloužíme něco extra.

Normalita je projevem a výsledkem totality, nízkého sebevědomí, strachu a potřeby mít nad vším kontrolu.

Diverzita je přirozený stav věcí – okurky nejsou rovné, zelenina neroste na míru, stromy nejsou všechny listnaté, ne každý medvěd má hnědou srst, ne všichni dinosauři jedli maso.

Někdy tím hlavním důvodem, který nám brání přijmout jinakost je strach být sám sebou.