Temná strana stimu: Sebepoškozování a destruktivní návyky

Autorkou následujícího textu je Kirsten Lindsmith. Jedna z nejvýraznějších tváří mladé generace autistických aktivistů a zastánců práv autistů, ale také autistický profesionál, který ve své práci pomáhá dětem a náctiletým autistům ve zvládání všeho, co s autismem souvisí. Zabývá se také sexualitou a genderovou problematikou ve spojením s autismem. V oblasti umění se Kirsten zabývá psaním a kresbou. Kirsten je známá mimo jiné díky svému blogu a mnoha vystoupením na konferencích o autismu. Její texty a postřehy patří k tomu nejlepšímu, co si o autismu můžeme přečíst. Následující text, je překlad původního článku The Dark Side of the Stim: Self-injury and Destructive Habits

Ve svém předchozím článku, Základy stimování, jsem psala o autistickém stimování jako o normálním a zdravém aspektu autistické identity. A přestože to většinou platí, ráda bych dnes navázala trochu odlišným článkem, protože ne všechny stimy jsou stejné.

Někdy může být stimování nezdravé, dokonce nebezpečné.

Rodiče, pečovatelé a autisté potřebují prostředky k tomu, aby s těmito typy stimování dokázali naložit. My, kteří tvoříme autistickou komunitu zastánců vlastních práv, mnohdy líčíme stimování jako úžasné a zdravé a necháváme tak ty, kteří potřebují pomoc, bez podpory. Pojďme se tedy chvíli bavit o temné straně stimu.

Autorem kresby je autorka článku Kirsten Lindsmith

Temná strana

Mezi nejčastější dotazy, které dostávám patří otázka, jak naložit s nezdravým typem stimování. Tyto žádosti přicházejí jak od pečovatelů, tak od autistů. Mezi typické příklady patří děti, které tlučou hlavou do zdi, náctiletí, kteří si kousají prsty a nehty až do krve, nebo i dospělí, kteří jsou závislí na sebepoškozujícím chování, jako je řezání nebo pálení.

Jak rozebírám v Základech stimování, stimování slouží k mnoha různým účelům.

Mnozí lidé vyžadují různé formy senzorického vstupu k systémové regulaci. Například, lidem s ADHD může pomáhat slabá hudba, kterou si pouštějí při tom, když pracují, aby udrželi hladinu dopaminu a podpořili soustředění.

Stimování je také cestou, jak ventilovat přetížení – smyslové i emoční – a dosáhnout tak pocitu úlevy a úniku od přeplňujících pocitů. Nakonec příklady najdeme i u přeexcitovaných neurotypiků.

Předchozí platí i pro extrémní situace: stimování může poskytnout bezpečné útočiště před plným přetížením a meltdownem (autistickou krizí – pozn. překl.). Pravidelná, silná stimulace poskytuje opěrný bod pro soustředění těla i mysli a umožňuje vytěsnit bolestivé podněty.

Čím vyšší je míra přetížení, tím silnější musí být stim, aby poskytl potřebou míru úlevy.

Z tohoto důvodu je naposledy zmíněný účel hlavním zdrojem nezdravého stimování.

Vše, co je hlasitější, než všechno ostatní

Jak reagujeme na nepohodlí? Na strach?

Podívejme se na příklady prostřednictvím některých filmových a literárních klišé…

Skousneme zuby a čelíme jim. Zatneme ruce v pěst a svoje nehty zaryjeme do dlaní. Kousneme se do jazyka, abychom nezačali křičet. Štípneme se. Dáme facku někomu, kdo se chová hystericky, abychom ho z toho dostali.

Co je všem těmto způsobům společné? Všechny zahrnují odvedení pozornosti prostřednictvím bolesti jako metodu zvládání.

Už jste někdy byli tak rozrušení, že jste se uchýlili k odvedení pozornosti skrze silnou stimulaci, třeba jen v malé dávce? Možná to bylo pálení panáka vodky na patře, silné stisknutí rukou nebo uvolnění v horké sprše?

Bolest, jako univerzální prostředek odvedení pozornosti má své opodstatnění: Bolest je jedinou formou stimulace, které se náš nervový systém nepřizpůsobí.

Ostatní smyslové receptory, pokud jsou bez ustání drážděny, po čase přestanou signalizovat.

Pokud vejdete do domu, který je plný koček, ohrnete nos nad smradem kočičiny. Ale pokud v takovém prostředí zůstanete, po nějaké době si přestanete zápachu všímat. Není to dílem pozornosti, jde o fyziologickou reakci. Doslova přestanete cítit kočičí moč.

Ale pokud cítíte bolest, nezvyknete si na ni. Dokud důvod kvůli kterému pociťujete bolest trvá, nervový systém předává o tomto stavu signál. Co víc, pocit bolesti má prioritu nad všemi dalšími vjemy.

Bolest je možná nejsilnějším tělesným vjemem, který zažíváme. Přehlušuje a blokuje všechny ostatní vjemy. Díky tomu je také tak užitečná – dává nám informaci o tom, že něco je v nepořádku. Ochraňuje nás, když jsme ranění, nutí nás, abychom ošetřili svá zranění. Ze stejného důvodu je však také velice nebezpečná pro ty, kteří jsou náchylní ke smyslovému přetížení.

Většina lidí se nikdy nesetká se smyslovým nebo emočním přetížením tak silným, že by je donutilo se zraňovat, aby jej přehlušili. Ale pro člověka se změněným smyslovým nebo emočním vnímáním může být laťka pro dosažení takového stavu velice nízko.

Druhy nezdravého stimmingu

V následující části se zaměřím na ty druhy nezdravého stimmingu, o kterém se nejčastěji zmiňují čtenáři ve svých dotazech. Jistě se najdou výjimky, které nebudou zapadat do žádné z kategorií, ale ve snaze o co největší praktičnost rozdělím stimy do dvou hlavních kategorií: Přetížení a špatné návyky.

1) Přetížení

Jde o stimy, které přehluší vše ostatní. Patří sem:

• Údery do hlavy (o zeď nebo předmětem)
• Kousání nebo štípání rukou, paží nebo jiných částí vlastního těla
• Bití sama sebe, nebo vrhání sama sebe proti pevným povrchům
• Tahání za vlasy nebo jejich trhání
• Další extrémně zraňující typy chování, které jdou náhlé a vedeny velkou silou

2) Špatné návyky

Tyto stimy, ačkoliv jsou stále nezdravé, se vyznačují o poznání pomalejším a kontrolovanějším způsobem provedení. Mohou se objevovat postupně a pomalu nabývat na intenzitě, nebo se mohou odehrávat průběžně s nižší mírou intenzity. Patří sem:

• Kousání, škrábání nebo otrhávání nehtů na nohou nebo na rukou až do krve
• Dermatiloánie a trichotilománie (škrábání kůže nebo trhání vlasů)
• Sebepoškozující chování, jako je řezání, pálení, píchání, atp.
• Neustálé kousání nebo škrabání sebe sama s nízkou intenzitou (př. žvýkání prstů)
• Pica (polykání, jezení nejedlých předmětů, jako je papír nebo alobal)
• Další nebezpečné nebo zraňující typy chování, ke kterým dochází za relativního klidu, buď průběžně nebo pokud je člověk ve stresu

Jak se vypořádat s chováním plynoucím z přetížení

Jsou dva hlavní způsoby, jak přerušit nebezpečný stimming, plynoucí z přetížení. Prvním je odstranění problémového podnětu, který způsobuje přetížení. Druhým je přesměrování chování při stálé saturaci potřeby stimulace. Ve většině případů bude kombinace obou uvedených přístupů úspěšná.

Odstranění problému

První způsob je nejúčinější, pokud je využit jako předběžné opatření nebo v ranných fázích meltdownu.

Předběžné opatření vyžaduje, aby byl problémový podnět konkrétní, předvídatelný a kontrolovatelný.

Například moje maminka jednou pracovala s autistickou holčičkou, u níž existovala celá řada spouštěčů. Pokud slyšela lidi v televizi tleskat nebo viděla pupík svojí sestry, vedlo to k intenzivnímu sebepoškozujícímu meltdownu. Těmto situacím se dalo předcházet vypnutím oblíbeného dětského pořadu před tím, než došlo k záběru na publikum a koupáním a oblékáním dětí odděleně.

Odstranění problémového podnětu může být účinné i v ranných fázích meltdownu. Jednou jsem pracovala s malým chlapcem, který se vždy na začátku meltdownu začal tahat za vlasy. Pokud nedošlo k intervenci, začal se bít pěstmi do hlavy. Tahání za vlasy tedy bylo varovným znamením, na které jsem dávala pozor.

Pokud jste pečovatel

Intervenujte prostřednictvím této metody, pokud víte, že je přítomen, nebo se může objevit spouštěč. Všimněte si, kde v chování problém začíná nebo co jsou varovná znamení toho, že by mohl nastat.

Pokud jste autista

Pokud máte potíž s nebezpečným chováním plynoucím z přetížení, je důležité sledovat průběh vlastních meltdownů. Pokud je to možné, pomáhá, pokud existuje druhá osoba, která vám pomůže vypozorovat vzory vašich meltdownů. Pokud to nejde, jednou z alternativ je zaznamenání lehčích až středních fází přetížení prostřednictvím deníku (vedení deníku během plného meltdownu většinou není možné).

Jedním ze způsobů, jak začít sledovat sám u sebe varovná znamení je používat aplikaci, která vám v pravidelných intervalech připomene, abyste zaznamenali, jak se cítíte. Mohou k tomu sloužit buď základní aplikace připomínek (při nastavení hodinových intervalů) nebo aplikace jako je iMoodJournal pro iOS.

Zaměřte se na fyzické vjemy: Jak se cítíte v oblasti žaludku? Jak cítíte svaly ve svém obličeji? Cítíte horko nebo chlad? Pokud ano, kde konkrétně?  Cítíte se v některé části těla otupěle nebo vás některá část brní? Veďte si v pravidelných intervalech záznam o tom, co vaše tělo dělá. Potom, pokud dojde k meltdownu projděte své poznámky a sledujte co se dělo několik hodin před tím, než došlo k meltdownu. Podobně, pokud si prostě jen nastavíte pravidelné upomínky k tomu, abyste si uvědomili, jak se cítíte, může to pomoci se meltdownům zcela vyhnout. V budoucnu napíšu příspěvek o tom, jak rozvinout dovednosti zvládání meltdownu.

Podstatným momentem je naučit se identifikovat známky přicházejícího meltdownu a přerušit ho, než se rozvine do stádia, z něhož už není návratu. Ať už to znamená odchod z párty, vypnutí hudby nebo přesun do tichého, tmavého pokoje, tato metoda se soustředí na odstranění problému.

Tato metoda NEZABÍRÁ, pokud je problém v emoční rovině. Pokud se potýkáte s emočním přetížením, doporučuju vyhledat Dialektickou behaviorální terapii (DBT) nebo Kognitivně behaviorální terapii (KBT) od kvalitního poskytovatele, který má praxi s danou diagnózou. Pokud nevíte, kde začít, můžete projít adresáře Psychology Today.

Přesměrování chování

Tato metoda je nejpraktičtější a pravděpodobně ji budete moci využít nejčastěji.

Co když je problémovým podnětem náplň školních hodin? Oblečení? Poznámka od cizího člověka vnímaná jako urážka? Spor s milovanou osobou? Puberta?

Co když podnět nelze přesně určit, není snadné jej odstranit nebo je příliš abstraktní? Co když je meltdown už natolik intenzivní, že odstranění podnětu nepomáhá?

V takových situacích je třeba nebezpečné stimování přesměrovat a nahradit bezpečným stimem, který slouží stejnému účelu.

Pokud jste pečovatelem

Je vaším úkolem najít způsob, který poskytne intenzivní, nepřehlédnutelnou stimulaci, která přehluší celý svět a nabídne pevný bod pro soustředění osobě, která prochází meltdownem. Typ podnětu se může pro každého člověka lišit.

Například, malý chlapec, kterého jsem zmínila už dříve, který si tak rád trhal vlasy a bil se do hlavy, měl rád auditorní a vestibulární vstupy. Nejlepším způsobem, jak mu tedy pomoci při meltdownu bylo velmi nahlas pustit jeho oblíbenou hudbu, zvednout ho a houpat ho.

Pár příkladů bezpečné, intenzivní stimulace, kterou můžete poskytnout:

• Hluboký tlak (mačkání po celé délce rukou, stiskávání konečků prstů, silné „medvědí“ objetí nebo lehnutí si na danou osobu)
• Vibrace v oblasti hrudníku a úst (masáž v okolí brady a úst) nebo rytmické poklepávání na rukou na záda
• Hlasitá hudba (rytmická, sensoricky orientovaná píseň nebo zpívání přímo do ucha)
• Silný vestibulární vstup (točení se nebo houpání na houpačce, nebo, pokud to velikost dítěte dovolí, zvednutí dítěte do náručí a točení se s ním)

Poznámka překladatele: 

Protože žijeme v zemi, kde působí celá řada propagátorů fyzických restrikcí, ať již ve formě zalehávání nebo pevného objetí, poprosil jsem Kirsten, aby část o lehnutí na danou osobu pro čtenáře z ČR rozvedla, aby bylo naprosto jasné, co tím je míněno a jak se taková metoda správně používá. Byla velice ráda za tento dotaz, protože hranice může být tenká a velmi mnoho lidí jí zneužívá. 

Mám pocit, že fyzické restrikce se až příliš často používají jako všelék v odpovědi na jakoukokoliv pozorovatelnou obtíž. Proč je to problematické je, myslím, očividné.

Když mluvím o „lehnutí si na člověka“, nemyslím fyzickou restrikci. Cílem není omezení pohybu, cílem je aplikace hlubokého tlaku. Prvním krokem při aplikaci je toto nabídnout: Přechodem přes standardní mazlení (v závislosti na tom, jaký typ mazlení preferuje konkrétní jedinec) aplikujte více a více rozložený tlak. Autisté, kterým hluboký tlak pomáhá, dají obvykle najevo, že tyto kroky vítají. Jakmile je jim to nabídnuto jako volba (mazlení s hlubokým tlakem), osoba, která má hluboký tlak ráda si o něj buď vyloženě řekne „lehni si“ / „můžeš si na mě sednout?“) Nebo projeví zájem neverbálně (chytne vás za ruku a stáhne dolů, atp.). Pravidelný hluboky tlak prováděný touto formou – se vzájemným souhlasem a dobrovolně, velice napomáhá regulaci a je zdravý pro ty, jejichž smyslové systémy z něj těží (ne všichni autisté mají rádi hluboký tlak!). Ve chvíli, kdy existuje jasný precedent za bezpečných okolností, v rámci nichž panuje důvěra, stává se prvek velice nápomocný při překonávání meltdownů / dysregulace. Není 100% nezbytné, aby pro hluboký tlak existoval precedent před tím, než ho použijete během meltdownu, ale pokud existuje, je to lepší..

Například: Pracovala jsem s dítětem, kterému hluboký tlak dělal dobře ve chvílích dysregulace. Jednou byl kvůli něčemu velice rozčilený (má velmi dobrou schopnost řeči a často ho lidé, kteří si myslí, že řeč je jediným rozlišením pro takové označení nazývali „vysocefunkčním“). Ve chvíli, kdy u něho nastoupí emoce, během chvíle vystoupá ručička tachometru do červených čísel a on ztrácí kontrolu. Byl víc a víc rozrušený a začal rozbíjet věci v pokoji. Udělala jsem to, že jsem na něj přestala mluvit, uchopila jsem ho za zápěstí, abych zabránila tomu, aby mě uhodil a navedla jsem ho do pozice ležmo, tak, abych na něj mohla položit velký polštář a pomalu přenesla svojí váhu na polštář (postupně jsem přidávala tak, že jsem na něm nakonec ležela úplně). Vlastně tak používám svoje tělo jako zátěžovou deku. Osobně jsem ale velice lehká. Většina dospělých v takové situací může uplatnit svoji váhu pouze částečně. Během třiceti vteřin se zklidnil do té míry, že byl sice stále rozčilený, ale už se ovládal a mohli jsme si povídat o tom, co ho trápí. Tlak mu poslytl senzorickou oporu, díky níž zvládl meltdown a získal znovu kontrolu nad svým chováním.

Mnoho z dětí, se kterými jsem pracovala se dožadovalo hlubokého tlaku. Jedna částečně verbální studentka se dožadovala „můžeme mít nějaký mačkání?“ nebo „chci se mačkat“ a stáhla mě za ruku k sobě na beanie bag. Jeden neverbální student, se kterým pracuji v současnosti, mě stahuje za ruku na své senzorické křeslo, abych tam ležela s ním a pačkala mu ruce a nohy, atp. Pro děti, které mají rády hluboký tlak je jeho použití ve fázi dysregulace něčím jiným, než fyzickou restrikcí. Je to jen rychlá cesta, jak aplikovat terapeutický tlak.

Pokud si nejste jisti, kterou formu stimulace ten, o koho pečujete preferuje, věnujte pozornost tomu, které podněty vyhledávají svým chováním.

• Bijí se nebo se koušou? Potřebují hluboký tlak. Zaměřte se nejprve na oblasti, do kterých se bijí.
• Křičí? Potřebují auditorní podnět. Pusťte nějakou hlasitou hudbu. Vyplatí se používat telefon, protože se s ním můžete hýbat. Pro přídavné podněty můžete pohubovat reproduktorem vpřed a vzad, od jednoho ucha k druhému, nebo jím můžete hýbat vpřed a vzad, blíže k uchu a pak zase dál.
• Hází předměty, rozbíjí věci v místnosti, hází sebou na podlahu? Potřebuje vestibulární podněty. Dejte ho na houpačku nebo na skákací trampolínu, nebo ho zvedněte a točte se s ním.

Pokud jste autisté

Začněte tím, že v době klidu si sestavíte seznam nápadů o tom, co by vám mohlo poskytovat instenzivní senzorické vjemy. Udržujte kolem sebe několik kopií, například v telefonu, na počítači, na lednici. Potřebujete mít banku senzorických vjemů, ke které můžete s postupem času stále přidávat. V nejlepším případě hledáte různé typy intenzivní senzorické stimulace, která vám může poskytnout nadbytek sensorických vjemů nebo uvést vaše smysly do rovnováhy tím, že dostanete podnět, který potřebujete, aniž by muselo dojít ke zranění.

Několik z mých oblíbených nápadů je:

• Držet kostky ledu
• Nechat na sebe sednout někoho jiného, nebo si koupit těžkou deku
• Playlist intenzivní, senzoricky orientované hudby ve sluchátkách (klidně mi napiště pro doporučení)
• Mačkání zápěstí, rukou a konečků prstů (vyvinutím tlaku na nehet), namísto kousání nebo škrábání
• Studená sprcha nebo koupel

Ještě opakuji, cílem je zapsat si na seznam každý nápad, který vás napadne a mohl by pomoci.

Jak naložit se špatnými návyky

Zbavit se špatných návyků někdy může být těžší, než se vyrovnat s meltdownem. Zatímco meltdown se rychle objeví a zase zmizí, jako hurikán,  špatné návyky jsou pořád s námi. V nakládání s nimi však můžeme uplatnit podobné principy. Je možné zkusit odstranit spouštěč, přesměrovat chování, nebo obojí.

Odstranění spouštěče

Bohužel, řešení touto cestou není u špatných návyků vždy možné. V některých případech však může pomoci. Například, pokud vaše dítě jí lepidlo a vám se toto chování nepovedlo převést na něco jiného, logickým krokem je zamknout lepidlo někde z dosahu.

Jedním z mých špatných návyků je kousání rtů. Jsem náchylná na rozpraskané rty. To znamená, že mám téměř vždy na rtech praskliny a kousky kůže. Jakmile o ně zavadím, například při přejíždění prstem přes rty nebo při semknutí rtů, umanutě je začnu kousat a úplně si roztrhám kůži na rtech. Čím víc je koušu, tím víc drobných kousků a odlepků kůže se vytvoří. Je to začarovaný kruh. Jediným způsobem, který jsem objevila o tom, jak lze toto chování přerušit je vždy mít u sebe balzám na rty. Když můžu nerovnosti na rtech zarovnat vrstvou balzámu, méně si je uvědomuji a je snazší vyhnout se spouštěči (kterým je pocit tvrdé textury na rtech), který vede k danému chování.

Velmi podobným způsobem jsem si dokázala přestat kousat nehty na rukou. Ale protože byl celý proces mnohem složitější, než jen nanesení balzámu na rty, řadím jej spíš pod přesměrování chování.

Doplnění: Hlavní příčiny

Nedávno jsem dostala zprávu, díky níž jsem si uvědomila, že je něco, co jsem zde zapomněla zmínit. Mnohé „zlozvyky“ nebo sebepoškozující stimy mohou mít na pozadí nějakou vážnější příčinu, kterou je třeba ošetřit. Například zmíněná zpráva, která se ke mně dostala byla o vážné příčině, se kterou jsem se setkala u více než jednoho člověka: U náctiletého autisty se zničehonic vyvinul nový, velmi násilný stim, při kterém silně tloukl hlavou do zdi. Následně návštěvoval kolečko náštěv u lékařů – od jednoho doktora k druhému, ale nikdo nemohl přijít na to, v čem je problém. Jeden profesionál dokonce nad celou věcí mávl rukou a sdělil rodičům, že „jde prostě o něco, co autisté dělají“ a že si na to mají zvyknout. Nakonec se však zjistilo, že chlapci rostou zuby moudrosti takovým způsobem, že silně tlačí na nerv. Zažíval obrovskou bolest a jediným způsobem zvládání pro něj bylo tlouct hlavou o zeď.

Často, pokud existuje nějaká skrytá příčina problému, může zůstat neodhalena, třeba proto, že daný autista nemůže mluvit tak, aby dobře objasnil problém. Stejně tak je možné, že problém nebude odhalen ani u mluvícího autisty, pokud skrze alexithymii nerozumí sami dostatečně problému nebo ho nedokážou dobře vyjádřit.

Příklady běžných zdravotních obtíží, které mohou způsobovat sebepoškozující chování jsou:

• Záněty (alergie, autoimunitní poruchy, digestivní intolerance, špatné reakce na medikamenty)
• Potíže se zuby (kazy, rostoucí zuby, zlomené zuby, poranění ústní dutiny)
• Střevní obtíže (syndrom dráždivého střeva, celiakie, zranění, menstruační křeče, premenstruální syndrom, záněty močového ústrojí)
• Bolesti hlavy (migrény, nízká hladina cukru v krvi, nízký tlak, temporomandibulární dysfunkce, křeče čelisti)

Přesměrování chování

Přesměrování spočívá v odhalení senzorické potřeby, která vede ke stimu a jejímu uspokojení jiným způsobem.

Krom balzámu na rty mi od kousání rtů pomáhá i to, pokud mám po ruce kousací hračky. Můj oblíbený dodavatel stimových hraček, Stimtastic, prodává „žvýramky„, které jsou vhodné i pro dospělé – vypadají velmi dobře, přitom stále plní svůj účel. Žvýkací hračky mohou také napomoci s Pica, ačkoliv bych v tomto ohledu doporučila pouze ty nejodolnější hračky, jinak se hračka sama může stát nebezpečným objektem.

Pracovala jsem s náctiletým chlapcem, který si téměř nepřetržitě zuby kousal a škrábal svoje prsty. To vedlo ke vždy přítomným zraněním na jeho rukou, menším i větším. Jedinou cestou, jak přesměrovat jeho chování, na kterou jsem přišla, bylo dát mu držet něco s velmi hrubým povrchem. Čím hrubší povrch, tím lepší. Třel prsty po tomto povrchu namísto toho, aby jimi třel o svoje zuby.

Přestože jsem já osobně nikdy neměla problém se žvýkáním nebo škrábáním vlastních prstů, po více než deset let jsem si kompulzivně a podvědomě kousala nehty. Okusovala bych je tak nakrátko, že mě prsty neustále bolely. Proces, kterým jsem se zbavila tohoto zlozvyku byl velice dlouhý a metodický.  Podělím se o něj s vámi, protože jsem zjistila, že kroky, které jsem použila k překonání tohoto zlozvyku byly nedocenitelné i v překonávání dalších.

Jak jsem si přestala kousat nehty

Protože bylo mé kousání nehtů nevědomé, nemohla jsem prostě jen tak přestat. Prvně jsem musela odhalit, co jsou varovná znamení. K tomu jsem vyhledala pomoc druhé osoby.

Poprosila jsem svého tehdejšího přítele, aby mě sledoval, aniž by mě přerušil a aby mi pospal, jak ten proces vypadá.

Řekl mi, že před tím, než došlo ke kousání jsem se začala dotýkat svých nehtů. Ohmatávala jsem špičky nehtů svými prsty a třela jsem si nehty o rty. Snažila jsem se najít hrubá místa. Pak, když jsem nevyhnutelně našla nějakou nerovnost, jsem začala kousat. To bylo bodem, ze kterého už nebylo návratu, protože jakmile jsem našla nerovnost, musela jsem se jí zbavit. Nemohla jsem to neudělat. Stalo se to nutkáním.

Nejprve jsem se snažila přestat vyhledávat hrubá místa. Ale nebylo to praktické. V každodenním životě se prostě nejde vyhnout tomu, že se dotýkáte svých vlastních prstů. A tím pádem ani zvyku hledat na nich hrubá místa.

Našla jsem způsob přesměrování ke zdravější alternativě.

Začala jsem s sebou nosit taštičku s pedikůrou.

Měla jsem ho vždy v kabelce. A pokud jsem u sebe neměla kabelku, ujistila jsem se, že mám alespoň v kapse pilníček.

Od té chvíle, kdykoliv jsem ucítila na nehtu hrubé místo, mohla jsem ho pilníčkem uhladit. Dokázala jsem se zbavit hrubého místa, aniž by došlo ke kousání. Práce s pilníčkem také vedla k odstranění menšího množství nehtu a kůže, než kdybych je odkousávala, protože kousání vedlo k vytvoření dalších nerovností.

Postupem času moje nehty narostly do takové délky, že jsem mohla svůj zvyk zcela přesměrovat k něčemu nedestruktivnímu. Teď mám nový stim, který provádím v souvislosti se svými prsty. Věnuji se tomu neustále, pokud zrovna něco nedržím – čístím si prostor pod nehty, bez ohledu na to, zda je tam nějaká nečistota, či ne. Podle okolností to vypadá buď snobsky nebo hloupě – ale alespoň nekoušu!

Shrnutí: Nejlepším způsobem k přesměrování zlozvyku je najít podobný podnět. Pokud zvyk zahrnuje ústa, žvýkejte žvýkažku nebo žvýkací hračku. Pokud zahrnuje ruce, mějte hračku, která je zabaví.

Některé zlozvyky jsou obtížněji přesměrovatelné, jako například sebepoškozování. Pár krátkých příkladů, jak přesměrovat sebepoškozovací chování a rozptýlit své myšlenky na něj:

• Čmárání na kus papíru, dokud není celá stránka černá
• Kreslení obrázků na vlastní kůži
• Uchýlení se k jiným bolestivým, ale bezpečným strategiím zvládání, jako třeba k těm, které uvádím v sekci o přetížení (držení kostek ledu, studená sprcha, hlasitá hudba, atp.

Pokud se vám nedaří změnit návyk nebo závislost na sebepoškozujícím chování, prosím, kontaktujte mě prostřednictvím emailu a já vám pomohu navrhnout individualizované strategie zvládání

Stimování je úžasné, zdravé a potřebné. Ale někdy může být ošklivé nebo nebezpečné. Doufám, že tento článek pomůže komukoliv, kdo se potýká s nezdravým stimováním. Pro všechny mé čtenáře: Prosím, kontaktujte mě, pokud máte dotazy ohledně čehokoliv, o čem jsem zde psala nebo ohledně čehokoliv dalšího, co jsem vynechala. Pokud budu moct, ráda pomohu.