Leo Kanner: Ústav je pro autisty jako doživotní trest
Historie autismu odhaluje souvislosti, které nejsou běžně známé a některé za známých faktů a výroků tak staví do nového světla. Pokud bylo v profilu Leo Kannera napsáno, že rodiče dle něj patřili na psychoanalýzu a děti do ústavu, je třeba zmínit i to, že jeho názor nebyl zcela neměnný. Když se po několika letech (1971) díval na to, jak se jeho tehdejším pacientům daří, zjistil, že ti, kteří byli v láskyplné péči rodičů nebo pěstounů, kteří je aktivně podporovali a rozvíjeli jejich „autistickou inteligenci“ a momenty v chování jsou na tom neporovnatelně lépe ve srovnání s těmi, kteří byli na doporučení svěřeni ústavům nebo státním nemocnicím (kde šlo v podstatě o ústavní péči).
Bavíme se zde o dětech s diagnózou dětského autismu, opožděným nástupem řeči a silně „problémovým“ chováním. Dítě, které ještě v 15 letech mělo časté záchvaty a otevřeně masturbovalo ve třídě se zlepšilo v projevech chování, dokončilo školu se skvělým prospěchem. V Binetově testu IQ byl výsledek 150.
Donald T., snad nejznámější Kannerův případ, byl odeslán v devíti letech na farmu, kde žil s pěstouny. Ti dokázali jeho prazvláštní zálibu ve sbírání mrtvých ptáků proměnit v konstruktivní aktivitu, a jeho zálibu v matematice a geometrii motivovali konkrétními úkoly z oblasti zemědělství. V dvaceti pěti letech získal Donald T. bakalářský titul a začal pracovat v místní bance, kde „dobře snášel kontakt s veřejností.“
Naopak, Elaine K., která se postupně lepšila, byla pro obavy rodičů kvůli některým jejím projevům (echolálie a divná intonace) nakonec umístěna do vzdělávacího ústavu pro slabomyslné. Tam se prudce zhoršila její komunikace s okolím, začalo sebepoškozování a běhala nahá po chodbách. Ve věku třiceti devíti let nebyla schopna jiné komunikace, než vyjádření bezprostředních fyziologických potřeb.
Virginia S., Richard M, Barbara K., a Charles N., kteří byli po většinu života umístěni v ústavní péči zaznamenali všichni rychlé zhoršení stavu, které vyústilo ve stavu výrazné a dlouhodobé uzavřenosti a pasivity.
Sám Kanner nad osudy svým dřívějších pacientů poznamenal, že se nelze vyhnout dojmu, že vstup do ústavu jako by byl roven doživotnímu trestu.
Je tu však i jedna pozitivní zpráva:
„Pokud je zde faktor, který je významný, je to vstřícný a tolerantní přístup školy. Ty z dětí, které se zlepšily se setkaly s neobyčejně ohleduplným přístupem učitele.“
