Můj kmen

Debata o autismu se přesouvá od otázky zdraví k otázce lidských práv. Autisté, lidé s autismem, nebo, Âûtistics, jak se někdy sami označují pro zdůraznění jinakosti, mají vlastní touhy, přání, potřeby, zájmy, myšlenky. Mají velice velice bohatou fantazii, jejíž pouhý odraz můžeme nahlížet tam, kde nám na něj dají nahlédnout prostřednictvím obrazů, hudby, textů, prostřednictvím jejich práce a jejích výsledků.

Autisté mají svou identitu, jazyk, kulturu. V jejich životech se odehrává mnoho věcí, které nikdy nemůžeme pochopit, často se o to ani nesnažíme. S projevem největší totality vstupujeme do jejich světa, oblasti vnitřního prožívání, a kolonizujeme veškeré jejich chování. Odměňujeme to, co my považujeme za dobré, trestáme to, co se nám nehodí do našeho vidění světa. Chybí nám jakákoliv úcta k druhému, snaha o přiblížení a porozumění tomu, co se odehrává v jeho duši. Nezajímá nás niternost, jen symptomy, to, s čím se setkáváme na povrchu. Ptáme se co, ale neptáme se proč.

Jsme nezvanými hosty, kolonizátory, v autistickém světě. Ve jménu vlastní víry toho, co je pro ně dobré, týráme, ubližujeme, znevažujeme,  bagatelizujeme, znehodnocujeme a odebíráme sebevědomí. Vše se musí pokořit před námi – o všem rozhodujícími bohy. Výjimečné nejsou ani případy, kdy dojde k rozhodnutí, že ten či ten autista nemá právo na další život, protože se trápí. Aniž by se někdo ptal, dochází k vraždě.

Neposloucháme, neposloucháme, neposloucháme. Jsme si neochvějně jisti svojí dobrotou. Rozčilený autista potřebuje zalehnout. Jednou, pětkrát, padesátkrát denně. K duševní dominanci se přidává i ta fyzická. Nesmlouvavé týrání trvá, dokud sám týraný ve zvláštní perverzi Stockholmského syndromu nepochopí, že je pro něj tím nejlepším. Dokud na projevy frustrace z vlastních nenaplněných potřeb a přání nezačne sám reagovat prosbou o jejich násilnou eradikaci skrze restrikci. Dokud se nepodrobí údělu klidné pasivity pod naší nadvládou.

Jsme jako vesnice, kde žádný z obyvatel nebyl dál, než za humny. Proč taky? Všechno tady víme nejlíp a nemusíme se nikoho ptát. Často mluvíme o tom, jak těžká je zde situace rodičů autistických dětí. Pravdou ale je, že ještě horší je situace pro ty, kteří s ním žijí.

Na autismu není nic dobrého. Alespoň tak se nám to líčí. To špatné je třeba zalehnout nebo přeučit. Pro autisty je třeba vytvořit ústav (protože tam přece, Foucaulta vem čert, všichni patří) a tam je zkoumat a učit tomu, jak se to dělá správně. Po našem.

Když Steve Silberman vydal v tomto roce knihu Neurotribes (volně lze přeložit jako Neurokmeny), strhla se bouře. Ne proto, že dokázal ve své mohutné bichli popsat dějiny autismu jako kromobyčejné dobrodružství, že nabízí smysluplné odpovědi na mnoho otázek, že v proudu historie respektuje autisty jako lidské bytosti, ale také právě pro sjednocující pojem kmene, který je víc, než hnutím, který je místem, kam lze patřit.

Mnoho dospělých a dospívajících autistů často mluví právě o tom, jak během dospívání vnímali svojí odlišnost, příslušnost, identitu.

Nedávno se na serveru Quora ptal dospělý člověk, který právě obdržel diagnózu: „Mám autismus, co mám dělat teď.“ Dostal odpověď, jaké by se mu u nás nikdy nedostalo:

Patříš teď ke kmeni lidí, jejichž mozky fungují odlišně. Způsobem, o kterém mnozí z nás soudí, že je lepší, ačkoliv jej může často být obtížné využít. Nezapomínej, že nejsi sám. Je nás mnoho. Není výjimkou, že ke věcem přistupujeme velice chytře a často jsme ochotní pomoci ostatním. Nakonec, a to je nejdůležitější – nezapomeň se smát. Směj se beze strachu a bez obav. Jsi úžasný. 

Ve věku internetu má každý jedinečnou možnost najít si svůj kmen. Ať už jde o jakýkoliv zájem, ať už jde o jakýkoliv jazyk. Více než kdy dřív máme možnosti pro to, poskytnout autistům důstojný a naplněný život. Na spoustu otázek existují jednoduché odpovědi, které nám autisté mohou dát, které můžeme získat ze zahraničí. Tak proč nás nezajímají?

Dokud nebudeme poslouchat, nic se nedozvíme.